Fenomén Paulo Coelho

Většina světových spisovatelů, kteří se proslaví i na české půdě, pochází z anglofonních zemí. Přesto lze mezi nimi najít takové, jejichž mateřským jazykem není angličtina. Paulo Coelho v současné době reprezentuje jednoho z celosvětově uznávaných autorů, který si však čtenáře nezískal brazilským původem, nýbrž schopností barvitě vylíčit příběhy ve svých knihách. Jen málokterý spisovatel přitom vložil do svých knih tolik vlastních životních zkušeností jako Paulo Coelho. Dnes je známý jako autor Alchymisty, jehož knih se prodaly stovky milionů výtisků, ale cesta k tomuto úspěchu byla mimořádně bolestivá. Narodil se v roce 1947 v brazilském Riu de Janeiru do konzervativní katolické rodiny, která si pro něj představovala kariéru právníka nebo inženýra, a tak Paul navštěvoval jezuitské gymnázium. Jenže už jako dospívající věděl, že chce psát. Psal básně, zajímal se o divadlo, četl filozofii a odmítal žít podle představ rodičů. Ti jeho chování nepovažovali za projev tvůrčí osobnosti, ale za známku duševní nemoci. Ve svých sedmnácti letech byl proto poprvé proti své vůli umístěn do psychiatrické léčebny. Během několika následujících let skončil v léčebně celkem třikrát a podstoupil i tehdy běžnou elektrošokovou terapii. Coelho později opakovaně říkal, že nebyl psychicky nemocný, pouze se odmítal vzdát svého snu stát se spisovatelem. Právě tato zkušenost v něm zanechala hlubokou nedůvěru k tomu, jak snadno může společnost označit za „nenormálního“ člověka, který se odlišuje. O mnoho let později se k tomuto traumatu vrátil v románu Veronika se rozhodla zemřít, který není jen příběhem o depresi, ale především úvahou o tom, kdo vlastně rozhoduje o hranici mezi normálností a šílenstvím.

 

Než se začal věnovat literatuře, zaměřil se Paulo Coelho psaní textů k písním pro brazilské hudebníky, mezi které patřila i místní ikona Raul Seixas. Texty písní však byly politickými autoritami vnímány jako levicové a nebezpečné, a tak byl spisovatel zatknut a ve vězení mučen. Než se stal světově proslulým spisovatelem, prošel dlouhým obdobím hledání. Cestoval jako hippie po Jižní Americe, Evropě i severní Africe, experimentoval s drogami, zajímal se o alchymii, okultismus, hermetismus i různé esoterické směry. Sám později přiznával, že některé z těchto cest byly slepé uličky, ale zároveň věřil, že i ony byly součástí jeho životního hledání. 

 

Stěžejním momentem jeho života byla pouť do Santiago de Compostela ve Španělsku. Na cestě se zaměřil na vlastní duchovní rozvoj, což ho posléze vedlo k napsání jednoho z nejslavnějších děl, psychologického románu Poutník – Mágův deník (1987). Smyšlený příběh z období středověku pojednává právě o cestě do zmíněného severošpanělského poutního místa. Ústřední postavou knihy je poutník jménem Paulo, jehož cílem je získání meče pro speciální rituál. Součástí jeho cesty je nejen namáhavý pochod, nýbrž i rozjímání a hluboké úvahy, které dávají knize jedinečný, filozofický nádech. Krátce nato napsal Alchymistu, knihu, která se později stala jedním z nejprodávanějších románů všech dob. Zde autor vypráví dobrodružství španělského pastýře Santiaga, který se rozhodne nalézt bájný poklad ukrytý v Egyptě, o němž se mu pravidelně zdá. Cestu za kýženým cílem mu ulehčují znamení, jež ho přinutí vždy pokračovat. Na konci cesty čtenář může sledovat, že kromě cíle své pouti dosáhl Santiago i proměny své osobnosti. Za tento filozofický román dokonce získal autor v roce 1995 ocenění Grand prix des lectrices de Elle. Zpočátku to tak nadějně s knihou vůbec nevypadalo. První nakladatel vytiskl pouhých devět set výtisků a po slabých prodejích odmítl další dotisk. Coelho se však nevzdal, našel nové nakladatelství a z knihy, kterou jeden vydavatel považoval za obchodní neúspěch, se během několika let stal celosvětový fenomén.

