Kasie West a její tichá revoluce romantických příběhů

Kasie West tuhle pravdu potvrzuje už více než patnáct let. Píše příběhy, po jejichž dočtení tisíce čtenářů zavřou knihu s úsměvem a pocitem, že právě strávili několik hodin ve světě, kam se budou chtít vrátit. Na první pohled přitom její romány vypadají nenápadně. Dívka uvízne na víkend v knihovně s klukem, o kterém si myslí, že ho zná. Jiná se vydává za neznámou dívku z internetové seznamky, aby zachránila cizího chlapce před trapným rande. Další odjíždí na letní tábor poté, co zjistí, že ji přítel podváděl s nejlepší kamarádkou. Jsou to zápletky, které by v rukou jiného autora mohly sklouznout k jednoduché romantické komedii. Jenže Kasie West pod nimi vždy schová ještě další příběhy o rodině, která se rozpadá, o úzkosti, kterou nejde schovat úsměvem, o perfekcionismu, kvůli němuž má člověk pocit, že nikdy není dost dobrý, nebo o odvaze udělat první rozhodnutí jen sám za sebe.

 

 

V tisících čtenářských recenzí se stále opakují stejná slova. Comfort read, heartwarming, cozy. Prostě pohlazení po duši. Čtenáři píšou, že přesně takovou knihu zrovna potřebovali. Že jim zlepšila den. Že jim připomněla, jaké to je věřit lidem. A že se ke knihám Kasie West vracejí pokaždé, když mají pocit, že je svět příliš hlučný, komplikovaný nebo cynický.

 

Na tom všem je možná nejzajímavější, že sama Kasie West nikdy neplánovala stát se spisovatelkou. Když dnes stojí na pódiích knihkupectví a podepisuje romány, které se překládají do desítek jazyků, působí, jako by k psaní směřovala od dětství. Jenže skutečnost byla mnohem obyčejnější. Na rozdíl od mnoha autorů, kteří vyprávějí, že psali příběhy už na základní škole, schovávali si první povídky do šuplíku a od dětství věděli, že jednou budou spisovateli, začíná příběh Kasie West mnohem později. Sama říká, že dlouho vůbec netušila, že v sobě něco takového nosí. Vyrůstala v domě, kde byly knihy naprostou samozřejmostí a dodnes s úsměvem vzpomíná, že kdykoli prošla kolem ložnice rodičů, téměř pokaždé je našla s knihou v ruce. Noční stolky přetékaly romány, četlo se každý večer a lásku ke knihám dostala od rodičů stejně přirozeně, jako jiné děti dostávají lásku ke sportu nebo hudbě. Ale nějak samozřejmě vystudovala učitelství, založila rodinu a několik let zůstala doma s malými dětmi. Kdyby se jí tehdy někdo zeptal, čím bude za deset let, nejspíš by odpověděla úplně jinak než dnes. Psaní knih nebylo rozhodně v plánu. Byla to vlastně náhoda. Jednoho dne ji napadl příběh a ona si řekla, že by ho mohla zkusit napsat, protože ji zajímalo, jestli to dokáže.

 

O svém prvním rukopisu dnes mluví s odzbrojující upřímností. „Byl strašný,“ směje se při rozhovorech. Nikdy nevyšel a ani neměl vyjít. Přesto tenhle text považuje za jeden z nejdůležitějších okamžiků svého života. Uvědomila si totiž něco, co ji samotnou překvapilo. Zatímco předtím příběhy jen hltala, najednou zjistila, že ji jejich vytváření baví možná ještě víc než samotné čtení. Později krásně popsala, že se v ní během psaní „probudilo čtenářské srdce“. Jako by všechny knihy, které za život přečetla, čekaly na chvíli, kdy se promění v touhu vyprávět vlastní příběhy. Kasie kolem svého psaní nikdy nevytváří mýtus výjimečného talentu, nevypráví o políbení múzou ani o tom, že příběhy k ní přicházejí samy. ale naopak zdůrazňuje obyčejnou práci, trpělivost a ochotu dělat chyby. Začínající spisovatel podle ní nepotřebuje napsat mistrovské dílo, ale knihu, na které se naučí napsat tu příští ještě lépe.

