Franz Kafka - sportovec, právník, milovník žen i muž, který změnil bezpečnost práce

Jeho jméno se dokonce stalo přídavným jménem. Když dnes něco označíme za kafkovské, myslíme tím situaci, ze které jako by nevedla žádná cesta ven. Jenže skutečný Franz Kafka byl mnohem zajímavější. Byl sportovec, dbal na svůj vzhled a jeho přátelé ho popisovali jako laskavého, usměvavého a kultivovaného člověka, který neměl rád hrubost ani vulgární humor.

 

 

To vám nepřijde až tak překvapivé? Pak možná tohle. Kafka nebyl jen spisovatel. Jedním z největších omylů, které o něm dodnes přetrvávají, je představa nešťastného úředníka, jenž celé dny trpěl v kanceláři a teprve večer utíkal ke své jediné vášni, psaní. Ano, literatura byla středobodem jeho života. Sám napsal, že jeho jediným skutečným povoláním je literatura. To ale neznamená, že svou práci neměl rád. Jen ho trápilo, že mu ukrajovala čas, který chtěl věnovat psaní. Ve skutečnosti patřil k velmi schopným a aktivním zaměstnancům. Po studiích práv nastoupil do Dělnické úrazové pojišťovny pro Království české. Zapomeňte ale na představu šedé kanceláře plné šanonů a razítek. České země byly tehdy jedním z průmyslových center Evropy a továrny přinášely nejen technický pokrok, ale i obrovské množství pracovních úrazů. Kafka tedy rozhodně neseděl jen za stolem. Vyjížděl do továren, zkoumal příčiny nehod, sepisoval odborné posudky a hledal způsoby, jak jim předcházet. Připravoval právní podklady pro lepší ochranu zaměstnanců a navrhoval bezpečnostní úpravy strojů. Dochovaly se dokonce jeho technické nákresy ochranných zařízení. V jednom ze svých odborných textů podrobně rozebírá, jak upravit hoblovací stroje tak, aby dělníkům zbytečně nehrozila těžká poranění rukou. Jeho návrhy se později promítly do bezpečnějšího provozu mnoha podniků.

 

 

Právě díky pečlivosti a mimořádným schopnostem se rychle vypracoval z řadového koncipienta mezi nejuznávanější odborníky pojišťovny. Nadřízení si cenili nejen jeho právnických znalostí, ale i zodpovědného přístupu. Žádné výstřelky nepřicházely v úvahu. Během první světové války proto dokonce nebyl povolán na frontu, jeho práce byla pro fungování instituce příliš důležitá. Když čteme Proces nebo Zámek, máme pocit, že sledujeme svět nesrozumitelné byrokracie, která člověka semele a nechá ho bezmocně bloudit mezi pravidly. Kafka tento systém znal dokonale. Jenže nebyl žádná jeho bezmocná oběť, snažil se ho zlepšovat. Rozuměl zákonům, znal fungování úřadů a dobře věděl, jak snadno se může jednotlivec ztratit v komplikovaném aparátu. Určitě i proto působí jeho romány dodnes tak přesvědčivě.

 

 

Franz Kafka se narodil 3. července 1883 na Starém Městě v Praze jako první dítě obchodníka Hermanna Kafky a Julie Kafkové. Měl pět mladších sourozenců, dva bratři zemřeli v kojeneckém věku. Rodina se během Kafkova dětství stěhovala hned čtrnáctkrát, nikdy se ale nevzdálila od historického centra Staroměstského náměstí. Praha se tak stala nejen Kafkovým domovem, ale i kulisou, která se později nenápadně ale jasně otiskla do mnoha jeho děl. Bylo to město, v němž vedle sebe žili Češi, Němci i Židé. Kafka vyrůstal v německy mluvící židovské rodině, studoval na německých školách a psal německy. Zároveň však výborně ovládal češtinu a běžně ji používal při jednání s českými kolegy i dělníky. Dlouhá léta se tradovalo, že česky téměř neuměl. Dochované dokumenty i vzpomínky jeho současníků ale dokazují, že byl aktivně bilingvní.

