Ernest Hemingway, který celý život hledal lásku, ale nikdy v ní úplně nedokázal uvěřit

Vedle něj sedí jeho žena Hadley. Věří mu možná víc než on sám sobě. Přepisuje jeho rukopisy, povzbuzuje ho, když pochybuje, a společně sní o budoucnosti, která se tehdy zdála být stejně nejistá jako jejich finanční situace. Kdyby někdo vstoupil do té kavárny a řekl jim, že o sto let později budou lidé po celém světě stále číst jeho knihy, natáčet o něm dokumenty, psát nové životopisy a přít se o to, jestli byl génius, sobec, misogyn nebo nepochopený romantik, pravděpodobně by tomu nevěřili ani oni sami.

 

 

Ernest Hemingway totiž nikdy nebyl jen spisovatelem. Už za svého života se stal legendou. Mužem, který lovil lvy v Africe, pil kubánský rum, chodil do býčích arén, rybařil na otevřeném moři a jako válečný reportér se pohyboval tam, odkud ostatní utíkali. Jen málokterý autor dokázal svůj vlastní život proměnit v tak silný příběh. Jenže každá legenda má jednu nevýhodu. Časem zacloní živého člověka z masa a kostí, který se pod ní skrývá. Když se dnes mluví o soukromí Ernesta Hemingwaye, většinou zazní několik známých údajů. Čtyři manželky. Nespočet milostných vztahů. Zbytečně velké ego. Alkohol. Bouřlivá povaha. Někdo v něm vidí zosobnění toxické maskulinity, jiný posledního velkého romantika, který se celý život snažil žít naplno. Jenže ani jedna z těchto představ přirozeně nevystihuje skutečnost úplně.

 

Hemingway byl ženatý čtyřikrát. Každé z těchto manželství ovlivnilo nejen jeho život, ale i jeho tvorbu. Je zajímavé, že téměř každá z jeho manželek se nějakým způsobem otiskla do jeho románových hrdinek. Hadley Richardson byla první velká láska. Hadley byla o osm let starší než Hemingway a potkali se v Chicagu. Nebyla slavná ani výjimečně ambiciózní. Působila klidně, laskavě a byla pro mladého Hemingwaye obrovskou oporou v době, kdy ještě nebyl známým spisovatelem. Společně odjeli do Paříže, kde se stali součástí legendární ztracené generace. Přátelili se s Fitzgeraldem, Ezrou Poundem nebo Gertrudou Steinovou. Právě tehdy vznikaly Hemingwayovy první povídky a román Fiesta. Jejich vztah ale poznamenala jeho rostoucí sláva a také Pauline Pfeifferová, která byla původně Hadleyinou přítelkyní. Hemingway se do ní zamiloval a Hadley nakonec souhlasila s rozvodem. Mnozí životopisci se domnívají, že Hadley byla jedinou ženou, které později skutečně litoval. V pozdějších dopisech několikrát naznačil, že rozchod považoval za jednu z největších chyb svého života.

 

Pauline Pfeiffer přišla do života spisovatele, aby změnila jeho životní styl. Pauline pocházela z bohaté katolické rodiny, pracovala jako módní redaktorka časopisu Vogue a byla úplným opakem Hadley. Byla elegantní, cílevědomá a velmi společenská. Kvůli sňatku s ní Hemingway dokonce přestoupil ke katolické církvi. Nebyla ale jen elegantní ženou s dobrými kontakty, byla také inteligentní, organizačně schopná a dokonale rozuměla tomu, co Hemingway potřebuje, aby mohl psát. Vytvářela mu zázemí, četla rukopisy, připomínkovala je a díky svému finančnímu zabezpečení mu umožnila soustředit se na literaturu. Společně žili převážně na Key Westu, kde napsal některé ze svých nejslavnějších knih, například Sbohem, armádo, Mít a nemít nebo Zelené pahorky africké. Narodili se jim dva synové, Patrick a Gregory. Ale.. předpokládáte správně.. je zvláštní, jak se některé životní příběhy opakují. Ani toto manželství ale nevydrželo. Žena, kvůli které Hemingway opustil svou první manželku, byla po letech opuštěna stejným způsobem.

