Karolína Zoe Meixnerová jako český fenomén. Žena, která vrátila českým klasikům život.

 

Co když problém české klasiky nikdy nebyl v tom, že je nudná? Co když jsme jen za autory neviděli živé lidi, kteří se milovali, žárlili, hádali, toužili po uznání, dělali chyby, měli dluhy, milence, nepřátele, velké sny i docela obyčejné průšvihy? Každopádně, pak přišla Karolína Zoe Meixnerová a začala nám všechny tyhle aspekty připomínat. Božena Němcová přestala být jen autorkou Babičky, Karel Havlíček Borovský už není jen novinář, satirik, Brixen a povinná maturitní otázka. Mácha není jen Máj, romantismus, jamb a oxymóron. Najednou jsou to skuteční lidé se svými příběhy a stará česká literatura je díky tomu najednou zatraceně živá.

 

Karolína Zoe Meixnerová pochází z Turnova, své dětství trávila "překvapivě" často v knihovně a už v 6 letech začala psát své první povídky, vydávala také turnovský dětský časopis. Ale spisovatelský sen se jí tehdy zdál ještě příliš vzdálený. Také ale vystudovala žurnalistiku, chtěla být novinářka, pracovala i v televizi jako produkční. Ano, i my valíme bulvy :), co už vše stihla. Vystudovala bohemistiku na Univerzitě Karlově a už během studia ji na literatuře fascinovalo něco, co se do školních osnov často bohužel nevejde, všechen ten skutečný život kolem díla. Sama říká, že, někdo ty věci kolem možná vnímá jako "blbosti", jenže právě tyhle blbosti odlišují lidi od stránky v čítance. Karolína pochopila, že než po teenegerovi budeme chtít, aby ho zajímalo, co někdo před dvěma sty lety napsal, možná mu nejdřív musíme dát důvod, aby ho zajímalo, kdo ten někdo vůbec byl. A přesně tohle přináší její Literární hysterie.

 

Karolína měla k národnímu obrození blízko už během studia bohemistiky, skutečný zlom ale přišel při natáčení dokumentu o Boženě Němcové. Čím hlouběji se nořila do jejího životopisu a korespondence, tím víc se před ní rozpadal obraz spisovatelky, který si většina z nás odnáší ze školy. Za autorkou Babičky a jednou z povinných položek národního obrození se najednou objevila úplně jiná žena, emancipovaná, na svou dobu mimořádně pokroková, s vlastními názory, touhami a komplikovaným osobním životem. Právě tehdy Karolíně poprvé naplno došlo, že literární historie může být nejen poučná, ale také ohromně zábavná. Zájem o osobní příběhy spisovatelů ji pak přivedl k vlastnímu literárnímu podcastu a postupně k celé Literární hysterii. Během kovidu trávila čas na sociálních sítích a chtěla tvořit a zvolila si tedy zcela samozřejmě literaturu. Mezitím si ještě koupila zámek, protože když už si splníte dětský sen stát se spisovatelkou, proč rovnou nesplnit i ten o životě na zámku? Nevěříte? Ale ano! A to to prý začalo úplně obyčejně hledáním bytu v Praze. S partnerem měli připravené úspory i možnosti hypotéky a hledali bydlení, které by odpovídalo jejich představám. Jenže s rostoucími požadavky na velikost, parkování nebo výtah rostla i cena, až Karolína na jedné z prohlídek z trucu prohlásila, že za takové peníze si raději koupí zámek. Původně to byl jen vtip. Doma jí ale nedal pokoj, a tak otevřela nabídku nemovitostí a začala zjišťovat, za kolik se vlastně prodávají starší vily, usedlosti a historické domy v okolí Prahy. Novostavba ji ostatně ani příliš nelákala, protože je jí blízká udržitelnost a větší smysl jí dávalo zachránit a dál využívat něco, co už stojí. Při hledání tehdy narazila dokonce na faru v Ječovicích, kde část dětství trávil Karel Havlíček Borovský. Pro Karolínu to byla pochopitelně skoro osudová nabídka a partnera se snažila přesvědčit, že právě tuhle nemovitost zkrátka musejí mít. Realita však byla podstatně méně romantická, fara neměla střechu ani kanalizaci a dojíždění do Prahy by bylo komplikované. Havlíček tedy tentokrát nevyhrál. Karolína ale už začala partnera zásobovat argumenty, proč by takové bydlení vlastně mohlo dávat větší smysl než pražský byt. Část domu by mohli pronajímat, nemovitost by si mohla alespoň částečně vydělávat sama, měli by prostor pro nejrůznější projekty a samozřejmě také pro spoustu zvířat. Z původně trochu bláznivého nápadu se postupně stal společný plán. Nakonec se tedy museli vzdát Prahy, v níž Karolína dlouhé roky žila a původně si představovala, že na vesnici odejde až jednou s dětmi, ale místo toho přišel zámek a s ním slepice, kočky, psi, lamy a úplně nový způsob života. A překvapivě se naplnila i část původních ekonomických argumentů. V zámku dnes pronajímají apartmány, jejichž výnos podle Karolíny dokáže pokrýt například hypotéku, něco, co by jim vlastní pražský byt samozřejmě nenabídl. A ani tady nemohla zůstat literatura stranou, čtyři apartmány nesou jména českých spisovatelů. Zámek v Jenišovicích tak vlastně dokonale zapadá do celého Karolínina příběhu. Co začalo vtipem proneseným nad cenami pražských bytů, skončilo místem, kde se její láska k historii a literatuře propojila s každodenním životem. A je až příznačné, že člověk, který celé roky vrací život lidem z literární minulosti, nakonec místo nové stavby dal přednost v historické budově.

