Emily Brontë - žena z vřesovišť, která proměnila svou výjimečnost v literární skvost

Emily Brontë dodnes působí jako autorka, která do literatury vstoupila bez snahy zalíbit se, bez ochoty vysvětlovat se a bez potřeby přizpůsobit se tomu, co se od ženy v její době čekalo. A právě tím je tak přitažlivá. Její život se odvíjel v yorkshirském Haworthu, v kraji vřesovišť, větru, zimy a otevřené krajiny, které se jí později staly nekonečnou inspirací a kulisou. Právě tady, v rodině anglikánského duchovního Patricka Brontë, vyrůstala obklopená sourozenci, knihami, ztrátami a zvláštní směsí přísnosti a tvůrčí svobody. Matka zemřela, když byla Emily ještě malá, dvě starší sestry zemřely po krátkém pobytu v kruté internátní škole a rodinu postupně začalo prostupovat vědomí, že život je křehký, nejistý a často velmi krátký. Přesto nebo možná právě proto se z domu Brontëových stalo místo, kde literatura nebyla zábavným doplňkem života, ale musela se stát formou přežití.

Sourozenci si vytvářeli vlastní světy, psali si příběhy, mapovali imaginární země a vedli mezi sebou nepřetržitý vnitřní dialog, v němž se mísila dětská hra s mimořádným talentem. Emily se zpočátku podílela na společném vytváření fantastických světů, ale později se se sestrou Anne ponořila do vlastního imaginárního království Gondal, které je pro pochopení její identity nesmírně důležité. Gondal byl to prostor, v němž si Emily mohla poprvé zkoušet zažívat emoce, konflikty, vášně, oddanost, násilí i samotu v podobě, kterou jí reálný svět nenabízel. V určitém smyslu se právě tady rodila autorka Větrné hůrky, žena, která se v běžném společenském životě stahovala do ticha, ale ve vnitřním světě vytvářela extrémně intenzivní citové krajiny.

 

Emily bývá popisována jako samotářská, uzavřená, plachá, nepřístupná a zvláštní. Jenže právě slovo „zvláštní“ je u ní potřeba číst opatrně. Její jinakost nebyla póza a podle všeho ani snaha budovat vlastní legendu. Z dobových svědectví se skládá obraz ženy, která skutečně velmi těžce snášela cizí prostředí, měla silný odpor ke společenským konvencím, neměla potřebu navazovat běžné vztahy a držela se vlastního vnitřního řádu s mimořádnou tvrdohlavostí. Když odjela do školy Roe Head, rozvinul se u ní tak silný stesk po domově, že Charlotte skutečně věřila, že by bez domova mohla zemřít. Když později pobývala v Bruselu, kde se měla s Charlotte vzdělávat a zdokonalovat v jazycích, znovu narážela na stejnou bariéru, že svět mimo Haworth pro ni znamenal hlubokou vnitřní zátěž.

 

Zajímavé je, že někdy se dnes mezi odborníky i laiky pracuje s otázkou, zda se v chování mladé ženy neobjevovaly rysy, které bychom dnes spojovali s poruchou autistického spektra. Nejde samozřejmě o diagnózu, kterou by bylo možné zpětně spolehlivě potvrdit, ale určité souvislosti stojí za pozornost. Emily těžce snášela změny prostředí, cizí společnost ji vysilovala, v běžné konverzaci působila odtažitě nebo téměř němě, měla úzký okruh citových vazeb a mimořádně silnou potřebu vnitřní konzistence. Zároveň ale právě tato neústupnost, soustředěnost a schopnost zůstat věrná vlastnímu vnímání světa mohla být jedním ze zdrojů její originality. Její jinakost s jejím talentem možná těsně souvisí.

Tahle souvislost je pro Větrnou hůrku zásadní. Emily napsala román, který své současníky mátl a znepokojoval, protože jim nepředkládal známou morální mapu. Nenabízel jednoduché rozdělení na dobré a zlé, neposkytoval čtenáři bezpečný odstup a místo kultivovaného sentimentu přinesl divokost, posedlost, nelítostnost a vztahy, které působily téměř živočišně. Kritici byli zmatení, protože neuměli rozhodnout, jak tu knihu číst. Její morální nejednoznačnost je dráždila, její energie je přitahovala a odpuzovala zároveň. Dnes právě v tom vidíme její mimořádnost.

 

Heathcliff a Catherine Earnshaw nejsou postavy, které by bylo možné snadno milovat nebo obdivovat. Jsou to bytosti hnané vášní, zraněním, pýchou a potřebou moci, přičemž jejich vztah přerůstá běžné kategorie romantické lásky. V jejich propojení je cosi elementárního a ničivého zároveň. A právě tady se otevírá hlubší rovina příběhu. Větrná hůrka je román o identitě, která se rodí ve střetu, v nedostatku, v odmítnutí a v touze vlastnit to, co člověku chybí. Heathcliff je člověk bez původu, bez jasného místa v hierarchii, bez uznání a bez pevné identity, a z této prázdnoty se rodí jeho síla i destruktivita. Kateřina zase cítí, že její vlastní já přesahuje společenskou roli, kterou by měla přijmout, a proto nedokáže najít pokoj ani v lásce, ani v konvenci.