 

Tentokrát kvůli Martě Gellhorn. Hemingway se s ní seznámil během španělské občanské války. Martha byla všechno, co Hemingway na ženách obdivoval, ale zároveň všechno, čeho se podvědomě obával. Byla výbornou reportérkou, cestovala do válek, psala stejně odvážně jako on a odmítala být jen doprovodem slavného spisovatele. Nechtěla sedět doma a čekat, až se vrátí z fronty. Chtěla být na té frontě také. Jejich vztah byl od začátku plný obdivu, ale také soupeření. Hemingway byl zvyklý být tím silnějším. Vedle Marthy poprvé zjistil, jaké to je, když druhý člověk nepotřebuje stát ve vašem stínu. Určitě i proto jejich manželství skončilo tak bouřlivě.

 

Martha Gellhorn se odmítla stát paní Hemingwayovou. Byla jednou z nejlepších válečných zpravodajek 20. století. Právě ona je zřejmě nejzajímavější ze všech Hemingwayových manželek. Byla inteligentní, nezávislá a odmítala se vzdát vlastní kariéry. Zatímco Hemingway očekával, že bude sdílet jeho život, Martha chtěla být jeho rovnocennou partnerkou. Společně prožili druhou světovou válku. Jejich vztah byl plný vášně i soutěžení. Když se blížilo vylodění v Normandii, Hemingway využil svých kontaktů a dostal se do Evropy letadlem. Martha měla jako žena mnohem obtížnější podmínky. Nakonec se přes Atlantik dostala na nákladní lodi a stejně se stala jednou z prvních reportérek přímo při invazi. Po válce už spolu téměř nevydrželi. Na otázku, jaké bylo být Hemingwayovou třetí ženou, později odpověděla:"Byla jsem spisovatelkou dřív, než jsem ho poznala, a zůstala jsem jí dalších pětačtyřicet let. Proč bych měla být jen poznámkou pod čarou v životě někoho jiného?"

 

Když pak do jeho života vstoupila Mary Welsh, byl už Hemingway jiným člověkem. Slavným, bohatým, uznávaným, ale také unaveným. Mary s ním prožila poslední léta, kdy se začaly naplno projevovat deprese, následky četných úrazů hlavy i stále silnější alkoholismus. Právě s ní prožil období největší světové slávy. Mary byla svědkem toho, jak se literární legenda postupně rozpadá světu před očima. Mary byla novinářkou a Hemingway ji poznal během války v Londýně. Na rozdíl od Marthy byla klidnější a více se přizpůsobovala jeho potřebám. Během jejich manželství získal Pulitzerovu cenu, vydal Starce a moře a obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Současně se ale stále více zhoršovalo jeho psychické zdraví. Trpěl depresemi, paranoia se prohlubovala, podstoupil elektrošokovou léčbu a nakonec roku 1961 spáchal sebevraždu. Mary pak dlouhá léta pečovala o jeho literární pozůstalost a vydala několik dosud nepublikovaných románů, například Pohyblivý svátek nebo Rajská zahrada.

 

Je fascinující, že čím komplikovanější byly Hemingwayovy vztahy v soukromí, tím hlubší a uvěřitelnější ženské postavy dokázal vytvořit ve svých knihách... Mnoho let se o Hemingwayovi psalo jako o autorovi, který ženám nerozuměl. Zdálo se to vlastně logické. Muž, který se čtyřikrát oženil, opakovaně své partnerky opouštěl kvůli jiným ženám, rád dominoval společnosti a pečlivě budoval obraz neohroženého dobrodruha, příliš nezapadal do představy citlivého pozorovatele ženského světa. Jenže literatura bývá někdy moudřejší než život svých autorů.

 

Když dnes literární historici znovu čtou Hemingwayovy romány, stále častěji upozorňují na zvláštní rozpor. Muži v jeho knihách bývají silní navenek, ale uvnitř nejistí, zranění a často ztracení. Zato ženy mnohdy působí klidněji, rozhodněji a lépe chápou, co se kolem nich odehrává. Jako viděly svět jaksi ostřeji. Stačí otevřít Sbohem armádo. Catherine Barkley bývala dlouhá léta označována za příliš oddanou ženu, která bezvýhradně následuje svého milence Frederica Henryho. Modernější interpretace ale ukazují něco úplně jiného. Catherine si velmi dobře uvědomuje, že svět kolem ní se rozpadá. Válka bere lidem budoucnost, jistoty i iluze a ona se vědomě rozhodne milovat navzdory tomu, že ví, jak snadno může o všechno přijít. Její síla nespočívá v okázalosti, ale v klidu, s jakým přijímá věci, které nemůže změnit. Frederick se během románu teprve učí dospívat, zatímco Catherine jako by byla o několik kroků napřed.