 

Ale zpět k nekonečným aktivitám hlavní hvězdy našeho příběhu. Díky její Literární hysterii se třeba dozvídáme, že Karel Hynek Mácha se ve skutečnosti jmenoval Ignác, byl chorobně žárlivý na Lori, svůj intimní život si zapisoval šifrou, chodil se dívat na veřejné popravy, miloval dlouhé pěší výpravy a došel až do Benátek. Poznáváme Boženu Němcovou nejen jako národní ikonu, ale jako ženu ve vynuceném manželství, s komplikovanými vztahy, finančními problémy a obrovskou touhou žít po svém. A když potom zjistíme, v jak těžké životní situaci Babička vznikala, můžeme její zdánlivě idylický svět najednou číst úplně jinýma očima. A Havlíček? Řekněme jen, že pokud se vám podaří přimět mladé čtenářky, aby se do Karla Havlíčka Borovského platonicky zamilovaly, popularizaci české literatury už pravděpodobně děláte na nejvyšším levelu.

 

Bylo by snadné Karolíninu práci zredukovat na to, že vypráví pikantnosti o mrtvých spisovatelích. Když se podíváte na rozsah jejích projektů a vyrazí vám to pokaždé znovu dech. Pro ČT edu se svým týmem připravila materiály k zásadním dílům české literatury 19. století a Kafkovi. Najdete v nich třeba u Máchy sice také lyrickoepickou skladbu, romantismus, kompozici, jamb, epizeuxis nebo oxymóron. Ale vedle toho všeho stojí také ten živý podivný, vášnivý, žárlivý a fascinující Ignác Mácha. A vás začnou napadat jasné odpovědi na otázku, proč si vlastně ten veršovaný Máj přečíst. To je podle nás ten hlavní rozdíl mezi laciným zjednodušováním a opravdu chytrou popularizací. Karolína klasiku nenahrazuje historkami o jejích autorech. Naopak používá je jako dveře, kterými nás přivádí ke klasice. Člověk a jeho příběh vzbudí zvědavost po kontextu, díle a nakonec máte knihu v ruce. Dokonce samotný projekt pro ČT edu říká naprosto otevřeně, že cílem není studentům převyprávět děj a charakteristiku postav. Cílem je, aby ta díla skutečně chtěli číst. A ono to opravdu funguje. V recenzích jejích knih se opakuje stejná linka, čtenáři googlí historické souvislosti, pátrají, co se skutečně stalo, začínají se zajímat o jednotlivé osobnosti a dostávají chuť přečíst si jejich skutečná díla. Jedna čtenářka po Národním opruzení dokonce začala dělat vlastní rešerši národního obrození. Jiná si při čtení dohledávala Havlíčka a porovnávala skutečné události s příběhem. A další přiznávají, že se do Havlíčka opravdu zamilovaly.

