Jan Hraběta, Divadlo Járy Cimrmana a jak se z největšího neexistujícího Čecha stal skutečný národní poklad

Jára Cimrman, fiktivní génius, se během několika desetiletí stal součástí české identity. Jak je možné, že postava, která nikdy nežila, dokázala přežít několik generací diváků? Podle nás Jára Cimrman není jen humoristická postava, ale je symbolem něčeho typicky českého. Ve světě Járy Cimrmana totiž vždy existuje někdo slavnější. Někdo, kdo přijde o pár minut dřív, kdo získá uznání, které si zasloužil Cimrman. Cimrman radil Einsteinovi, inspiroval Edisona, ovlivnil Kafku, předběhl Wrightovy bratry i Eiffela. A pokaždé jak na potvoru přišel o vlásek později než měl. Právě v tom podle nás spočívá největší kouzlo téhle mystifikace. Je to příběh člověka, génia, který udělal všechno správně, a přesto zůstal ve stínu. A třeba proto mu my Češi tolik rozumíme. Jasně, že umíme vyhrávat a být nejlepší v kdečems, ale také se nepoložíme prohrou. My to vždycky nějak dáme.

 

 

Postava Járy Cimrmana se poprvé objevila v populárním rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka, který byl vysílán jednou měsíčně na stanici Praha. Pořad byl koncipován jako fingovaný přímý přenos z neexistující vinárny a jeho tvůrci se snažili udržovat posluchače v přesvědčení, že sledují skutečné dění v reálném podniku. K věrohodnosti přispíval seriózní styl moderování i pečlivě připravené zvukové efekty, například potlesk hostů nebo cinkání skleniček. Jednou z ústředních postav pořadu byl Evžen Hedvábný, za jehož jménem se skrýval hudebník Karel Velebný. Právě jemu byl v rámci mystifikace připsán objev truhly s pozůstalostí dosud neznámého českého génia Járy Cimrmana. Přestože šlo o čistě smyšlený koncept, někteří posluchači zpočátku netušili, že se jedná o humoristickou hru. V jednom z dílů se objevil také samotný Jára Cimrman. Byl představen jako poněkud naivní sochař zaměstnaný jako řidič parního válce. Svou uměleckou tvorbu realizoval svérázným způsobem, vše, co válcem přejel, následně považoval za umělecké dílo a vystavoval. Už zde se začaly objevovat typické rysy cimrmanovského humoru, založeného na absurditě a jazykové hravosti.

 

Jára Cimrman je vykreslován jako mimořádně zvídavý, inteligentní a všestranný člověk s neutuchající touhou poznávat svět. Neustále se pouští do nových projektů, objevů a vědeckých disciplín. Když ale narazí na slepou uličku, udělá chybu nebo nabude dojmu, že už daný obor nemá co nového nabídnout, bez váhání se vrhá jiným směrem. Právě tato neobyčejná proměnlivost vysvětluje, proč se během svého života údajně věnoval tolika rozličným profesím, byl vědcem, cestovatelem, vynálezcem, spisovatelem, pedagogem, lékařem gynekologem.. Autoři zasadili jeho život na přelom 19. a 20. století, do období Rakouska-Uherska. Jak vzpomíná Miloň Čepelka v dokumentu Cimrmani, právě tato doba se tvůrcům v šedesátých letech jevila jako svobodnější a tolerantnější než tehdejší realita. Zároveň poskytovala dostatek prostoru pro hravou mystifikaci a propojování skutečných historických událostí s fiktivními osudy českého génia. Přesto zůstává velká část Cimrmanova života zahalena tajemstvím. Kde všude pobýval, co všechno objevil nebo kde vyučoval, to jsou otázky, které dodnes podněcují představivost jeho příznivců. Právě ona tajemnost a nedořečenost jsou jedním z důvodů, proč se kolem jeho osoby vytvořil tak silný kult. Po celé republice vznikají pamětní desky, busty, turistické zastávky, rozhledny či další připomínky míst, kde se měl podle legendy objevit a nebo kde naopak nikdy nebyl :). Pamětní deska v Londýně třeba připomíná místo, kde si Cimrman poranil koleno a kvůli tomu se nemohl zúčastnit olympijských her. To je dokonale cimrmanovské. Fiktivní postava se tak paradoxně otiskla do české krajiny mnohem výrazněji než mnohé skutečné historické osobnosti.