 

Podobně překvapivou postavou je Brett Ashley ze Slunce také vychází. Když román vyšel, mnohé čtenáře pohoršovala. Kouřila, pila, cestovala sama, střídala partnery a odmítala se podřídit představě, jak by měla žena po první světové válce žít. Dlouho bývala popisována jako sobecká femme fatale, která ničí muže kolem sebe. Dnes řada literárních badatelů vnímá Brett jako ženu, která se snaží najít vlastní svobodu ve světě, který se po válce změnil k nepoznání, a stejně jako ostatní postavy jen hledá způsob, jak dál existovat. Její odvaha žít podle vlastních pravidel byla na svou dobu téměř revoluční.

 

Úplně jinou podobu ženské síly představuje Maria v románu Komu zvoní hrana. Na první pohled působí křehce. Prošla válkou, zažila násilí i ponížení a dlouho nevěří, že může znovu někomu důvěřovat. Přesto v sobě nachází schopnost znovu milovat a znovu doufat. Hemingway ji nenapsal jako bezchybnou hrdinku ani jako oběť, kterou je třeba zachránit. Je to mladá žena poznamenaná dějinami, která se pokouší poskládat svůj život znovu dohromady.

 

Není těžké si všimnout, že ženy v Hemingwayových románech nejsou pouhou kulisou mužských příběhů. Mají svůj vlastní (mnohdy velmi silný) hlas, vlastní pochybnosti i vlastní způsob odvahy. Zatímco jeho mužští hrdinové často zápasí sami se sebou, ženy bývají těmi, kdo dokážou přijmout realitu bez zbytečných iluzí. Někteří literární historici dokonce tvrdí, že Hemingway rozuměl ženským emocím lépe než emocím vlastních mužských hrdinů.

 

O to větší překvapení přinášejí jeho soukromé dopisy a vzpomínky lidí, kteří s ním žili. Obraz neohroženého Papa Hemingwaye se v nich začíná rozpadat. Za zavřenými dveřmi totiž nebyl vždy tím nekompromisním mužem, jakého znal svět z novinových fotografií. Přátelé i manželky později popisovali člověka, který neustále hledal vlastní identitu, rád experimentoval s rolemi mužství a ženství a občas partnerky překvapoval přáními, která se zcela rozcházela s jeho veřejnou image drsného dobrodruha.

 

V posledních letech se literární badatelé stále častěji vracejí k románu Rajská zahrada, který vyšel až po Hemingwayově smrti. Dlouho zůstával ve stínu jeho slavnějších knih, dnes je ale považován za jedno z nejodvážnějších děl jeho pozdního období. Hlavní dvojice si v něm pohrává s proměnou identity, stříhá si vlasy tak, aby si byli podobní, mění role i způsob, jakým sami sebe vnímají. Když se později objevily dopisy a deníkové zápisy Hemingwayových manželek, ukázalo se, že podobné hry nebyly jen literární fantazií. Hemingwaya fascinovala představa, že mužská a ženská role nejsou pevně dané a že člověk může být mnohem složitější, než jak působí navenek.

 

Najednou se před námi objevuje úplně jiný Hemingway. Ne ten z obálek knih s africkým lvem, ale člověk plný rozporů, který si celý život budoval masku neporazitelného muže a současně psal knihy, v nichž největší sílu často projevovaly ženy. Je pochopitelné, že v dnešní době, kdy se svět genderových stereotypů otřásá v základech, se Ernest Hemingway znovu dostává do centra pozornosti. Ještě před dvaceti lety se o něm psalo hlavně jako o nositeli Nobelovy ceny, autorovi Starce a moře nebo autorovi, který změnil podobu moderní prózy. Dnes se vedle jeho knih stejně často probírá i jeho soukromý život. Ve světě, který znovu otevírá témata postavení žen, moci, partnerských vztahů nebo hranic mezi obdivem a manipulací, se Hemingway stal ideálním příkladem člověka, kterého nelze zařadit do jediné škatulky.