 

 

Možná právě tento život na pomezí několika kultur v něm posiloval pocit, že nikam úplně nepatří. Pro Němce byl Židem, pro část české společnosti Němcem a mezi ortodoxními Židy zase působil příliš moderně. Je zvláštní, že muž, jehož tvář dnes najdete na hrncích, tričkách nebo magnetkách v centru Prahy, vlastně celý život nikam úplně nepatřil. Přesto rozhodně nežil uzavřený život, ale pohyboval se mezi různými světy a dokázal v nich přirozeně fungovat. Nejprve navštěvoval německou chlapeckou školu na Masném trhu a v šílených podmínkách třídy s osmdesáti žáky, tam vydržel čtyři roky a poté přešel navzdory doporučení učitele na německé státní gymnázium na Staroměstském náměstí, kde studoval se strachem z každého zkoušení a s obrovskými nároky ze strany učitelů až do roku 1901. Patřil ke čtvrtině žáků, kteří došli až k maturitě. V letech 1901 až 1906 studoval práva na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě a navštěvoval také přednášky z germanistiky a dějin umění. V roce 1906 Kafka promoval a stal se doktorem práv. Přestože byl Kafka mimořádně inteligentní, ve škole i později v zaměstnání úspěšný a lidé kolem něj si ho vážili, sám sebe tak téměř nikdy nevnímal.

 

 

Ve svých denících i dopisech o sobě neustále pochyboval. Měl pocit, že není dost dobrý, dost talentovaný ani dost silný. Dokonce i díla, která dnes patří ke světovým literárním skvostům, považoval za nedokončená a nehodná vydání. Psaní pro něj nejspíš bylo nikdy nekončícím zápasem se sebou samým. Přepisoval, škrtal, odkládal rukopisy, začínal nové příběhy a jiné opouštěl. Dokonalost byla cílem, o kterém byl přesvědčený, že ho nikdy nedokáže dosáhnout. Není těžké hledat kořeny těchto pochybností. Velkou roli v nich pravděpodobně sehrál vztah s otcem. Hermann Kafka byl energický, sebevědomý a úspěšný obchodník. Jeho syn Franz byl naopak citlivý, přemýšlivý a tělesně křehký. Otec jeho povaze příliš nerozuměl a Franz měl celý život pocit, že nikdy nedokáže naplnit jeho očekávání. Tento vnitřní konflikt později zachytil ve slavném Dopisu otci, bolestné zpovědi člověka, který celý život toužil po uznání, ale nikdy neměl pocit, že ho skutečně získal. Vlastně je fascinující, že člověk, jehož knihy už více než sto let oslovují miliony čtenářů po celém světě, sám téměř nevěřil svému talentu. Na druhou stranu dnes už víme, jak zásadní vliv má přijetí a bezpodmínečná láska rodičů na to, jak člověk vnímá sám sebe. Když se na Kafkův život podíváme touto optikou, jeho neustálé pochybnosti najednou dávají mnohem větší smysl.

 

 

