Pýcha a předsudek a Jane Austen jako mistryně paradoxů

Ta věta by mohla znít nějak takto: Elizabeth a Darcy kolem sebe tak podivně krouží a narážejí do sebe, až se nakonec dají dohromady. Jenže to bychom také mohli říct, že moře je prostě jen velká spousta vody. Což je samozřejmě také pravda, moře je opravdu velká spousta vody, ale není to to samé jako malý vesnický rybníček na návsi. U moře je nejzajímavější jeho proud, hloubka, vlny a to, co se děje pod hladinou. A právě v popisu těchto podstatných skrytých věcí pod hladinou Jane Austen září.

 

V jedné přednášce v salónu domu Jane Austen (v místnosti s reprodukcí tapety, u které si v lednu 1813 Austen s matkou četly nahlas z vlastního výtisku Pýchy a předsudku) jsme slyšeli od profesora Mullana z katedry moderní anglické literatury lorda Northcliffa na University College London názor, který nám úplně přepsal náš pocit z Pýchy a předsudku. Rozpor a nekonzistentnost jsou podle profesora Mullana jádrem toho, co Austen považuje na lidských charakterech za zajímavé. Rozpor je to, co postavy oživuje. Austen je posedlá tím, jak se lidé sami sobě pletou pod nohy, jak si protiřečí, jak se mění podle své nálady, svého strachu, tužeb nebo statusu. A zároveň jak společnost sama sobě protiřečí ve jménu všeobecně uznávaných pravd. Elizabeth jednou v podráždění pronese, když Bingley odjede a Charlotte přijme pana Collinse, tuto větu: „Každý den potvrzuje mé přesvědčení o nekonzistentnosti všech lidských charakterů.“ Tohle je dokonale austenovská věta, nejen že je chytrá, ale sama se obrátí proti Elizabeth. To i jí dělá geniální hrdinkou Pýchy a předsudku, je chytrá, ale ne neomylná. Je ironická, ale ne nad věcí. Je vtipná, ale ten vtip používá spíš jako štít.

 

My ale začneme u nejrozporuplnější postavy knihy, paní Bennet. Kdyby existoval olympijský sport v nekonzistentnosti, paní Bennet by stoprocentně získala zlato. Na začátku je podle ní paní Long sobecká, pokrytecká žena, o které nemá žádné dobré mínění. O pár kapitol později je ta stejná žena ta nejhodnější bytost, jaká kdy žila a její neteře jsou velmi hezky vychované dívky. To se u paní Bennet děje pořád. A Austen to píše tak, že to není jen komické, je to hlavně ze života a pravdivé, protože paní Bennet je člověk, který reaguje podle toho, co právě potřebuje. Její názory jsou vlastně ve skutečnosti nástroje k ovládání okolí. I v tom je genialita austenovské ironie. Kdyby podobnou větu řekla Elizabeth, byla by to brilantní sarkastická hláška. Od paní Bennet je to ale směšné, protože ona nevidí, že je to směšné. Je to upřímná nekonzistentnost. A Austen čtenářům ukazuje, že když někdo nevidí vlastní komičnost, je to zároveň k smíchu ale i trochu k pláči. Paní Bennet si umí protiřečit i několikrát v jednom odstavci. Zasnoubení pana Collinse s Charlotte? To nemůže být pravda, pana Collins byl podveden, nikdy nebudou šťastní. Lavina reakci, z nichž každá odporuje té předchozí, a všechno to teče jako nekontrolovatelný proud. Austen pozoruje a popisuje, jak lidé utíkají k emocionální logice, která přepisuje fakta v reálném čase.

 

Austen ale nešetří ani komunitu jako celek. Jak se komunita chová k Wickhamovi? Je to anděl, všichni ho milují, jeho tvrzení o Darcym se otevřeně uznává a veřejně probírá. A lidé si s potěšením náhle pomyslí, jak moc Darcyho vždycky neměli rádi, ještě než o něm tohle všechno věděli. Měli jsme pravdu! To je austenovský vtip, lidé milují, když je jejich předpoklad potvrzován. A pak Lydia uteče s Wickhamem a Meryton udělá obrat o 180 stupňů. Najednou se zdá, že celý Meryton se snaží očernit muže, který byl ještě před třemi měsíci téměř andělem světla. Každý řemeslník náhle zjistí, že mu něco dluží. Všichni prohlašují, že je Wickham ten nejzlobivější mladík na světě. A všichni začnou zjišťovat, že nikdy nedůvěřovali zdání jeho dobré povahy. Všichni. Všichni. Všichni. To „všichni“ je komický i děsivý obraz davové psychózy zároveň.