 

Autorka v Národním opruzení pracuje se skutečnými historickými událostmi, doloženými fakty, dobovými fámami i reálnými vztahy mezi známými osobnostmi českého literárního světa a s chutí je propojuje s vlastní fantazií. Výsledkem je hravá alternativní historie doplněná lehce detektivní zápletkou. Detektivní pátrání tu ale není tím hlavním, mnohem větší prostor dostávají samotné postavy, jejich charaktery, vztahy a vzájemné střety. Meixnerová nás nejprve nechává opatrně vstoupit do životů jednotlivých hrdinů a rozehrává několik příběhových linek, které se postupně začnou proplétat a děj nabírá na tempu. V centru všeho stojí především Božena Němcová, Karel Havlíček Borovský a malý Jan Neruda, kolem nich se ale objevují i další známé osobnosti tehdejšího literárního světa. O kouzlu Karla Havlíčka Borovského jsme už psali, Božena Němcová se ukazuje jako odvážná a komplikovaná žena s hlubokými city a touhou žít podle vlastních představ, malý Jan Neruda baví dětskou zvídavostí a dobrodružností a Karolína Světlá, tehdy ještě Johanna Rottová, svérázností a silným sesterským poutem. Do příběhu autorka přirozeně vplétá historické reálie, skutečné události i odkazy na díla jednotlivých autorů. Podává je ale svým typickým způsobem, tedy moderně, s nadhledem a humorem. Jazyk je přístupný a čtivý, blízký současnému čtenáři, zároveň si však uchovává lehký nádech doby, do níž je příběh zasazen. Zvlášť dobře fungují dialogy, které působí přirozeně, jsou svižné a často okořeněné vtipnými hláškami a nespisovnými výrazy. Samotná záhada kolem vražd tak nakonec funguje spíš jako rámec, v němž mohou historické postavy ožít. Mnohem větší kouzlo než komplikované hledání stop mají vztahové peripetie, dobová atmosféra a hra mezi tím, co se skutečně stalo, co se možná tradovalo a co už je čistě autorčina fantazie. Tajemná atmosféra příběhu příjemně kontrastuje s humorem a romantická linka zůstává spíše jemně naznačená, takže nepřebíjí ostatní vrstvy knihy. A nenásilně se k tomu všemu typicky přidává vzdělávací rozměr. Není to učebnice literární historie převlečená za román a ani se o to nesnaží. Ale na konci víte o moc víc než na začátku.

 

Tady musíme jako antikvariát přiznat jistou podjatost. Protože existuje asi jen málo věcí, které nám mohou udělat větší radost než člověk, který na sociální síti zaujme mladého čtenáře natolik, že začne hledat sto padesát let starého spisovatele. Karolíně píší lidé, kteří si kvůli ní šli do antikvariátu koupit Borovského nebo Němcovou. A přiznáváme, že nás opravdu dostává. Když někdo dokáže vzít formát vytvořený pro několik desítek sekund pozornosti na telefonu a na jeho druhém konci stojí člověk s knihou Karla Havlíčka Borovského v ruce, máme chuť mu zatleskat ve stoje. A my fakt tleskáme, Karolíno!

 

Literární hysterie je fantastická první zastávka na cestě za literaturou. Sama Karolína Zoe vypráví, že na besedách používá překvapivou informaci, vztah, vulgarismus nebo osobní detail pro wow efekt. Ve chvíli, kdy získá pozornost publika, může přijít historický kontext a všechno ostatní. Ona prostě nějak zařídí, že to chceme vědět a ptáme se dál. A Karolíninu práci rozhodně neoceňují jen fanoušci. I odborné práce konstatují, že se autorce daří přibližovat starší literaturu mladší generaci a rozšiřovat dosah klasických literárních témat. A to je podle nás největší odborný kompliment, který může popularizátor dostat.