I Kafkův milostný život byl velmi odlišný od toho, jak si ho většina z nás nejspíš představuje. Myslíte, že byl osamělý podivín, který by se ženám vyhýbal? Naopak! Kafka se zamilovával často a hluboce. Skutečná blízkost v něm však pak vyvolávala strach. Nejznámější je jeho vztah s berlínskou úřednicí Felice Bauerovou. Když ji poprvé uviděl u svého přítele Maxe Broda, nijak zvlášť ho, podle zápisků v deníku, nezaujala, připadala mu obyčejná a nezajímavá. A to jsme ještě proti Kafkovým poznámkám o ní velmi citliví. Jenže pak dali řeč, stačilo zašeptání do ouška a pozvánka k návštěvě a následovalo pět let vztahu, sedmnáct osobních setkání a více než pět set dopisů, dvě zasnoubení. Jenže čím blíž si byli, tím víc Kafka cítil potřebu se odtahovat. Toužil po lásce, ale zároveň se obával, že manželství pohltí čas a samotu, které potřeboval ke psaní. Bez toho být nedokázal. Podobně pak dopadl vztah s Julií Wohryzkovou. Opět zásnuby a jejich následné zrušení. Další výjimečnou ženou jeho života byla česká novinářka a překladatelka Milena Jesenská, která překládala jeho povídky do češtiny. Osobně se během několika let setkali jen dvakrát, ale zase si napsali více než sto třicet dopisů a ty patří k nejkrásnějším milostným dopisům dvacátého století. Další výjimečnou ženou byla česká novinářka a překladatelka Milena Jesenská. Právě ona přeložila část jeho díla do češtiny. Osobně se během několika let setkali jen dvakrát, zato jejich korespondence čítá více než sto třicet dopisů a dodnes bývá označována za jednu z nejkrásnějších milostných korespondencí dvacátého století. Zdá se, že právě Milena byla jedním z mála lidí, kteří opravdu rozuměli tomu, co se v Kafkovi odehrávalo. Poslední velkou láskou byla Dora Diamant. Teprve s ní poznal něco, co se alespoň vzdáleně podobalo společnému životu. Přestěhovali se spolu do Berlína, kde chtěl konečně žít nezávisle na své rodině a naplno se věnovat psaní. Osud jim ale dopřál jen několik společných měsíců. Dora o něj pečovala během posledních let nemoci a zůstala po jeho boku až do úplného konce.

 

 

A možná největší paradox celého jeho života, který ve mně vyvolává úsměv, je ten, že kdyby Franz Kafka žil dnes, nejspíš bychom ho vedle spisovatele označili také za propagátora zdravého životního stylu. Pravidelně totiž plaval, vesloval, jezdil na kole, lyžoval a vyrážel na dlouhé túry. Nekouřil, nepil alkohol ani kávu a z etických důvodů se stal vegetariánem, protože měl velmi rád zvířata. Teprve když tuberkulóza jeho organismus výrazně oslabila, přemluvili ho lékaři, aby maso znovu zařadil do jídelníčku. Zajímal se také o tehdy moderní směry ve výživě. Řídil se například metodou amerického lékaře Horacea Fletchera, která spočívala v tom, že každé sousto člověk žvýkal tak dlouho, až se proměnilo téměř v tekutinu. Tehdy se věřilo, že takový způsob stravování šetří žaludek a prospívá zdraví, a je vlastně úsměvné, že řadu podobných doporučení dnes znovu potvrzují i moderní výzkumy. Kafka byl touto metodou natolik nadšený, že ji doporučoval i ženám, které miloval. Fascinovalo ho také létání, které bylo na začátku dvacátého století symbolem pokroku a nových možností. Učil se hebrejsky a právě v tomto jazyce si s jedním z přátel rád povídal o nejnovějších leteckých vynálezech. Zajímal se o technologie, vědu i všechno nové, co měnilo svět kolem něj. Nepřipadá vám také zajímavé, že právě tento muž napsal jedny z nejtemnějších knih světové literatury?

 

 

V létě roku 1917 se ale Kafkův život náhle změnil. Jednoho dne začal vykašlávat krev a lékaři brzy stanovili diagnózu, která tehdy zněla téměř jako rozsudek smrti, tuberkulóza. Bylo mu pouhých čtyřiatřicet let. Následujících sedm let střídal pobyty v sanatoriích, lázních i na venkově. Několik měsíců strávil u své milované sestry Otly na statku v severních Čechách, kde nacházel klid, který mu Praha už dlouho nedokázala nabídnout, a právě tam se začaly rodit první myšlenky románu Zámek. Se sestrou si byli mimořádně blízcí a ona mu v nejtěžších chvílích poskytovala zázemí, které jinde nenacházel. Je zvláštní, že právě v době, kdy mu síly postupně ubývaly, vznikala některá z jeho nejvýznamnějších děl. Psaní pro něj nebylo jen prací nebo uměleckou ambicí. Bylo způsobem, jak unést vlastní obavy, dát řád myšlenkám a alespoň na chvíli zapomenout na budoucnost, která mu nemohla připadat jinak než děsivá. Poslední měsíce života strávil s Dorou Diamant v sanatoriu v rakouském Kierlingu, kde 3. června 1924, necelý měsíc před svými jednačtyřicátými narozeninami, zemřel. Pohřben je na Novém židovském hřbitově v Praze, kde jeho hrob dodnes navštěvují lidé z celého světa.