 

Když Kasie dopsala první romány, zjistila, že vlastně vůbec netuší, jak funguje svět nakladatelství. Neznala žádného spisovatele, nevěděla, jak se hledá literární agent, co znamená „query letter“ ani jak celý proces vydávání knih probíhá. Bylo to období kolem roku 2007 a internet vypadal úplně jinak než dnes. Místo TikToku nebo BookToku existovaly osobní blogy, na nichž si začínající autoři navzájem četli texty, komentovali je a sdíleli první neúspěchy i malé radosti. Právě tam i ona našla skupinku lidí, která se později ukázala být jedním z největších darů její spisovatelské cesty. Dodnes o svých prvních čtenářích mluví s obrovskou vděčností. Byla to parta úplných nováčků, kteří nevěděli o vydávání knih o nic víc než ona. Společně jezdili na konference, zjišťovali, jak funguje knižní trh, navzájem si četli rukopisy a povzbuzovali se ve chvílích, kdy přišlo další odmítnutí. A těch nebylo málo. Kasie odhaduje, že rozeslala více než sto dopisů literárním agentům, než se našel někdo, kdo jejím příběhům uvěřil. Sto odmítnutí by mnoho lidí přesvědčilo, že na psaní prostě nemají, ale ona je ale brala jako součást své zábavné objevné cesty spisovatelky. Když dnes vzpomíná na tehdejší blogerskou partu, říká téměř s údivem, že se nakonec nějakým způsobem prosadili skoro všichni. Lidé, kteří si kdysi navzájem psali povzbudivé komentáře pod amatérskými blogy, dnes vydávají knihy a patří mezi její kolegy.

 

Kasie West je extrovertka. Miluje cestování, besedy se čtenáři, autogramiády i živé rozhovory. Jenže zvolila si profesi, ve které člověk tráví většinu času sám. Zpočátku jí to nevadilo. Dokonce si samotu užívala. Jenže po více než deseti vydaných knihách přišel okamžik, který ji samotnou překvapil. Děti dospívaly, trávily stále více času mimo domov a ona zůstávala celé dny sama se svými rukopisy. Psaní ji pořád bavilo, ale motivace byla najednou mnohem těžší než dřív. Jednoho dne svému manželovi přiznala, že kdyby měla spolupracovníky jako lidé v běžném zaměstnání, nejspíš by se jí pracovalo mnohem lépe. Byla to vlastně zvláštní myšlenka, protože spisovatelé přece žádné kolegy nemají. Sedí sami u počítače, rozhodují sami o každé větě a celé týdny mohou strávit, aniž by s někým promluvili o své práci. Kasie ale zavolala jedné ze svých spisovatelských kamarádek a navrhla jednoduchý experiment, že se spolu denně spojí přes videohovor, řeknou si, co chtějí ten den napsat, potom se na hodinu odmlčí a každá bude pracovat na svém rukopisu, pak se znovu spojí, zhodnotí, co se podařilo, proberou problémové scény, dějové slepé uličky nebo postavy, které se najednou začaly chovat jinak, než plánovaly. Pak následuje další hodina psaní. A z těchto pravidelných setkání stal jeden z pilířů její práce. Sama říká, že se díky nim přestala cítit osamělá. Když narazí na scénu, která nefunguje, nemusí nad ní několik dní bezradně sedět. Stačí počkat do další společné pauzy a problém společně rozebrat. Tvůrčí blok se často rozplyne během několika minut obyčejného rozhovoru. Několikrát do roka se pak sjede několik autorek na několikadenní tvůrčí pobyt. Pronajmou si dům, vypnou běžný provoz a několik dní se střídá jen psaní, společné obědy, dlouhé debaty o knihách a další psaní. Kasie přiznává, že během takového víkendu zvládne napsat i osm tisíc slov za jediný den. Když odjíždí domů s pětadvaceti tisíci novými slovy v rukopisu, má pocit, že kniha dostala úplně novou energii.