 

Karolína Zoe Meixnerová navíc dělá ještě jednu fantastickou věc, která se při školním výkladu literatury snadno opomene. Jednotliví autoři nejsou izolované kapitoly z čítanek. Karolína mezi nimi natahuje vztahové nitky. Němcová znala Havlíčka, Neruda měl svůj komplikovaný vztah ke Světlé. Někdo někoho obdivoval, někdo s někým bojoval, někdo někoho miloval a někdo někoho nemohl vystát. Najednou se nám z nicneříkajícího seznamu jmen Mácha – Němcová – Havlíček – Tyl – Neruda – Světlá stává skupina lidí, kteří žili v jedné době, v jednom kulturním prostoru a byli provázáni vztahy. Karolína sama popisuje, že na besedách prochází život konkrétního autora od narození až ke smrti a nechává do něj přirozeně vstupovat historické události, dílo i další osobnosti. A po chvíli začnou dávat dohromady smysl nejen jednotliví spisovatelé, ale celé 19. století. Nejspíš nás ve škole neměli opravdu učit jen nekonečnou řadu jmen. Měli jsme poslouchat jejich společný životní příběh.

 

A na celém příběhu Literární hysterie nás fascinuje ještě něco. Karolína mohla zůstat úspěšnou tvůrkyní krátkých videí, ale nezůstala. První beseda o Boženě Němcové přišla v roce 2020. Následoval podcast Literární hysterie. V roce 2021 přišel raketový růst na sociálních sítích a nominace na Křišťálovou lupu v kategorii One (Wo)Man Show, kde skončila v roce 2021 osmá. Roku 2022 vydala Průvodce literární hysterií 19. století, který se stal bestsellerem. Pak přišlo Národní opruzení. A další Národní opruzení. A ještě jedno. Besedy, tour, literární stand-upy, LiStOVáNí, materiály pro školy, Literární klub dam inspirovaný Americkým klubem dam Karoliny Světlé, literární pobyty a nakonec i vlastní divadelní hra My, Havlíček.

 

Tohle všechno už lze těžko označit jen slovem influencerství. Karolína Zoe Meixnerová kolem české literatury vybudovala vlastní kulturní svět. A co je na tom možná nejkouzelnější, že i když začala svou cestu na sociálních sítích, postupně z nich odvádí lidi ke knihám, na besedy, do divadel a klubů a především k ostatním čtenářům. Karolína Zoe Meixnerová změnila svět čtení, přestala popularizovat jednotlivé knihy a začala popularizovat samotnou literaturu, vytváří kolem ní debaty, kluby a prostor, kde se o ní skutečně mluví. Karolína Zoe Meixnerová je mistryně v hledání alternativních způsobů, jak tohle všechno dělat. Místo dalšího nářku nad tím, že mladí lidé koukají do telefonů a nečtou, Karolína vlezla za nimi do telefonu a začala jim tam vyprávět o Havlíčkovi. Ale také jim ukázala, že Božena Němcová, Karolína Světlá nebo Eliška Krásnorská jsou feministky, které nás svými životními postoji přivedly k lepšímu stavu společnosti.

 

Samozřejmě že když z národních ikon začnete dělat lidi, mluvíte o jejich sexu, milencích, žárlivosti, hádkách a slabostech a Havlíčka necháte vstoupit do 21. století jako svého druhu bad boye, někoho to nadzvedne ze židle. Těžko čekat, že spojení slov Havlíček a sexy projde českou bohemistikou zcela bez povšimnutí. Karolína si toho je vědoma. S kritikou, že klasiky znevažuje, se setkala a sama připouští, že si na začátku kladla otázku, jestli už nezachází příliš daleko. Ale i tahle odpověď je odzbrojující. Znevažováním odkazu těchto lidí by podle ní bylo spíš přesvědčit mladé, že za pozornost nestojí. Takže se můžeme sáhodlouze dohadovat, jestli se o Havlíčkovi smí mluvit jako o bad boyovi, ale to, že si o něm někdo poprvé v životě něco googlí, je pravděpodobně víc. Karolína prý bojovala se svým sebevědomím a nepomohlo tomu ani to, že první nakladatelství od vydání ustoupilo, že je to moc kontroverzní. Naštěstí se poté ozval Albatros Media, a ti vydání nakopli.

