Coco Mellors a její Sestry Blueovy a ženská identita třikrát jinak

 

Pozor spoiler! Pro mnoho lidí je to syrový, emotivní a mimořádně pravdivý román o sesterství. Především čtenáři, kteří sami mají sourozence, často mluví o tom, jak přesně kniha zachytila dokonale bouřlivou, všepohlcující lásku, která umí být zároveň nádherná i krutá. Některým se úplně nelíbí introspektivní pojetí, pomalejší text, v němž je hlavním tahounem spíše psychologická hloubka než napětí. My si myslíme, že přesně tohle, ale tato kniha chce, abyste v ní byli s postavami úplně nablízko. Ale konec se snad musí líbit úplně každému, kdo má rád konce krásné, jemné a nadějné. I po velké ztrátě je možné najít novou podobu života. Román začíná větou: „Sestra není kamarádka.“ A tahle věta funguje jako klíč ke všemu, co nás čeká dál. Sestra je někdo, kdo zná tvou první verzi. Kdo si pamatuje, kdo jsi byla před světem. Kdo v tobě vyvolává nejstarší reakce. Kdo tě umí ranit i zachránit způsobem, kterého nikdo jiný není schopný.

 

Coco Mellors pochází z Londýna, ale do New Yorku se přestěhovala už jako teenagerka. Studovala tvůrčí psaní na Newyorské univerzitě a už jejím debutem Kleopatra a Frankenstein bylo jasné, že ji zajímají především komplikované vztahy, psychické napětí a lidé, kteří jsou současně nějak psychicky rozbití a přitažliví. Sestry Blueovy jsou jejím druhým románem a mnozí čtenáři v něm vidí autorské zrání. Je sevřenější, psychologicky hlubší a emotivně přesnější. V některých ohlasech byla kniha přirovnávána k Malým ženám.

 

Na první pohled by se mohlo zdát, že Sestry Blueovy jsou „jen“ knihou o ztrátě. Ve skutečnosti jsou ale mnohem víc knihou o identitě. O tom, jak se člověk stává tím, kým je, v rámci rodiny. Jak dlouho v sobě nosí role přidělené mu rodinným systémem v dětství. Jak těžké je přestat být tou zodpovědnou, tou tichou, tou problémovou. A jak hluboce může smrt někoho blízkého rozkolísat i naši vlastní představu o sobě. Každá ze sester hledá v románu jinou odpověď, ale všechny se točí kolem téže otázky, jak žít dál, aniž bych zradila minulost a jak být sama sebou, když tolik z mého já vlastně vzniklo v dětství. Tento příběh o sesterství je zároveň příběhem o ženách, které se po ztrátě snaží znovu uvidět vlastní tvář. Protože když člověk ztratí někoho blízkého, často ztratí i kus sebe. Příběh Coco Mellors sleduje tři sestry Avery, Bonnie a Lucky, které se rok po smrti své sestry Nicky znovu setkávají v New Yorku. Rodiče totiž chtějí prodat byt, ve kterém všechny vyrůstaly. Ve skutečnosti je to také návrat na místo, kde se usadil všechen neodžitý smutek, staré role, nevyřčené bolesti a také otázky, na které se dlouho nikdo neodvažoval odpovědět. A další příběh je především o tom, kým se každá ze sester stala, aby vůbec dokázala přežít. Každá si kolem sebe vybudovala určitý obraz, identitu, která ji měla chránit. Jenže během knihy postupně vychází najevo, že tyto identity nejsou pevné. Jsou to spíš obranné role, ve kterých tyto ženy každá po svém uvízly. Nicky zemřela po náhodném předávkování fentanylem. Bojovala s chronickou bolestí způsobenou endometriózou a její smrt zasáhla každou ze sester jinak. A co je na knize nejsilnější, je popis toho, jak se každá z nich se ztrátou vyrovnává úplně jinak.

 

Avery je nejstarší ze sester. Je úspěšná, inteligentní, disciplinovaná právnička v Londýně. Má za sebou závislost na heroinu, ale postupně si vybudovala život, který působí stabilně a téměř nedotknutelně. Zvenčí je to žena, která toho spoustu dokázala. Ta, která se dala dohromady. Ta, která je oporou. Avery v příběhu ukazuje, jak nebezpečná může být identita postavená na výkonu a kontrole. Její život je vystavěný na tom, že nesmí selhat, nesmí se rozpadnout, nesmí být slabá. Jako nejstarší sestra přijala už dávno roli ochránkyně. Jenže ochránkyně bývá často člověk, kterému okolí nedovolí být obyčejně zranitelný. Na Avery je fascinující, že její identita je vystavěná proti vlastní minulosti. Jako by si celý život dokazovala, že už nikdy nebude tou verzí sebe sama, která byla závislá, ztracená, nezvládající. A přesto právě tahle minulost pořád prosakuje do její přítomnosti. Její konflikt vypadá jako manželský nebo rodinný ,ale je to konflikt mezi tím, kým se naučila být, a tím, kým ve skutečnosti ještě pořád je. Avery tak představuje velmi současný ženský typ, ženu, která funguje dokonale, ale uvnitř možná už dlouho neví, jestli svůj život opravdu žije, nebo jen nějakou nepochopitelnou živelnou silou drží pohromadě.