 

Není proto překvapivé, že mu americká televize PBS věnovala rozsáhlý šestidílný dokument režisérů Kena Burnse a Lynn Novickové. Ani oni se nesnaží rozhodnout, jestli byl Hemingway dobrým nebo špatným člověkem. Skládají mozaiku osobnosti, která byla plná protikladů. Na jedné straně muž, jenž si pečlivě budoval pověst neohroženého dobrodruha, na druhé člověk trpící depresemi, úzkostmi, následky válečných zranění i opakovaných úrazů hlavy. Muž, který dokázal být velkorysý a okouzlující, ale také nesmírně tvrdý k lidem, které miloval. A autor, jehož veřejná image někdy působila téměř opačně než jeho vlastní literatura. Dlouhou dobu převládal názor, že Hemingwayovy knihy odrážejí svět mužů, lovců, vojáků a dobrodruhů. Novější interpretace si ale stále častěji všímají toho, že ve chvílích, kdy se jeho hrdinové snaží působit silně, bývají nejzranitelnější. A ženy, které je obklopují, často vidí to, co oni sami přehlížejí. Nejsou jen objektem touhy ani odměnou na konci příběhu. Jsou partnerkami, protivnicemi, svědkyněmi i zrcadlem, v němž se mužské postavy učí poznávat samy sebe.

 

I proto asi dnes část literárních kritiků odmítá jednoduché označení Hemingwaye za misogyna. Jeho život nebyl bezchybný a k ženám se nechoval vždy hezky. O tom ostatně svědčí vzpomínky jeho manželek i přátel. Ale kdyby skutečně ženami pohrdal, jen stěží by mohl vytvořit tak psychologicky přesvědčivé ženské postavy. Hemingway ženy obdivoval, potřeboval je, inspirovaly ho, někdy je ovládal, jindy se jich bál a často jim zároveň nerozuměl. Všechny tyto polohy se v jeho životě prolínaly a dodnes vyvolávají nekonečně mnoho odborných i čtenářských diskusí.

 

Zajímavé je, že čím více se badatelé věnují jeho soukromým dopisům, deníkům a dosud opomíjeným rukopisům, tím méně z Hemingwaye zůstává stereotypní drsný chlapák, jakého si svět po desetiletí představoval. Ukazuje se nám mnohem citlivější, nejistější a vnitřně rozporuplnější bytost.Fascinovala ho otázka identity, proměnlivosti mužských a ženských rolí nebo hranice mezi silou a zranitelností. Témata, která dnes považujeme za až překvapivě moderní, se v jeho dílech objevovala už před více než půl stoletím.

 

Hemingway dokázal napsat knihy, které změnily světovou literaturu, a zároveň zraňoval lidi, kteří mu byli nejbližší. Miloval své děti, ale často je opouštěl. Toužil po blízkosti, ale zároveň se jí bál. Chtěl být obdivován, přesto o sobě celý život pochyboval. Čím déle člověk čte jeho knihy i jeho životopis, tím méně má chuť vynášet definitivní rozsudky. Ale proto možná jeho romány nestárnou. Nenabízejí odpovědi, ale kladou otázky, které si lidé pokládají pořád. Co znamená odvaha? Dá se milovat, aniž bychom druhého vlastnili? Kolik masek během života nosíme? A poznáme vůbec někdy člověka, kterého milujeme, úplně?

 

Když se dnes podíváme na fotografii vousatého Hemingwaye sedícího na molu s ulovenou rybou nebo na africké savaně se zbraní přes rameno, vidíme jen zlomek jeho příběhu. Ten skutečný zůstává ukrytý mezi stránkami jeho knih. Právě tam totiž odložil všechny masky, které nosil před světem. A možná i proto se k němu po více než šedesáti letech stále vracíme. Nehledáme dokonalého dobrodruha, ale vzácného skutečného člověka.

 

Kdybyste po přečtení našeho blogu dostali neovladatelnou chuť přečíst si nějakou Hemingwayovu knihu, hledejte u nás tady.