 

Přestože napsala desítky románů a prodaly se jich miliony výtisků, mluví o systému, který dodržuje, o pravidelných zvycích a propojení s dalšími lidmi. Popisuje takhle i vznik svých příběhů, kdyby čekala na dokonalý nápad nebo úplnou osnovu, většina jejích knih by pravděpodobně nikdy nevznikla. Ona si před psaním nerozepíše každou kapitolu a zvraty. Takový způsob práce obdivuje u jiných autorů, sama by se v něm ale prý cítila svázaná. Potřebuje znát jen několik pevných bodů. Ví, co příběh spustí a kdy a proč se všechno zkomplikuje. A tuší, jakého pocitu chce dosáhnout na posledních stránkách. Všechno mezi tím ale nechává vznikat během samotného psaní. První verze rukopisu bývá chaotická, jen taková podrobná osnova pro sebe. Při druhém a třetím přepracování začíná text dostávat definitivní podobu. Když mluví se začínajícími autory, opakuje jednu radu téměř pokaždé: neposlouchejte příliš pečlivě návody ostatních. Naslouchejte jim, vyzkoušejte je, ale nenechte se přesvědčit, že existuje jediný správný způsob psaní. Co funguje jednomu autorovi, může druhého zablokovat. Ona sama nejraději píše večer, kdy v ní utichá vnitřní kritik, který přes den každou větu okamžitě hodnotí a opravuje. Večer už podle ní mozek tolik neřeší, jestli je odstavec dokonalý. Prostě píše. A teprve další den rozhoduje, co v textu zůstane. Její knihy také nechávají příběh přirozeně plynout, dávají prostor drobným okamžikům a věří, že právě z nich se skládají ty nejdůležitější změny. Čtenář si často ani neuvědomí, kdy se něco zásadního stalo. Najednou jen zjistí, že dívka, kterou poznal na prvních stránkách, už není stejným člověkem. Kasieyny romány se čtou lehce, kapitoly rychle ubíhají, dialogy jsou svižné a humor přichází přesně ve chvíli, kdy by příběh mohl být příliš vážný. Jenže pod touto naprvní pohled pohodovou lehkostí se téměř vždy skrývá otázka, která se objevuje často v mnohem vážnější literatuře. Co když jsem celý život hrála roli, kterou ode mě očekávali ostatní? Co když jsem si o někom vytvořila nějaký názor jen proto, že mi ho vnutilo okolí? Co když mám pocit, že musím být dokonalá, abych si zasloužila lásku? Co když nevím, kdo vlastně jsem, když odložím všechny masky?

 

Z těchto důvodů také romány Kasie West fungují i na čtenáře, kteří běžně romantiku nevyhledávají. Milostný příběh je v nich prostředím, ve kterém se odehrává něco mnohem podstatnějšího. Hrdinka se nezmění proto, že se zamiluje. Dokáže se zamilovat až ve chvíli, kdy se začne měnit. Tenhle motiv se objevuje u Kasie West znovu a znovu, ale nikdy nepůsobí jako opakování stejného příběhu. V románu By Your Side stojí v centru vyprávění osamělost a jednoduchost, s jakou uvěříme pověsti o člověku, kterého ve skutečnosti vůbec neznáme. The Fill-In Boyfriend otevírá téma vlastní hodnoty a otázku, proč někdy zůstáváme ve vztazích, které nás zraňují, jen proto, že se bojíme být sami. Sunkissed se pod letní atmosférou dotýká překvapivě vážného tématu, života podle očekávání druhých a odvahy udělat první rozhodnutí jen kvůli sobě. Borrow My Heart zase ukazuje, jak snadné je schovat se za obraz, který o sobě vytváříme na internetu, a jak těžké je uvěřit, že někdo může mít rád naše skutečné já. Když se na tyto knihy podíváme vedle sebe, začne být zřejmé, že romantika je vlastně jen společným jazykem, kterým Kasie West vypráví o dospívání jako o chvíli, kdy člověk poprvé pochopí, že nemusí žít podle scénáře, který pro něj napsal někdo jiný.