 

Bonnie je prostřední sestra a možná i nejméně viditelnou tragédií celé knihy. Bývalá boxerka, téměř šampionka a dnes vyhazovačka v Los Angeles. Její identita byla kdysi silně spjatá s fyzickou silou a výkonem, tvrdými cíli. Jenže po smrti Nicky a po vlastní porážce v ringu jako by se od svého života odpojila. Bonnie je typ postavy, která na první pohled nepůsobí tak dramaticky jako Lucky, ani tak sevřeně jako Avery, ale právě v tom je její tragičnost. Je to žena, která už úplně ztichla. Přestala se snažit, přestala chtít a toužit, stáhla se z vlastní budoucnosti, jako by na ni ztratila nárok. Její identita se v knize rozpadá velmi jemně, ale o to bolestivěji. Bonnie se ptá: „Můžu si pro sebe ještě vůbec něco přát? Mám ještě právo chtít lásku, úspěch a radost?“ Je v ní vina přeživší, pocit, že nedokázala sestru ochránit, a možná i hlubší přesvědčení, že po takové ztrátě už člověk nemá právo na plnohodnotný život. Bonnie je také zajímavá tím, jak ztělesňuje zkušenost žen, které byly dlouho definované tím, co zvládnou fyzicky, ženy disciplinované, s obrovskou odolností, které se pak náhle musí naučit žít i bez téhle jasné role.

 

Lucky, nejmladší sestra, je to modelka žijící v Paříži. Na první pohled zosobňuje chaos, impuls, krásu a divoké lesklé večírky, ale také sebedestrukci. Je snadné na ni nahlížet jako na „tu problémovou“. Ale Mellors nedělá z Lucky karikaturu nějaké ztracené mladé ženy. Ukazuje ji jako někoho, kdo si vytvořil identitu založenou na pohybu, přitažlivosti, nestálosti, protože zastavit se by pro znamenalo něco cítit. Lucky je extrémně zajímavá postava právě ve vztahu k identitě. Modeling je sám o sobě profesí, která člověka nutí být povrchním obrazem, projekcí tužeb ostatních. Lucky se pohybuje mezi večírky, drogami, módními přehlídkami, ale pod tím vším je někdo, kdo zoufale neví, jak existovat bez vnějšího potvrzení. Její hledání je rozbité, trapné, bolestivé, místy až sebezraňující. Na nás čtenáře působí mrazivě pravdivě. Lucky je v v románu také na cestě k možnosti být nějakou spokojenější verzí sebe sama, která nebude postavená jen na utíkání před bolestí

 

Nicky je sice mrtvá, ale je paradoxně jednou z nejživějších postav románu. Z příběhu vystupuje skrze vzpomínky ostatních, skrze to, co pro každou ze sester znamenala, i skrze to, co si do ní ony promítají. Pro jednu byla oporou, pro druhou radostí, pro další možná nenápadnou osou celé rodiny. Smrt Nicky je mnohem víc, než tragickou událostí, ona rozbila celý rodinný systém a vzala s sebou i část identity těch, kdo přežili.

 

Román stojí hlavně na postavách. Kapitoly se střídají mezi pohledy jednotlivých sester a čtenář postupně vidí jejich svět z různých úhlů. Coco Mellors má velký talent psát postavy, které nejsou dokonalé. Avery, Bonnie i Lucky dělají špatná rozhodnutí, někdy jsou tvrdohlavé nebo sobecké, a tak působí velmi skutečně. Na knize je také znát, že autorka věnovala hodně času přípravě, studovala modeling, závislosti i boxerské prostředí, aby byl svět postav co nejvíce věrohodný. Na knize je za nás velmi cenné, že neukazuje smutek jako proces s jasným koncem. Žádné definitivní přijetí, zpracování, po kterém už bude všem jen dobře. Spíš ho ukazuje, a moderní teorie zármutku to potvrzují, jako něco, co se v čase mění a přelévá, ale nikdy už ze života nezmizí. Vždycky tam zůstane to prázdné místo. Na začátku knihy je zármutek každé ze sester statický a ničivý. Uzavírá je, deformuje jejich vztahy, žene je k úniku, závislostem, odpojení, aférám a různým formám sebetrestání. Teprve postupně se mění v něco, co se dá unést a a vyslovit nahlas a tak sdílet s ostatními, a díky tomu přestane být zármutek jediným jazykem, kterým postavy mluví. A to je podle nás možná jedna z nejsilnějších myšlenek knihy, že uzdravení nemusí znamenat zbavit se bolesti, ale hodně už znamená, když bolest přestane být jedinou věcí, která člověka definuje. Román zároveň citlivě ukazuje, že jednotlivé osudy sester nelze oddělit od rodinného prostředí, z něhož vyšly. Alkoholismus otce, emoční chlad matky a napětí, které se v rodině nepojmenovává, a tiše přenáší na děti, to všechno je v knize velmi důsledně v pozadí přítomné. Pod povrchem sesterského příběhu je ještě jiný, možná stejně důležitý román o rodičích, kteří své děti milovali nedokonale, možná vlastně i poškozeně, ale rozhodně to pro ně bylo zásadní. Sestry Blueovy jsou možná i knihou o tom, co si děti nesou do svých životů po rodičích, a co mohou přestat nevědomě opakovat.

 

Coco Mellors sama pochází z Londýna, ale většinu života strávila v New Yorku, kde také vystudovala tvůrčí psaní. Její debut Kleopatra a Frankenstein se stal bestsellerem Sunday Times a připravuje se i jeho televizní adaptace. Román Sestry Blueovy je její druhá kniha a mnozí čtenáři v ní vidí výrazný posun, je hlubší, syrovější a ještě víc zaměřená na psychologii postav.

 

Knihy této autorky u nás na Restoriu najdete jen výjimečně, hned vždy zmizí, ale když si nastavíte hlídacího psa, ten vám při naskladnění hned napíše a vaše šance na ulovení tohoto klenotu se výrazně zvýší, ale zkuste se mrknout sem.

Čtěme spolu, leťme spolu do příběhů. Restorio vám dá křídla.