Jaroslav Foglar, Stínadla, Rychlé šípy, skauting i samota

Ovlivnil tím také podobu českého skautingu, inspiroval vznik tisíců klubů a oddílů a proměnil způsob, jakým děti prožívaly volný čas, přátelství a dobrodružství. Jeho skutečný odkaz tak nenajdeme pouze v knihách, ale především v tom, že dokázal proměnit čtenáře v aktivní účastníky příběhů.

 

 

Jeho život byl od raného dětství poznamenán událostmi, které významně formovaly jeho charakter. Otec zemřel, když byly Jaroslavu Foglarovi pouhé čtyři roky, a rodina se následně ocitla ve složité finanční situaci. Vyrůstal pouze s matkou a starším bratrem a během dětství se několikrát stěhovali. Foglarova zkušenost se ztrátou, nejistotou a potřebou hledat oporu v blízkých lidech bývá často spojována s jeho celoživotní snahou vytvářet prostředí, ve kterém by děti nacházely bezpečí, přátelství a pocit sounáležitosti. Sám později napsal, že protože poznal trýzeň žízně, vykopal studnu, aby z ní mohli pít i ostatní. Dětství prožil především v Praze, a sám sebe proto označoval za městské dítě. Rodina neměla příbuzné na venkově a příroda, lesy, řeky a táboření byly pro Foglara něčím vzdáleným, výjimečným a téměř magickým. Stejně silně ho však přitahovala i tajemná místa města. Toulal se ulicemi a naslouchal podivným historkám a všímal si míst, kolem nichž ostatní lidé procházeli bez povšimnutí. Významnou roli sehrála i vzpomínka na dům v Lenhartově ulici, kde rodina nějaký čas bydlela. Dům byl opředen temnými příběhy o zmizelém dítěti, o chlapci, který se oběsil, a nacházel se v prostředí nalezinců a pitevny. Atmosféra tajemství, smutku a nevysvětlitelných událostí se hluboko otiskla do Foglarovy představivosti a později se promítla do světa jeho Stínadel.

 

Zásadní obrat přišel ve chvíli, kdy se náhodou setkal se skautingem. Jeden spolužák přinesl svačinu zabalenou do novin a na útržku papíru byla výzva k účasti na skautské akci. Foglara natolik zaujala, že se přihlásil. Později tento okamžik označoval za dotyk motýlích křídel, tedy drobnou událost, která změnila celý jeho život. Po první zkušenosti mu další účast na skautských aktivitách znemožnila nemoc, ale po několika letech se ke skautingu vrátil a získal přezdívku Jestřáb, která ho provázela až do smrti. Právě ve skautingu nalezl životní poslání. V roce 1927 převzal vedení 2. pražského skautského oddílu, známého jako Pražská Dvojka, a následujících šedesát let svého života věnoval jeho rozvoji. Oddíl přežil období první republiky, nacistickou okupaci, zákaz skautingu, komunistický režim, normalizaci i politické změny po roce 1989. Pro Foglara představoval mnohem víc než organizaci. Stal se jeho rodinou, životním projektem a společenstvím, kterému zasvětil téměř všechen svůj čas i energii.

 

Práce s chlapci ho inspirovala i k literární tvorbě. Jako mladý čtenář postrádal knihy, ve kterých by hlavními hrdiny byli mladí dospívající, a proto se rozhodl takové příběhy vytvořit sám. Od počátku však nepřemýšlel jako běžný spisovatel. Jeho cílem nebylo pouze pobavit čtenáře. Toužil napsat knihy, podle nichž budou děti skutečně žít. Chtěl je motivovat k zakládání klubů, k výpravám do přírody, ke spolupráci, odvaze a práci na vlastním charakteru. Všechny své nápady nejprve zkoušel v oddíle. Pozoroval, co chlapce baví, jak reagují na jednotlivé hry a výzvy, a teprve potom přenášel úspěšné prvky do knih. V mnoha ohledech tak předběhl dobu. Bobříci, které si sám vymyslel a nejprve vyzkoušel na sobě, představovali propracovaný systém osobního rozvoje, motivace a odměn. Počet třinácti bobříků nebyl náhodný. Souvisel s legendou o třinácti hřebech v trámu táborové chaty, na které měl být symbolicky zavěšen každý ulovený bobr. Postava Rikitana z knihy Hoši od Bobří řeky byla ve skutečnosti jeho vlastním obrazem. Foglar později otevřeně přiznal, že při jejím vytváření vycházel především ze sebe a ze svých zkušeností táborového vedoucího. Stejně tak mnoho dalších příběhů vyrostlo ze skutečných oddílových her. Hra Alvarez se později stala základem knihy Devadesátka pokračuje a řada dalších motivů měla kořeny v táborovém životě Dvojky.