 

Celý nápad na založení Divadla Járy Cimrmana vznikl poměrně spontánně. Jiří Šebánek jednou objevil na Malé Straně Baráčnickou rychtu, kde hráli divadlo místní baráčníci. Když viděl, že mohou mít vlastní scénu oni, napadlo ho, že by ji mohli založit i autoři rozhlasové Vinárny U Pavouka. Jak později vzpomínal Miloň Čepelka, Šebánek tehdy prostě přišel do práce a oznámil: „Pojďte, založíme divadlo.“ Na zakládající schůzi divadla byli ke spolupráci přizváni také akademický sochař Jan Trtílek, Oldřich Ungr, hudebník Karel Velebný a především režisérka Helena Philippová, která stála i u zrodu divadel Semafor a Na zábradlí. Právě její organizační schopnosti a víra v celý projekt se později ukázaly jako klíčové. Ladislav Smoljak dokonce po letech přiznal, že bez Heleny Philippové by Divadlo Járy Cimrmana pravděpodobně vůbec nevzniklo. Během zakládající schůze se řešil také název nového souboru. S nápadem pojmenovat divadlo po fiktivní osobnosti přišel Jiří Šebánek, který navrhl jméno Jára Cimrman. Vzniklo spojením uměleckého jména „Jára“ a příjmení Cimrman, které bylo inspirováno příjmením tehdejšího prvoligového hokejisty Otty. Původně šlo o praktický žert, pokud by byly hry špatné, mohla se vina svést na neexistujícího autora. Nakonec se však ukázalo, že právě tato mystifikace se stane jedním z nejgeniálnějších nápadů v historii českého divadla.

 

Ke skupině se brzy připojil také Ladislav Smoljak, kterého přizval Zdeněk Svěrák jako režiséra. Smoljak byl zpočátku skeptický, v polovině šedesátých let už totiž existovala řada úspěšných malých scén, například Semafor, Činoherní klub nebo Divadlo Na zábradlí, a nebylo vůbec jasné, čím by se nové divadlo mohlo odlišit. Podle vzpomínek Miloně Čepelky je dokonce nejprve odbyl a odešel do kina. Jen málokdo tehdy tušil, že právě on se stane jednou z nejvýznamnějších tváří celého projektu. Nikdo z budoucích Cimrmanů navíc dosud nenapsal divadelní hru, aby uměli přenést humor z rozhlasové mystifikace na jeviště. Režisérka Helena Philippová se rozhodla upravit sál Malostranské besedy ve stylu připomínající období přelomu 19. a 20. století. Návštěvníci neseděli v klasickém divadelním sále, ale u kulatých stolků svítily petrolejové lampy a diváci měli pocit, že se skutečně ocitli ve světě, kde Jára Cimrman žil a tvořil. O rostoucím věhlasu souboru svědčí i to, že mezi jeho návštěvníky patřil také Jan Werich. Ten si prý nejprve myslel, že Cimrman existoval. Dlouho se zdráhal přijít na představení, protože se domníval, že jde o skutečně objeveného autora. Když konečně dorazil, bavil se jako běžný divák. Podle vzpomínek členů souboru se smál nejen sofistikovaným narážkám, ale i těm nejjednodušším gagům.

