Hubert von Zenkner se vlastně rozhodl už po prvních slovech. Kdo má hlas jako tato žena, která se mu ještě teď pozdě večer telefonicky ozvala na jeho inzerát, ten musí být prostě schopný, spolehlivý a sympatický. Velmi sympatický! Hubertovi se na tom hlase líbilo všechno. Co říkala, jak to říkala, to krátké zaváhání, ten tichý smích. Líbilo se mu taky jméno, které k tomu hlasu patřilo. Eva Oswaldová. Eva… Zítra přijede na statek Annengrün. Jak asi ta Eva vypadá? A proč jí tolik záleží na tom, aby místo u něho dostala? Všechny ostatní se ucházely o místo písemně a velmi podrobně – ona prostě zatelefonovala. V tuto dobu! Hubertovi to připadalo dost zvláštní. Pak konstatoval, že se už dlouho necítil tak dobře, v tak dobré náladě. Že by snad díky jejímu hlasu? Najednou se nemohl dočkat, až tu ženu pozná…