 

Nejslavnější část jeho tvorby však představují Stínadla. Jejich vznik souvisel s celoživotní fascinací starou Prahou. Foglar miloval podvečer, okamžik rozsvěcování lamp a proměnu známých ulic v tajemný svět plný stínů. Procházel staroměstskými uličkami, objevoval průchody, dvorky a zákoutí a právě z těchto zážitků vytvořil prostředí, které se stalo jedním z nejznámějších literárních míst české kultury. Inspirací mohly být také skutečné kostely, podzemní chodby a staré domy, které důvěrně znal. Zajímal se o pověsti, historii i městské legendy a dokázal je proměnit v příběhy, které působily skutečně. Stínadla se však postupně stala něčím mnohem větším než pouhou kulisou románů. Čtenáři začali hledat jejich skutečné předobrazy, zakládali vontské skupiny, kreslili mapy a pořádali vlastní výpravy. Foglar si s údivem uvědomoval, že jeho smyšlený svět začal žít vlastním životem. Dostával dopisy od skupin mladých lidí, kteří si říkali Vontové a komunikovali s ním jazykem připomínajícím jeho vlastní příběhy. Některé dopisy byly přátelské, jiné tajemné a někdy i lehce výhružné. Uvědomoval si sílu tohoto fenoménu, zároveň si však pečlivě střežil právo rozhodovat o tom, jaká tajemství odhalí a která ponechá skrytá.

 

Vedle literatury zůstávalo středobodem jeho života táboření. Sluneční zátoka, která se stala legendárním místem nejen v jeho díle, vznikla z dětského snu. Jako chlapec seděl na břehu Sázavy a fascinovaně pozoroval řeku mizící za zákrutou mezi lesy. Touha poznat, co se skrývá za obzorem, v něm zůstala po celý život. Později právě zde vzniklo tábořiště, které se stalo srdcem Dvojky. Sluneční zátoka byla místem her, ale vznikaly zde také legendy, názvy skal, kamenů a míst, která měla svůj vlastní příběh. Foglar zde psal kroniky, organizoval výpravy a vytvářel atmosféru, která inspirovala celé generace. Jeho schopnost proměňovat obyčejná místa v dobrodružství byla mimořádná. Stačila louka, kámen, potok nebo kus lesa a během chvíle kolem nich vznikla legenda. Tak vznikl například Krkův kámen, obrovský balvan objevený při stavbě tábora, který se stal součástí oddílové tradice. Podobně vznikaly desítky dalších míst a příběhů, které později přešly do oddílového folklóru. Foglarova práce s mládeží však nebyla omezena jen na skauting. Prostřednictvím časopisu Mladý hlasatel vytvořil síť více než třiadvaceti tisíc čtenářských klubů. Děti si vedly kroniky, pořádaly výpravy, plnily úkoly a navazovaly kontakty po celém tehdejším Československu. Šlo o jednu z největších organizovaných dětských komunit své doby.