 

Přes počáteční obavy začaly vznikat první texty. Zdeněk Svěrák napsal hru Akt, Ladislav Smoljak vytvořil Vyšetřování ztráty třídní knihy a Jiří Šebánek přispěl hrou Domácí zabijačka. Přestože každou napsal jiný autor, diváci uvěřili, že všechny pocházejí z pera jediného génia Járy Cimrmana. Při přípravách prvního představení však nastal nečekaný problém. Soubor neměl dostatek materiálu na celý večer, a tak bylo potřeba první polovinu programu něčím zaplnit. Podle vzpomínek Miloně Čepelky přišla Helena Philippová s nápadem zařadit před samotnou hru sérii humorných přednášek o životě a díle údajného autora. Z původně nouzového řešení vznikl charakteristický formát Divadla Járy Cimrmana, který se zachoval dodnes. Autoři her postupně vytvářeli Cimrmanův životopis, doplňovali nové objevy, zájmy, povolání i historické souvislosti. Druhou část večera pak tvořila samotná divadelní hra a v prvních letech bývala představení doplněna ještě jazzovým koncertem Karla Velebného. Na papíře tento koncept zní absurdně, ale všichni fanoušci ví, že na jevišti to funguje už téměř šedesát let skvěle. Cimrmanovský humor totiž není prvoplánově založen na narážkách na aktuální společenské dění nebo politiku ani na zesměšňování lidí. Stojí na jazykových vtipech, logice, absurditě a schopnosti nacházet humor v obyčejných lidských situacích, a tak se dněšní děti smějí stejně upřímně stejným scénám, kterým se smáli jejich rodiče i prarodiče. Mystifikace byla natolik přesvědčivá, že někteří lidé dlouho věřili, že Jára Cimrman skutečně existoval. A občas to zašlo ještě dál. Při jednom představení hry Vyšetřování ztráty třídní knihy vběhla na jeviště skupina fanoušků s nalezenou třídní knihou a snažila se vyřešit zápletku za herce. Ladislav Smoljak později přiznal, že je musel z jeviště doslova vyhnat. Autoři zašli ve své mystifikaci tak daleko, že vytvořili i samostatný vědní obor – cimrmanologii. V seminářích vystupují herci jako profesoři, docenti nebo inženýři a s naprostou vážností představují objevy, které nikdy neexistovaly. Diváci se tak dozvídají například o Cimrmanově filozofii externismu, jeho neúspěšných vynálezech nebo převratných pedagogických metodách.

 

Dalším důvodem výjimečnosti Divadla Járy Cimrmana je jeho schopnost přežít dobu, která podobným projektům příliš nepřála. Soubor se během normalizace opakovaně potýkal s cenzurou, musel měnit působiště a balancoval na hraně zákazu. Přesto dokázal pokračovat a zachovat si svobodu vyjadřování. Pod zdánlivě neškodnými příběhy se skrývala schopnost ukazovat absurditu světa a tu diváci dokázali vždycky velmi dobře číst mezi řádky. Když Divadlo Járy Cimrmana začínalo, mnozí kritici tvrdili, že jde o „divadlo jednoho nápadu“ a že publikum brzy omrzí. Někteří dokonce předpovídali, že po několika sezonách zmizí stejně rychle, jako se objevilo. O téměř šedesát let později se ukazuje, jak moc se mýlili. Velkou zásluhu na úspěšném rozjezdu souboru měla opět Helena Philippová. Zajišťovala zkušebny, jednala s úřady a hledala pro mladý soubor prostor k vystupování. Zatímco ostatní členové teprve hledali směr, ona aktivně prosazovala jejich projekt a věřila mu možná více než kdokoliv jiný. Díky jejímu úsilí se podařilo úspěšně absolvovat schvalovací představení a Divadlo Járy Cimrmana získalo své první zázemí pod Redutou. Tím začala cesta fenoménu, který se během dalších desetiletí stal neodmyslitelnou součástí české kultury.