 

Mnoho čtenářů Kasie West píše o pocitu bezpečí, které v nich její knihy vyvolávají. V recenzích se neustále opakují formulace jako „cítila jsem se jako doma“, „potřebovala jsem přesně takovou knihu“, „věděla jsem, že všechno dobře dopadne, ale vůbec mi to nevadilo“. V jiném žánru by podobná předvídatelnost mohla být na škodu, u Kasie West přináší pocit bezpečí. V době, kdy je velká část současné young adult literatury postavená na šokujících zvratech, toxických vztazích nebo stále temnějších příbězích, představují její romány až jakoby tichou vzpouru, protože odmítají myšlenku, že musí být láska bolestivá, aby byla zajímavá, nebo že největší romantické gesto spočívá v tom, že jeden člověk zachrání druhého. U Kasie West se lidé prostě zachraňují především sami a ten druhý jen stojí vedle nich jako podpora. Jasně, že tvorba Kasie West nesklízí jen bezvýhradný obdiv. Čím více knih napsala, tím častěji se v recenzích začaly objevovat i kritičtější hlasy, že novější romány už tolik nepřekvapují, že si jsou zápletkami podobné nebo že autorka zůstává příliš věrná světu, který si za léta vybudovala. Ale to je běžné u mnoha autorů s dlouhou kariérou. Když najdou vlastní styl, část publika si přeje, aby ho neměnili, zatímco druhá část od nich očekává stále něco nového.

 

Kasie West se očekáváním nenechává příliš svazovat. Mnohem víc než bezvýhradné přijetí všech čtenářů ji zajímá, jestli dokáže v každé nové knize vytvořit postavy, které budou působit skutečně, a vztahy, v nichž se čtenář pozná. Když mluví o svých románech, jen zřídka zdůrazňuje samotnou zápletku. Mnohem častěji přemýšlí o tom, kdo její hrdinka na začátku příběhu je a kým by mohla být na jeho konci. Pokud se tahle proměna podaří, všechno ostatní podle ní postupně zapadne na své místo. To platí i pro její mužské hrdiny. Na sociálních sítích pro ně čtenáři našli označení, které dnes zná snad každý fanoušek současné romantiky „golden retriever boyfriend“. Je zajímavé, že o autorech fantasy bestsellerů nebo temných young adult románů se často mluví jako o spisovatelích, kteří formují celou generaci čtenářů, zatímco u romantických knih podobná slova zaznívají jen zřídka. Přitom právě Kasie West nenápadně ovlivnila představu statisíců mladých čtenářek o tom, jak může vypadat první láska. Správný partner v nich tajemný, nebezpečný nebo citově nedostupný, nechová se špatně. Její hrdinové jsou přitažliví proto, že naslouchají, omluví se, když udělají chybu, podporují dívku vedle sebe a mají radost z jejího úspěchu. Ukazuje něco, co by samozřejmostí být mělo, ale v romantické literatuře tomu tak dlouho nebylo. Její knihy často doporučují školní knihovníci dětem, které se s romantickými příběhy teprve seznamují. Jedna americká knihovnice je dokonce výstižně označila za „baby YA romance“, první bezpečný krok do světa romantické literatury. Dospívání samo o sobě přináší dost nejistoty a bolesti a není potřeba ji ještě uměle přidávat tím, že budeme zaměňovat manipulaci za vášeň nebo žárlivost za důkaz lásky. Kluk, který není tajemný ani nebezpečný. Nemá potřebu všechny kolem sebe ovládat, nehraje si na nedostupného, nemusí být největším frajerem na škole. Je otevřený, laskavý, umí naslouchat a nebojí se dát najevo city. Kasie West jednoduše píše takové postavy, jaké sama považuje za přitažlivé. Když se jí čtenáři ptají, proč její hrdinové nejsou „bad boys“, odpověď bývá prostá. Nepřipadá jí, že by špatné zacházení bylo romantické. Ještě před patnácti lety přitom young adult literatuře dominovali hrdinové, jejichž přitažlivost vyrůstala z nebezpečí, tajemství nebo citové nedostupnosti. Edward Cullen, Jace Wayland, Patch Cipriano a desítky dalších vytvořili obraz romantického partnera, který byl fascinující právě proto, že ho nebylo snadné získat ani pochopit. Kasie West se vydala opačným směrem. Ne proto, že by chtěla s někým polemizovat, ale protože ji mnohem víc zajímalo něco jiného – co se stane, když vedle hlavní hrdinky postaví člověka, který je emocionálně bezpečný. A ukázalo se, že knihy nepřichází o napětí, to se jen přesune jinam. Už se neptáme, jestli se hrdina přestane chovat sobecky nebo jestli se konečně naučí respektovat hranice druhého člověka. Místo toho sledujeme mnohem jemnější a v běžném životě možná důležitější zápas dívky vedle něj. Uvěří, že si takový vztah vůbec zaslouží? Dokáže přijmout důvěru, když celý život čekala spíš zklamání? Přestane se schovávat za obraz dokonalé dívky, kterou si o ní vytvořilo okolí? A tím se její knihy stávají příběhy o sebepřijetí.