 

Život Foglarovi přinášel i těžké zkoušky. Během nacistické okupace a později za komunistického režimu čelil zákazům, sledování i výslechům. Státní bezpečnost monitorovala jeho aktivity a snažila se omezit jeho vliv na mládež. Přesto pokračoval v práci a dokázal udržet oddíl při životě i v nejtěžších obdobích. Když nacisté zapečetili klubovnu, riskoval spolu s několika členy oddílu, aby zachránil kroniky, které považoval za paměť celého společenství. Mimořádně zajímavý byl i jeho soukromý život. Přestože je dnes často spojován s obrazem osamělého člověka, existovalo období, kdy plánoval svatbu. Měl snoubenku Boženku a vztah dospěl až k zasnoubení. Ke svatbě však nikdy nedošlo. Rozchod podle autorových vzpomínek proběhl ve Sluneční zátoce krátce před plánovaným obřadem. Foglar později s nadsázkou poznamenal, že místo svatby napsal pětadvacet knih a stovky příběhů Rychlých šípů. Postupem času se jeho nejbližší rodinou staly matka a oddíl. Po matčině smrti zůstala v jeho životě prázdnota, kterou už nikdo nenahradil.

 

Vedle vážných témat měl i řadu zálib a drobných radostí. Miloval tramvaje a jedním z jeho splněných snů bylo řídit skutečnou tramvaj. Bývalý člen oddílu mu skutečně umožnil projet s prázdnou soupravou až do strašnické vozovny. S nadšením vzpomínal také na chvíli, kdy nechal celý oddíl naučit hrát na stejně naladěné foukací harmoniky a společná produkce pětatřiceti chlapců mu připadala jako skutečná filharmonie. Ve stáří ho začaly trápit zdravotní problémy, zejména zhoršující se zrak. Přesto stále přemýšlel o nových příbězích a dokonce uvažoval o čtvrtém dílu stínadelské trilogie. Často si prohlížel staré fotografie oddílu a přemýšlel nad osudy jednotlivých chlapců. Věděl, kdo se oženil, kdo má děti a kdo už odešel. Silný zásah představovalo přepadení v roce 1992, kdy ho dva mladíci srazili na zem v jeho bytě a požadovali peníze. Situace skončila díky zásahu bývalého člena Dvojky, který bydlel ve stejném domě a přispěchal mu na pomoc. Celá událost působí téměř symbolicky. Muž, který celý život vychovával chlapce, byl zachráněn jedním z těch, které kdysi vedl.

 

V posledních letech života stále častěji mluvil o samotě. Mnozí jeho přátelé, spolužáci i členové prvních generací oddílu již nežili. Sám sebe někdy označoval za trosečníka na pustém ostrově. Ve snech se mu vraceli lidé, které během života poznal, a přemýšlel o rozhovorech, které s nimi vedl. Sluneční zátoka se v jeho vzpomínkách proměnila v místo, kde se setkávala minulost s přítomností. Když vyprávěl o noční krajině ozářené úplňkem, mluvil o stínech dávných kamarádů a o pocitu, že z celé generace zůstal téměř poslední. Zároveň však sledoval, jak jeho dílo žije dál. Na oslavách jeho narozenin vystupovali herci, hudebníci, režiséři i obyčejní čtenáři, kteří znali jeho knihy téměř nazpaměť. Rychlé šípy, Ježek v kleci, Stínadla, Vontové nebo Sluneční zátoka se staly součástí české kultury. Mnozí lidé přiznávali, že jim jeho knihy daly víc než školní výuka, protože je naučily přátelství, čestnosti, odvaze a samostatnosti.

 

Jaroslav Foglar vytvořil způsob života, který inspiroval několik generací. Jeho čtenáři nezůstávali pasivními příjemci příběhů. Zakládali kluby, vedli kroniky, vyráželi do přírody, hledali vlastní Stínadla, plnili bobříky a budovali přátelství na celý život. Jen málokterý spisovatel dokázal ovlivnit skutečný život svých čtenářů tak hluboce a trvale, jako se to podařilo Jaroslavu Foglarovi.

 

U nás na Restoriu máme na výběr mnoho Foglarových knih. Najděte si svou srdcovku zde