 

Divadlo Járy Cimrmana bylo tedy založeno v roce 1966 Jiřím Šebánkem, Zdeňkem Svěrákem, Miloněm Čepelkou a Ladislavem Smoljakem. První oficiální představení se uskutečnilo 4. října 1967, v roce 1969 opustil soubor po osobních neshodách Jiří Šebánek. Naopak se k divadlu připojil dirigent Pavel Vondruška a dosavadní oponář Petr Brukner se přesunul na jeviště mezi herce. O rok později rozšířili soubor grafik Jaroslav Weigel a básník, spisovatel a lékař František Petiška. Sedmdesátá léta byla pro divadlo obdobím významných změn ale i komplikací. V roce 1972 se soubor přestěhoval z Malostranské besedy do Reduty. Ve stejném roce mu úřady zakázaly veřejně vystupovat, přesto však Divadlo Járy Cimrmana ve své činnosti pokračovalo. O rok později se na repertoár vrátila hra Akt, která byla dříve cenzurou zakázána. V roce 1975 přešlo divadlo pod agenturu Pragokoncert, ta jej však ještě téhož roku přestala zastupovat. Soubor se následně přestěhoval do Braníka, kde našel nové zázemí. V roce 1978 se k hercům přidal Robert Bárta. O rok později zasáhla divadlo první velká ztráta, kdy zemřel František Petiška. Právě v tomto období se členem souboru stal také Jan Hraběta, který do té doby působil jako osvětlovač. V roce 1983 rozšířili soubor Bořivoj Penc a dosavadní kulisáci Jan Kašpar, Genadij Rumlena a Václav Kotek. O dva roky později zahájilo Divadlo Járy Cimrmana svou jubilejní dvacátou sezonu v Malostranské besedě. Rok 1988 přinesl premiéru filmu Nejistá sezóna, v němž Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák s humorem i nadsázkou zachytili zkušenosti souboru s cenzurou a překážkami během normalizace. Po sametové revoluci pokračoval soubor v úspěšném rozvoji. V roce 1992 se přestěhoval do Žižkovského divadla a mezi účinkující přišli Marek Šimon a Petr Reidinger. Při příležitosti třicátého výročí divadla byl v roce 1997 zaznamenán první z několika zápisů do Guinnessovy knihy rekordů. V roce 2006 zemřel spoluzakladatel Jiří Šebánek. O dva roky později měla premiéru hra České nebe, poslední společné dílo autorské dvojice Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak a zároveň poslední novinka v repertoáru divadla. Rok 2010 znamenal další těžkou ztrátu, zemřel Ladislav Smoljak. V následujících letech odešli také Pavel Vondruška (2011), Jan Kašpar (2013), Bořivoj Penc (2018) a v roce 2019 Jaroslav Weigel a Václav Kotek. K souboru se však rádi postupně připojili noví členové, například Miroslav Táborský nebo Ondřej Vetchý, kteří pomáhají udržovat odkaz jedinečného českého kulturního fenoménu při životě i pro další generace diváků.

 