 

Literatura je sexy, říká Karolína. Tahle milá žena činu české klasiky neshazuje z piedestalu proto, aby je umenšila, ona jim dovoluje z něj konečně slézt, aby mohli být geniální a zároveň ješitní, stateční i zbabělí, také zamilovaní, protivní, směšní, sexy a dokonale lidsky rozporuplní. Nemusejí být bezchybní, abychom je mohli obdivovat. když přestanou být bustami, máme šanci pochopit, proč psali právě tak, jak psali. A jestli není právě tohle nádherný způsob, jak dát české klasice nový život, pak už vážně nevíme, co by jím mělo být. Díky za všechny čtenáře, kteří díky jedné zdánlivé blbosti zjistili, že chtějí vědět ještě něco dalšího. Protože přesně tam podle nás začíná láska ke knihám. Videa od Karolíny nebo odkazy na její profil využívají i učitelé při výuce. Zvou ji do škol na besedy. jejími posluchači rozhodně nejsou jen studenti před maturitou, ale hlavně laici, které baví její Instagram nebo TikTok, studenti bohemistiky a velká část jsou učitelé a učitelky, kteří se přicházejí pobavit a inspirovat.

 

A co pro Karolínu znamená skutečný úspěch? Nejsou to čísla na sociálních sítích. Sama život autora či tvůrce s nadsázkou popisuje jako sérii malých úspěchů a velkých zklamání, přičemž právě zklamání mají nepříjemnou schopnost rychle přehlušit radost z toho, co se povedlo. Největší význam proto pro ni má bezprostřední zpětná vazba z živých besed. Tam má své publikum přímo před sebou, vidí jeho reakce, pozná, co lidi baví, a může si vyslechnout, co v nich její vyprávění zanechalo. Radost jí samozřejmě dělají i dobře prodávané a pozitivně hodnocené knihy, zatímco Instagram se v jejím osobním žebříčku úspěchů postupně propadl až na poslední místo. Má pocit, že na něm už předala většinu toho, co předat chtěla, a mnohem důležitější je pro ni dnes setkávat se se čtenáři a posluchači skutečně naživo.

 

Její hlavní samostatné knihy jsou Průvodce literární hysterií 19. století z roku 2022, populárně-naučná kniha, o které jsme tady psali. V Národním opruzení z roku 2023 přechází k beletrii. Je to romantická historická detektivka, YA, v níž se skutečné osobnosti české literatury potkávají s fikcí. Pokračováním je Národní opruzení 2: Tajemství trnové koruny a Národní opruzení 3: Smlouva s ďáblem. V roce 2022 Karolíně vyšel její vůbec první publikovaný text v kolektivní knize Nesmíš všechno vidět tak černě (a jiné hloupé řeči). Sama Karolína ho na svém webu označuje za svůj první publikovaný text. A v roce 2024 publikovala povídku v antologii Proměna Kafkovy Prahy. V roce 2025 měla v Divadle Kolowrat premiéru její vlastní hra My, Havlíček v režii Marka Blažíčka. Vedle toho vytvořila Karolína Zoe Meixnerová také literární stand-up Básníci života a vzdoru o anarchistických buřičích a další scénické a besední formáty, Rukopisy, Mácha, Tyl, Němcová a Havlíček, Světlá s Nerudou, Furianti z Národního, Literatura se píše u piva, Egon a Honza nebo Make Kafka Czech Again.

 

Karolíně prostě přestaly stačit hranice sociálních sítí. A na podzim 2026 má přijít Sběratelka písní, příběh Vilemíny Podlipné, která se na Okoři vydá po stopách dávno zapomenuté lidové písně a zjistí, že některé příběhy minulosti odmítají zůstat minulostí. Třeba nám Sběratelka písní ukáže další kapitolu příběhu téhle úžasné multiřánrové autorky. Karolína Zoe Meixnerová už dokázala, že umí vzbudit zájem o Havlíčka, Němcovou nebo Máchu. těšíme se, kam až nás čtenáře dokáže svou nakažlivou fascinaci minulostí odnést. U nás můžete knihy téhle literární královny koupit tady.