 

A Darcy? O jeho charakteru bylo společností rozhodnuto hned v druhé kapitol. Je to bez pochyby ten nejpyšnější a nejnepříjemnější muž na světě. A všichni doufali, že se už nikdy nevrátí. Austen tu coby autorka provedla velmi rafinovanou věc, dovolila Darcymu chovat se špatně, a dovolila nám ho nemít rádi. Ale zároveň nám dovolila vidět absurditu rychlosti, s jakou komunita vynese rozsudek nad nejhorším mužem na světě. Jane Bennet, která se vždy snaží myslet si o lidech dobré věci (a proto se často mýlí), má někdy pravdu. Protože všichni ostatní často reagují jen své podle momentální nálady a společenského trendu.

 

A na konec jsme si nechali ten nejjemnější rozpor, rozpor uvnitř samotné Elizabeth. Austen je revoluční v tom, že život jejich postavám dává především jejich kontinuální vnitřní proměna, Austen své postavy neoživuje jen v jejich dialozích. Autorčin styl nám dovolí slyšet, co si postava myslí a sama sobě říká, aniž by to autorka kriticky komentovala. Elizabeth si například myslí, že Darcy na ni kouká proto, že je na ní něco horšího a zavrženíhodnějšího než na kterékoli jiné osobě. Ale pak Austen sdělení doplňuje o vhled do Elizabethytiny mysli: „Tato domněnka ji netrápila. Měla ho příliš málo ráda, než aby jí záleželo na jeho uznání.“ Když to čtete poprvé, vezmete to jako fakt. Ale když to čtete podruhé, slyšíte v tom Elizabeth, jak sama k sobě promlouvá, aby ten fakt unesla. To je geniální, Austen nás nechá zažít rozdíl mezi tím, co o sobě tvrdíme nahlas, a tím, co se děje uvnitř nás. Nekonzistentnost se tu stává zvláštní koketní hrou. Darcy a Elizabeth spolu mluví o charakterech. On ji provokuje: „Velmi tě baví občas vyznávat názory, které ve skutečnosti nejsou tvoje.“ Ona se srdečně zasměje. Začíná mezi nimi fungovat chemie, navzájem se vidí, dovolí si vůči sobě ironii, kterou ostatní v místnosti nechápou, intimní hru o pravdě a póze. Austen má mimochodem ráda divná monstra, postavy, kterým byste se v reálném životě spíše rádi vyhnuli, ale v románu jásáte, když vejdou do místnosti. Víte, že bude zábava. Paní Bennet je, jak už jsme naznačili, přesně takové monstrum komické nekonzistentnosti. Zajímavý je moment, kdy Elizabeth čte Darcyho dopis a říká si, že už se do něj nikdy znovu nepodívá. Ale nejde to, musí, protože je to typ postavy, která se nemůže spokojit s nepravdou, které by raději věřila. A přichází to zásadní poznání, že byla slepá, zaujatá a prostě úplně absurdní. To poslední bolí, protože to pro ni znamená, že je směšná sama sobě. A Austen nás nechá to prožít a cítit, že někdy je nejlepší přiznat si omyl a tím se stát dospělejším člověkem.

 

Austen je dodnes revoluční tím, že napsala ve své době hrdinku, která i když je ponížena („pro mě není dost hezká“), nesloží se z toho, ale směje se a vypráví to ještě přátelům. A my se s ní můžeme identifikovat, protože každý z nás si občas přepíše minulost, aby vypadal lépe. A každý z nás někdy potřebuje dočíst dopis, který nechce dočíst, protože ví, že i když je pravda nepříjemná, může být osvobozující.

 

Knih od Jane Austen máme v nabídce stovky. Pokud bude ale zrovna některá z nich nedostupná, náš hlídací pes vám ji bezpečně ohlídá. Knihy této autorky u nás na Restoriu najdete tady.

Čtěme spolu, leťme spolu do příběhů. Restorio vám dá křídla.