Jen málokteré divadlo dokázalo proniknout do běžného jazyka tak jako Cimrmani. Tady máte pár nejlepších kousků (a je jasné, že vy máte také pár jasných favoritů).
„Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat.“
„Tohle jsem přesně nečekal.“
„Kam se hrabe Shakespeare.“
„Pane barone, je němý, vychovaly ho srny. Inu, vysoká ...“
„Kdo to bude chlapci? Kdo si uleví?“
„Cimrman má na pravé noze srostlé prsty. Ne všechny, samozřejmě. Jenom dva. Má prostě mezi malíkem a palcem takovou blánu.“
„Můžeš podlézt, ale pak se musíš zase narovnat.“
„Takže já tu jako stojím, nic nedělám a driftuju?“
„Tedy, nerad to říkám, ale jsou chvíle, kdy by se měli optimisté popravovat.“
„Lepší pivo v žaludku nežli voda na plicích.“
„O přestávce se obecenstvo dělí na dvě skupiny. Jedna by chtěla jít domů, ale je jí líto vynaložených peněz a druhá, která by taky chtěla jít domů, ale zajímá ji, jestli je druhá polovina představení stejně slabá, jako ta první.“
„Dnes si nedám viržínko! Neplačte, sami jste si to zavinili.“
„A v nouzi nejvyšší, přinesl mi listonoš radostnou zprávu: Dědeček zemřel!“
„Ech, ty tvoje bulíky! Už je mám zase na nose.“
„Do hospody s umytýma nohama!“
„Eréč piklóš neméči, huňár scépeň kámoš.“
„Navrhuju sníst psy! Ale, náčelníku, my žádné psy nemáme! I tak navrhuji sníst psy!“
„Život je nejlepší školou života.“
„Výrazný je také rozdíl ve velikosti: himalájští badatelé přisuzují svému sněžnému muži výšku desetiletého chlapce, Cimrman tvrdí, že sněžný člověk má výšku chlapce jedenáctiletého.“
„Teplé pivo je horší než studená Němka.“
„Nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá.“
„Každé zbytečné slovo je zbytečné.“
„Připomeňte mi, abych vám vyprávěl o Budějovicích.. ale radši až po jídle..“
„Jaký je rozdíl mezi nepřesností a omylem? Nezlobte se, milý Einsteine, ale toto zase já považuji za pouhou hru se slovy, na níž, jak je Vám jistě známo, vybudoval hrabě Karel Marx celou svou teorii poznání.“
„Poločasem rozpadu aktivního uhlíku ze špíny na Cimrmanových botách se pokoušel zjistit Cimrmanův příchod do Liptákova. Zjistil, pokud to teda byla jeho bota, že to bylo na podzim roku 1911, plus mínus 200 let.“
„Září: Je zádumčivý.
Říjen: Je zádumčivý.
Únor: Přinesl do školy benzín.
Březen: Je zádumčivý.
Duben: Přinesl do školy sirky.
Květen: Nabádá Kuncovou, aby zítra nechodila do školy.
Další stránky třídní knihy jsou bohužel ohořelé..“
„Ach, ten můj proklatý koníček. Však oni si Češi, jak je znám, nastřádají na nové.“
Mnoho lidí už ani netuší, odkud tyto výroky pocházejí, ale staly se běžnou součástí české kultury stejně jako přísloví nebo lidové písně. Stačí pronést jednu takovou hlášku a druhý člověk pozná, že jste „z jeho kmene“, že jste vyrůstali na stejných příbězích. Cimrmani jsou kulturní fenomén.

 

Jan Hraběta patřil k tvářím, bez nichž si velká část publika Divadlo Járy Cimrmana nedokázala představit. Na jevišti stál jako král ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký, praotec Čech v Českém nebi, Sváťa Pulec ve Švestce, Varel Frištenský v Dobytí severního pólu, hostinský v Hospodě na mýtince, náčelník Líná huba v Africe nebo doktor inženýr v Aktu. Přitom jeho životní příběh také připomínal osudy mnoha cimrmanovských postav. Vyučil se elektromechanikem, pracoval jako řidič, opravář motorů a osvětlovač. Nebyl vystudovaným hercem, a přesto se stal jednou z nejvýraznějších osobností souboru. Detektiv Trachta vznikl díky Janu Hrabětovi. Vedle divadla se objevil ve filmech Vrchní, prchni!, Vesničko má středisková, Jára Cimrman ležící, spící, Nejistá sezóna, Vratné lahve nebo Báječná léta pod psa. Hrál také v seriálech Bylo nás pět, Vyprávěj či Horákovi. Na jevišti Divadla Járy Cimrmana vystoupil naposledy jen několik dní před svou smrtí. Bylo mu 86 let.

 

Odchod Jana Hraběty připomněl otázku, kterou si kladou diváci už řadu let. Co bude s Cimrmany dál? Zakladatelé a dlouholetí herci stárnou a odcházejí. Generace, která vytvořila jeden z největších kulturních fenoménů moderní české historie, se pomalu přesouvá do vlastního Českého nebe. Cimrman ale bude žít dál v knihách, nahrávkách, filmech, citátech, amatérských souborech i v milionech diváků, kteří si jeho příběhy předávají dál. A tak se zdá, že největší český génius nakonec přece jen zvítězil. Nikdo lepší ani jiný takové kategorie tu prostě v Čechách není.

 

Samozřejmě, že legraci si užijete i při vyhledávání cimrmanovských knih na našem webu. Zkuste například tady 

 

Obrázek je odsud