 

Není náhodou, že vedle romantické linky téměř vždy dostávají velký prostor rodiče, sourozenci nebo přátelé. Ti v knihách Kasie West nikdy neslouží jen jako postavičky, která občas vstoupí do děje, aby hlavní hrdinku odvezly autem nebo jí připravily večeři. Rodinné vztahy bývají zdrojem konfliktů stejně často jako vztahy partnerské. Někde rodiče procházejí rozvodem, jinde se snaží vyrovnat s nemocí blízkého člověka, jinde zase děti zápasí s pocitem, že musí neustále naplňovat očekávání svého okolí. Romantický vztah pak nepůsobí jako kouzelné řešení všech problémů. Je jen jednou z částí života, která se učí fungovat vedle všech ostatních. Knihy Kasie West nás nepřesvědčují, že láska všechno vyřeší, ale připomínají, že zdravý vztah může člověku vytvořit prostor, aby některé věci dokázal vyřešit sám. A tím vlastně i trochu nenápadně mění představu o tom, co od romantického příběhu očekáváme. Neučí čtenáře hledat někoho, kdo je zachrání. Učí je věřit, že nejlepší vztahy vznikají mezi dvěma lidmi, kteří se navzájem nesnaží změnit, ale pomáhají si stát se tím, kým už dávno mohli být.

 

Jedním z nejzajímavějších momentů její kariéry je okamžik, kdy začala otevřeně mluvit o samotném žánru romantiky. Cítila, že romantická literatura bývá automaticky považována za něco méně hodnotného, jako by emoce byly v literatuře méně důležité než velké historické události, filozofické úvahy nebo komplikované detektivní zápletky. Podobnou zkušenost ostatně popisuje řada autorek. Jakmile se na obálce objeví zamilovaný pár, část čtenářů knihu automaticky zařadí mezi „odpočinkové čtení“, aniž by ji otevřela. Když se ale stejná témata tedy vztahy, ztráta, hledání vlastní identity nebo dospívání objeví v románu označeném jako „literární fikce“, bývají najednou považována za závažná a hodná pozornosti. Kasie West o tom mluví klidně a přiznává, že se musela naučit být na svůj žánr hrdá. Přestat vysvětlovat, že její knihy nejsou „jen romance“, i když je nepovažuje ani náhodou za okrajovou disciplínu literatury. Vždyť právě vztahy, blízkost, zklamání, odpuštění nebo potřeba někam patřit tvoří podstatnou část lidského života, proč by tedy měly být méně důležité než jakékoli jiné téma?