 

 

A teprve nyní se vlastně začíná psát dramatický příběh jeho děl. Krátce před smrtí požádal Kafka svého nejbližšího přítele Maxe Broda o poslední službu. Přál si, aby všechny jeho nevydané rukopisy po jeho smrti spálil, protože je považoval za nedokončené a nebyl přesvědčený, že by si zasloužily být vydány. Dora Diamant jeho přání splnila a část rukopisů skutečně zničila. Max Brod se však rozhodl svého přítele neposlechnout. Nechal vydat romány Proces, Zámek i Amerika, uspořádal množství rukopisů, zachránil deníky, dopisy i povídky a díky jeho rozhodnutí se z téměř neznámého pražského autora stal jeden z nejvlivnějších spisovatelů dvacátého století. Dodnes se vedou debaty, jestli měl právo poslední vůli svého přítele porušit. Asi z čistě lidského pohledu lze jeho rozhodnutí chápat jako zradu, ale za nás čtenáře, Maxovi tleskáme. Obecně díky, Maxi, bez tebe a tvojí Arkádie bychom o Kafkovi asi nikdy neslyšeli.

 

 

Kafka zemřel vlastně v posledních časech relativního klidu, jedenáct let před přijetím norimberských zákonů a patnáct let před začátkem druhé světové války. Jeho rodinu však její následky poznamenaly strašně. Všechny tři Franzovy sestry zahynuly v nacistických koncentračních táborech a stejný osud potkal řadu dalších příbuzných. Také Milena Jesenská, žena, která jeho dílo přiblížila českým čtenářům, zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück. Často se říká, že Kafka předpověděl totalitní režimy dvacátého století. Možná ale nic nepředvídal. Možná jen s neobyčejnou citlivostí pochopil, jak snadno se může systém proměnit v něco, co přestane sloužit člověku a začne člověka ovládat.

 

 

Věříme, že se nám podařilo vás přesvědčit, že je načase přestat vnímat Franze Kafku jako utrápeného génia zavřeného mezi čtyřmi stěnami depresivní kanceláře. Tenhle progresivní vzdělanec se podílel na tvorbě moderního sociálního systému a pomáhal zlepšovat pracovní podmínky v době bouřlivé industrializace. Sportoval, pečoval o své zdraví, miloval přírodu, učil se cizí jazyky, zajímal se o nové technologie a hluboce miloval ženy, i když většinu svých vztahů prožil víc během psaní dopisů než ve společném soužití. Kafka popsal bezmoc moderního člověka přesněji než málokterý jiný autor, ale ve svém reálném životě nebyl nebyl jen melancholickým pozorovatelem. Žil naplno a inspirativně. Psal o nejistotách, touze být přijat, strachu ze selhání i potřebě najít v chaosu nějaký smysl. A to je téma, které je blízké i nám dnes. A bude asi vždycky.

 

 

Skvělá režisérka Agnieszka Holland v jednom rozhovoru řekla, že Kafkův život na první pohled vlastně nepůsobí nijak výjimečně. Studoval, chodil do práce, psal, zamilovával se a stěhoval se po Praze. To je ale iluze. Skutečný život Franze Kafky se totiž odehrával hlavně uvnitř něj. V jeho denících, dopisech, pochybnostech a nekonečných vnitřních dialozích. Možná právě proto je tak těžké natočit o něm klasický životopisný film. Kafka ale stoprocentně stojí za přečtení. Začít s tím můžete i u nás v Restoriu. Jeho díla najdete tady.