Jak číst Pýchu a předsudek, aby to nebolelo

A pak otevřete knihu a najednou stojíte v úplně jiném světě. Jazyk je starý a věty jsou dlouhé, společenská etiketa je podivná a všichni pořád něco smí a nesmí. Tak tohle nedám, napadne vás. Největší life hack pro čtení Jane Austen zní přitom celkem banálně. Pýcha a předsudek vyšla v roce 1813. Je to opravdu jiný svět. Lidé opravdu mluví jinak, myslí jinak, vydělávají peníze jinak, chovají se jinak, berou se jinak a dokonce i píšou jinak knihy. A když tohle vše přijmete, přestanete se se stylem prát a začnete ho číst jako šifru světa Jane Austen.

 

Vezměme to po pořádku a začněme jazykem. Angličtina se za 200 let změnila tak moc, že i rodilí mluvčí dnes občas při čtení koukají jak zjara. Jane Austen používá složitější věty, a navíc slova, která z běžné řeči zmizela, nebo změnila význam. Krásným příkladem je „afektované chování“. Dnes nám to zní jako prázdná fráze, tehdy to znamenalo přetvařování, předvádění se, hraní rolí. A na tom tehdy hodně záleželo, protože společnost měla tvrdý kodex, co se smí a nesmí, a to podle třídy, pohlaví, věku, rodiny. Lidé měli víc důvodů než kdy jindy předstírat, že jsou „normální“. Být sám sebou nebylo vždycky společensky bezpečné. A zároveň měli i ideály, které dnes skoro neřešíme. Dalším typickým příkladem je malebnost „picturesque“. My dnes řekneme, že něco je malebné, když je to tak hezké, že si to chceme třeba vyfotit. V době Austen to byla pravidla vkusu, kritika designu. A lidé, kteří tomu skutečně rozuměli, byli vnímáni jako nadřazení těm, kteří to jen předstírali nebo tvrdili, že je to nezajímá. V jejích knihách jsou scény, které bez pochopení těchto detailů nedávají plně smysl. Pro čtenáře té doby to byly charakterové signály, aha, tahle postava je znalec malebnosti, tedy patří do určité vrstvy, má určitý typ vzdělání, určitý způsob pohledu na svět. Pro nás, současné čtenáře, to může působit jako drobnost, ale pro ně to byla mapa společenské identity.

 

Pak je tu způsob myšlení. Každá doba má své všeobecně uznávané pravdy. Austen si z toho hned v první větě dělá elegantně legraci. „Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.“ Tohle je Austen a její sociální realismus, humor, či spíš ironie, a zároveň chirurgická přesnost v pozorování lidské povahy v celé své kráse.

 

Další kapitolou je etiketa. Gregoriánský svět je plný pravidel, což může působit pozitivně, protože člověk přesně ví, co dělat a co nedělat. Každá návštěva má jasná pravidla, rozhovor má pravidla, zdravení na ulici má pravidla. Mohou být (a samozřejmě i jsou) pořádnou pastí, protože ta samá pravidla brání lidem říkat upřímně ne, brání ženám v rozvoji, brání svobodě volby. A Jane Austen je geniální v tom, že ukazuje obojí, jak etiketa zachraňuje trapné situace (Darcy se v trapné situaci drží formálního „Jak se daří vaší rodině…“), ale ukazuje také, jak dokáže člověka společensky zničit, když mu nedá možnost jednat po svém.

 

Když se dostanete k tématu manželství, pochopíte, proč se kolem něj skoro všechno točí. V dobách Austen neexistovaly rozvody tak, jak je známe dnes, rozvody se daly počítat na jednotky případů ročně. To znamenalo, že když si někoho vezmete, budete s ním „dokud jeden z vás nezemře“. A v tom všem ještě hrají velmi důležitou peníze. Třída, o které Austen píše, tehdy žila z dvojího příjmu, očekávaly se peníze od muže i od ženy (ať už jako věno, investice nebo renta). Muži si také museli brát ženy z movitých rodin, aby si udrželi svůj životní styl. Romantika a finance tak žijí ve vztahu paralelně. A drama vznikne přesně v okamžiku, kdy se tyhle linie začnou rozcházet. Hodně lidí se při prvním čtení ptá, odkud ti lidé vlastně všechny ty mají peníze, když pořád jen chodí na návštěvy a plesy? Austen čtenářům ochotně odpovídá. Šlechta vydělává na půdě a nájmech, investují a žijí z výnosů. Druzí mají peníze z obchodu a často se snaží za výnosy koupit půdu a status, aby se posunuli do vyšší vrstvy. Všichni se svým způsobem snaží dosáhnout ideálu, žít svobodně, spravovat majetek a mít správné společenské postavení.

 

A teď si zopakujeme to nejdůležitější. Jane Austen nepíše historickou fikci, není moderní autorka, která čtenáři vysvětluje minulost. A když víte, že čtete knihu z roku 1813, přestanete čekat, že se vám bude číst jako kniha z roku 2026. Přestanete očekávat, že vám bude vysvětlovat to, co vysvětluje moderní historická beletrie. Přestanete očekávat, že vám autorka bude podávat pomocnou ruku, kdykoli se ocitnete v situaci, kdy vás napadne, „co to sakra znamená?“. Jane Austen je žena roku 1813, která píše pro lidi roku 1813 o tom, co se děje roku 1813. Nevysvětluje, jak fungují společenská pravidla, předpokládá, že je čtenáři zná. A ještě jednu zásadní věc tu musíme zmínit. Austen byla literární průkopnice. Román byl relativně nový útvar a ona do něj přinesla sociální realismus. Nepíše o dokonalých hrdinkách unesených na italské hrady, ale o společenských kodexech, jak jsou někdy směšné, někdy kruté, někdy ale nezbytné. Proto se Lady Catherine, nejvýše postavená žena románu, nechová jako „pravá dáma“. Proto pan Collins, reprezentující autoritu církve, budí rozpaky a ztrácíme k němu respekt. Proto se rodičovská autorita Bennetových otřásá. Austen odhaluje systém v jeho nahotě a jemně ale vytrvale do něj bodá. A pak tu máme techniku, která je pro čtení Austen klíčová. Vypravěčka sklouzává do perspektivy postavy, někdy se téměř zdá, že postava převzala vyprávění. Třeba hned první věta Pýchy a předsudku, to její „všeobecně uznávané“ není univerzální pravda, je to pravda rodin s dcerami. Austen vás už v první větě posadí do hlavy lidí, kteří mají sobecké přesvědčení, a udělá to tak elegantně, že to zní jako objektivní výrok. To je její způsob humoru a její genialita.

 

Už věříte, že stačí využít pár zmíněných klíčů a svět Elizabeth a Darcyho začne být najednou jasný, vtipný a neskutečně živý? Pak se už i psaná Pýcha a předsudek promění v brilantní román o lidech, kteří musí hrát své role, protože jinak by společensky nepřežili. Co při čtení Austen mátlo nejvíc vás? Jazyk nebo nevyslovené věci jen tak probleskující mezi řádky?

 

Knih od Jane Austen máme v nabídce stovky. Pokud bude ale zrovna některá z nich nedostupná, náš hlídací pes vám ji bezpečně ohlídá. Knihy této autorky u nás na Restoriu najdete tady.

Čtěme spolu, leťme spolu do příběhů. Restorio vám dá křídla.