 

Recenze jí dávají za pravdu, není těžké v nich narazit na ženy, které přiznávají, že po náročném dni sahají raději po Kasie West než po nejnovějším thrilleru. Jiné píší, že se ke svým oblíbeným románům vracejí pokaždé, když se dostanou do čtenářské krize a několik týdnů nedokážou najít knihu, která by je bavila. Někdo její příběhy označuje za literární obdobu horké čokolády, jiný za bezpečné místo, kam se dá na pár hodin schovat před světem. V nejisté době se právě tahle jistota stává součástí kouzla jejích knih. Když kolem nás všechno působí nepředvídatelně, není vůbec málo otevřít knihu, u které víme, že nám připomene, že lidé si dokážou odpouštět, učit se z vlastních chyb a nacházet cestu jeden k druhému. Kasie West přitom své postavy ani trochu nešetří. Procházejí zradou, rozchody, nejistotou, konflikty s rodiči, pocitem osamění i trapnými situacemi, které si většina z nás pamatuje z dospívání až nepříjemně živě. Nikdy ale netvrdí, že bolest neexistuje. Nabízí spíš jinou perspektivu. Tvrdí, že bolest nemusí být poslední kapitolou příběhu. Její knihy dávají naději, že problémy nemusí člověka definovat navždy.

 

Ona sama takhle přemýšlí o vlastním životě a kariéře. Když dnes mluví o úspěchu, téměř nikdy nezmiňuje počty prodaných výtisků ani žebříčky bestsellerů. Mnohem častěji se vrací k obyčejným okamžikům. Ke čtenářce, která jí napsala, že díky jejím knihám znovu začala číst. K dívce, která po besedě přišla říct, že konečně pochopila, že zdravý vztah nemusí připomínat dramatický film. Nebo k rodičům, kteří děkují za to, že našli autorku, jejíž knihy mohou svým dětem bez obav doporučit. Úspěch Kasie West se nedá měřit jen čísly. Mnohem přesněji by se dal spočítat podle množství čtenářů, kteří po dočtení její knihy zavřeli obálku s pocitem, že svět je možná o něco laskavější, než se jim dodnes zdál.

 

Po šestnácti románech pro dospívající čtenáře by se dalo očekávat, že Kasie West začne hledat úplně jiný směr. Mnoho autorů v podobné situaci udělá ostrý obrat. Opustí svět, který je proslavil, a pustí se do thrillerů, historických románů nebo literatury pro dospělé, aby dokázali sobě i okolí, že zvládnou napsat něco „vážnějšího“. Kasie West nic dokazovat nepotřebovala. Když oznámila, že připravuje svůj první román pro dospělé čtenáře, zároveň dodala, že young adult neopouští a že rozdíl nebude tak velký, jak by se očekávalo. Její hrdinky už nechodí na střední a neřeší maturitu a ples, ale hledají práci, přemýšlejí o vlastní budoucnosti, snaží se uspět v profesi a učí se fungovat ve světě, kde už za ně rozhodují jen ony samy. Jejich nejistota, pochybnosti, touha po lásce a přijetí zůstávají.

 

Není náhodou, že si jako prostředí svého prvního románu pro dospělé vybrala literární agenturu. Bylo to prostředí, které důvěrně znala. Sáhla po prostředí, v němž se mohla opřít o vlastní zkušenost. Podobně přistupuje i k proměně světa kolem sebe. Když začínala psát, sociální sítě teprve nabíraly dech a chytré telefony rozhodně nepatřily do kapsy každého středoškoláka. Dnešní dospívání vypadá úplně jinak. První zamilování se odehrává stejně často na displeji jako tváří v tvář. Nedorozumění vznikají během několika vteřin v chatovacích aplikacích. Mlčení může znamenat prostě jen vybitý telefon, ale také konec vztahu. Kasie West to bere je jako součást reality. Technologie podle ní nezměnily podstatu vztahů, změnily se jen kulisy, ve kterých se odehrávají.

 

Čtenáři se ke knihám Kasie West vracejí, protože jim připomínají člověka, jakým by chtěli být, a vztahy, jaké by chtěli žít. A to je vlastně ta největší pochvala, jaké se může spisovateli dostat. Že napsal krásný příběh, po jehož dočtení člověk na chvíli uvěřil, že laskavost není slabost, důvěra není naivita a první láska nemusí bolet, aby změnila život.

 

U nás na Restorio najdete knihy Kasie West tady.