 

Paulo Coelho se do povědomí literární veřejnosti zapsal i dalšími díly – např. U řeky Piedra jsem usedla a plakala (1994), Veronika se rozhodla zemřít (1998), Čarodějka z Portobella (2006), Vítěz je sám (2008) nebo Nevěra (2014). Mimo beletrii čítá autorovo dílo i pár esejí – např. Rukověť bojovníka světla (1997) nebo Jako řeka, jež plyne (2006)  a fejetony pravidelně vycházející ve světových novinách. 

Paulo Coelho v současnosti představuje jednoho z nejvlivnějších světových spisovatelů. Se svými literárními počiny pravidelně zaujímá první příčky v prodejnosti knih. Kromě vynikajících schopností autora zaujmout čtenáře jsou příčinou jeho úspěchu také hluboké filozofické úvahy a reflexe společenských témat.

 

Přesto ani dnes není Paulo Coelho autorem, na kterém by panovala shoda. Miliony čtenářů v jeho knihách nacházejí odvahu změnit život, hledat vlastní cestu nebo znovu uvěřit svým snům. Literární kritici mu naopak často vytýkají příliš jednoduchý styl, opakování stejných myšlenek nebo filozofii, která podle nich sklouzává k motivačním klišé. Možná je to proto, že jeho knihy neusilují o literární experiment ani o intelektuální hru. Nabízejí ale naději, že každý člověk může navzdory překážkám najít svůj vlastní směr. A  tato myšlenka v případě Coelho nevznikla za psacím stolem, ale během života plného odmítnutí, bolesti, hledání i odvahy jít proti očekávání druhých.

Dnes je Paulo Coelho už výrazně méně vidět než v době největší slávy Alchymisty, ale rozhodně neodešel do ústraní. Ve věku téměř osmdesáti let stále píše, publikuje krátké úvahy, komunikuje se čtenáři a věnuje se své nadaci. Žije převážně v Ženevě společně se svou ženou, výtvarnicí Christinou Oiticicou, s níž tvoří pár už více než čtyři desetiletí. S ní také v roce 2014 založil Paulo Coelho & Christina Oiticica Foundation, která nejen podporuje charitativní, kulturní a vzdělávací projekty, ale také spravuje jeho rukopisy, deníky, fotografie, korespondenci se čtenáři a další archivní materiály. Velkou část svého osobního archivu navíc zpřístupnil veřejnosti v digitální podobě, což je mezi světově proslulými spisovateli poměrně neobvyklý krok. Věří, že kniha začíná skutečně žít až ve chvíli, kdy ji někdo čte a najde v ní vlastní význam.

 

Zajímavé je, že ani po obrovském úspěchu nezměnil svůj pohled na literaturu. Opakovaně říká, že nepíše proto, aby kritiky přesvědčil o své literární hodnotě, ale proto, aby jeho knihy pomohly lidem přemýšlet o vlastním životě. Na otázku, zda ho mrzí odmítavé recenze, odpověděl s typickým nadhledem, že spisovatel nakonec nepíše pro porotu literárních cen, ale pro člověka, který si večer otevře knihu a najde v ní něco, co právě potřebuje slyšet. Tato filozofie se za posledních čtyřicet let téměř nezměnila – stejně jako jeho přesvědčení, že největší dobrodružství se odehrává uvnitř člověka. Paulo Coelho má své knihy u nás Paulo Coelho má své knihy u nás uloženy tady.

 

Čtěme spolu, leťme spolu do příběhů. Restorio vám dá křídla.