Když se na román podíváme právě touto optikou, začíná být ještě zajímavější. Emily Brontë sama žila v silně vymezeném světě viktoriánských očekávání, ale její vlastní povaha se s nimi zjevně míjela. Nepůsobila jako žena, která by toužila po společenském uznání, po konverzačním šarmu nebo po pohodlném zapadnutí. Její síla byla v neústupnosti. A přesně takovou sílu cítíme i z její knihy. Větrná hůrka neprosí čtenáře o sympatie, nepřizpůsobuje se ničemu a nikomu. Neuhlazuje své vášně do přijatelnější podoby. Je to román, který zůstává věrný své vnitřní logice, i když je možná pro většinu z nás nepříjemná.

 

Také Emilyina vazba ke krajině má pro čtení její identity velký význam. Vřesoviště v jejím životě působila jako prostor svobody, rytmu, samoty a pravdivosti, který byl v ostrém kontrastu se společenským světem salonů, pravidel a zdvořilých konverzací. Tady se Emily pohybovala jistěji než mezi lidmi, vše tu mělo svůj přirozený řád. Není náhoda, že Větrná hůrka dýchá větrem, hlínou, zimou a dálkou víc než většina románů své doby. Krajina je tu až jakýsi psychický prostor postav, rozšíření jejich vnitřních stavů, místo, kde se i vášeň a city stávají přírodními živly.

Zajímavým detailem, který o Emily hodně vypovídá, je i její vztah k oblečení a společenské prezentaci. V Bruselu si Charlotte osvojila jemnější kontinentální styl a snažila se alespoň částečně přizpůsobit prostředí, kdežto Emily si podle svědectví dál držela své staré, prosté oblečení a na poznámky reagovala větou, že chtěla být taková, jakou ji Bůh stvořil. V téhle prosté větě se skrývá odpor k maskám, k póze, k přetvářce i k vnějším korekcím osobnosti. A přesně tohle je i klíč k čtení jejího díla.

Její život skončil brzy, jako životy většiny jejích sourozenců. Po smrti bratra Branwella, zničeného alkoholem a opiem, sama onemocněla a odmítala lékařskou pomoc s tvrdohlavostí, která děsí i fascinuje zároveň. Zemřela ve třiceti letech. Její sestra Charlotte později napsala, že její síla byla výjimečná, ale způsob jejího bytí ji zároveň odděloval od zbytku světa. A tato kombinace křehkosti fyzické a neústupnosti duchovní jako by definovala celý její odkaz.

 

Emily publikovala pod mužským jménem. Jistě vás napadne proč. Ve 40. letech 19. století ženy romány často nepsaly a ty, které psaly, patřily spíše k aristokracii. Sestry Brontë byly ze střední třídy a dcery duchovního, a tedy bez jakéhokoli společenského vlivu. Ona a její sestry si tedy zvolily mužské pseudonymy, které odpovídaly jejich iniciálám. Anne publikovala pod jménem Acton Bell, zatímco Charlotte a Emily publikovaly jako Currer Bell a Ellis Bell. Ženy ve viktoriánské Británii byly považovány za intelektuálně méněcenné mužům, jak už jsme naznačili. Emily Brontë byla také mimořádně stydlivá a rezervovaná a velmi se snažila oddělit svůj osobní život od literární tvorby. Její touha po anonymitě byla tak silná, že trvala na používání mužského pseudonymu, aby skryla svou identitu, a to i před rodinou a vydavateli. Používání pseudonymu Ellis Bell umožnilo Emily Brontë psát s nekompromisní upřímností a intelektuální svobodou, což jí umožnilo napsat Větrnou hůrku, aniž by se přizpůsobila společenským očekáváním 19. století ohledně „elegantní a okouzlující ženskosti“. Pseudonym Emily také umožnil zkoumat intenzivní, „hrubá“ a často násilná témata, která byla považována za nevhodná pro „plachou a uzavřenou ženu“. Pseudonym také umožnil Emily psát jako „rodačka a odchovankyně vřesovišť“, osvobozená od tlaku přizpůsobit se noblesním standardům, které se od spisovatelek často očekávají.

 

Emily Brontë dnes působí jako autorka, která ze své jinakosti vytvořila krásný literární obraz. Její uzavřenost, neochota hrát společenské role, vazba k vnitřnímu světu a intenzivní vnímání krajiny i emocí se v literatuře proměnily v něco, co do té doby nikdo tímto způsobem neudělal. Větrná hůrka je fascinující nejen jako gotický román nebo příběh osudové vášně, ale i jako literární důkaz toho, že odlišnost může být tvůrčí silou, která jde se čtenářem mnohem hlouběji, i když za to hrdina často platí osamělostí.

 

Četli jste Větrnou hůrku? Působí na vás spíš jako román o lásce a pomstě, nebo spíše o lidech, kteří byli příliš velcí pro malý svět kolem nich?

U nás jsou díla této autorky vyprodanou stálicí, ale náš hlídací pes je vám bezpečně ohlídá. Knihy Emily Brontë u nás na Restoriu najdete tady.

 

Čtěme spolu, leťme spolu do příběhů. Restorio vám dá křídla.