Když se řekne… V+W

Když se řekne WERICH... vybaví se VOSKOVEC. A když se řekne VOSKOVEC... vybaví se WERICH. Tohle osudové setkání muselo být dáno shůry. A tak se mohli V a W potkat na reálném gymnáziu v Křemenově ulici v Praze a vzniklo nerozlučné celoživotní přátelství. Aby mohli v roce 1927 vystoupit s Vest Pocket Revue v Umělecké besedě a aby ji pro velký úspěch mohli později hrát již na prknech avantgardního Osvobozeného divadla..., a aby taky se spoustou dalších her „osvobozovaly“ desítky a stovky (a kolik jich vlastně bylo?) věrných diváků originálním humorem značky „V + W“. I po osudném roce 1938, kdy byla scéna Osvobozeného divadla uzavřena, zůstali v živém povědomí kulturní společnosti po celé dvacáté století. A dodnes zůstávají – pro Osvobozené divadlo i pro své další tvůrčí a životní cesty.V ojedinělém souboru příspěvků na téma Když se řekne W... (a) když se řekne V... nalezne čtenář cenná svědectví mnoha významných osobností naší kultury, působících u nás i v emigraci: Vlasty Chramostové, Elmara Klose, Miloše Formana, Jana Skácela, Josefa Škvoreckého, Adrieny Šimotové, Olbrama Zoubka, Anastáze Opaska, Jiřího Hanzelky, Milana Machovce a spousty dalších. Stejně jako tvorba obou velikánů českého divadla zrcadlila malou velkou českou společnost, také povídání o V a W k ní přirozeně odkazují. A jsou to povídání laskavá, chytrá, inteligentní, humorná, a taky moc vzácná – vždyť V a W vzácní byli.