Kateřina Šardická a věci jen tušené

Kateřina Šardická u něj ale rozhodně nezůstala. Se Zmizením Sáry Lindertové vyhrála Hvězdu inkoustu a vstoupila mezi české autory příběhem, po kterém se nejeden čtenář začal při cestě metrem dívat trochu obezřetněji kolem sebe. Rychle následovaly Noci běsů, které dokázaly, že talent Kateřiny Šardické na mrazivou atmosféru nebyla debutantská náhoda, a postupně další knihy, v nichž se dokázala vydat od slovanského folkloru přes čarodějnickou fantasy a skotskou gotiku až k magické Praze pro mladší čtenáře. Za scénář komiksu Stella a strážci závoje navíc získala první cenu v Literární soutěži Albatrosu. Ale její tvorba má, jak uvidíte, mnohem širší záběr.

 

 

Přestože se její knihy na první pohled mohou výrazně lišit příběhem i prostředím, jedna věc se v nich objevuje znovu a znovu. Šardickou fascinují světy ukryté těsně vedle toho našeho. Stačí sejít pod zem do metra, zabloudit do vesnice, kde lidé ještě nezapomněli na staré pověry, nebo otevřít hrob, který měl zůstat zavřený. Ale stačí se jen pořádně podívat na pražskou sochu, kolem níž jste dosud chodili bez povšimnutí. Kateřina Šardická je autorkou atmosféry zvláštního neklidu. Fascinují ji místa, příběhy a tradice, u nichž máme pocit, že pod nám známým povrchem zůstává ještě jedna vrstva. Co když se na známé město stačí podívat správným způsobem a najednou uvidíme jeho skrytou podobu? Kateřina Šardická nestaví své příběhy na krvi, ale na nejistotě. Nejvíc ji zajímá strach z něčeho, co člověk nedokáže pojmenovat. Okamžik, kdy jdete sami, něco za sebou zaslechnete a začnete pochybovat, jestli tam něco opravdu je, vlastně může bý hrozivější než samotné monstrum. Z pečlivých rešerší si pak vytáhne přesně tolik, aby vytvořila svět, kterému uvěříme.. a pak nás v něm nechá chvíli samotné.

 

 

Kateřina Šardická vystudovala teorii a dějiny filmu na Masarykově univerzitě a profesně se stále pohybuje kolem knih, filmu a televize. Není náhoda, že její příběhy často působí velmi vizuálně. Sama popisuje, že některé scény vidí téměř filmově, po záběrech, s jednotlivými detaily, prostředím a pohybem postav. U Nocí běsů takhle před sebou viděla například slavnosti, oslavy slunovratu, Kračún nebo vynášení smrti. V hlavě měla mnohem větší vesnici, mnohem více lidí a mnohem více detailů, než kolik jich nakonec mohla dostat na stránky. Sama nemá ráda několikastránkové popisy, a tak se ve svých knihách snaží dát čtenáři dost informací, aby mu svět před očima ožil, ale zároveň mu vždy chce ponechat prostor pro jeho vlastní představivost. Postava je pro ni mnohem víc souborem charakterových vlastností, vztahů, minulosti a typických znaků než hotový portrét. Navíc, jak sama říká, neumí psát z pohledu jedné postavy a přirozeně ji láká dívat se na příběh z několika stran.

 

 

Když Kateřina Šardická mluví o tom, odkud bere nápady, nepůsobí to, jako by si sedla k prázdnému papíru a rozhodla se, že vymyslí příběh. Spíše neustále nasává všechno kolem sebe a některé příběhy v ní zrají celé roky. U Neklidného hrobu například nebyl na začátku hotový námět, ale přání napsat příběh o dvou bratrech a prostředí skotské vysočiny. Jednotlivé obrazy, informace a detaily se tři roky skládaly, než do sebe jednotlivé části zacvakly a vznikl z nich příběh. A teprve zpětně si podle svých slov uvědomovala, odkud všude během té doby jednotlivé střípky Kateřina Šardická posbírala. Vůbec ráda sbírá zvláštnosti, jako jsou staré zvyky a pověry, náboženské představy, symboly, tajemná zákoutí, způsoby, jimiž si lidé v minulosti vysvětlovali věci, kterým nerozuměli. A potom vždy najde způsob, jak je proměnit v součást příběhu.

 

 

Nejlépe je její způsob práce vidět na Nocích běsů. Před samotným psaním věnovala rešerším přibližně dva měsíce a pokračovala v nich i během práce na knize. Začínala u základů slovanského náboženství a postupně se propadala hlouběji a hlouběji k jednotlivým božstvům, rituálům, lidovým zvykům, polednicím, představám o snových světech nebo spánkovým paralýzám. Hledala staré slovanské lidové písně a modlitby, pracovala s materiály z různých slovanských oblastí a porovnávala, jak se podobné motivy proměňovaly podle místa. Krásným příkladem je tu i ochranné tetování. Inspiraci našla v tradičním tetování žen z Balkánu. Fascinovaly ji fotografie starých žen, které tyto znaky stále nesou na rukou. Motiv převzala, významově ho upravila pro vlastní svět a ochranné symboly se nakonec dostaly nejen do příběhu, ale také do ilustrací. A sama si je nakonec i nechala vytetovat. Tetování vůbec patří k autorskému příběhu Kateřiny Šardické. První tetování si nechala udělat jako odměnu za dopsání Sáry. Tehdy si prý určila pravidlo, že nové tetování si nechá udělat jedině za další dokončenou knihu. Příliš dlouho ho dodržovat nevydržela :) Při tetování se také seznámila se Štěpánkou Coufalovou, která se později podílela na vizuální podobě Kateřiných knih.

 

 

Pod fantasy a mystery vrstvou ale můžeme objevit ještě další společný jmenovatel. V Apotéce Agnes Divotvorné se mezi společnými motivy jednotlivých příběhů objevuje osamělost a potřeba mít někoho, o koho se můžeme opřít. V Nocích běsů Kateřinu bavily nejen folklorní slavnosti a nadpřirozené motivy, ale také intimní rodinné scény, konflikty mezi rodiči a dětmi a mezi různými generacemi. Ve Zmizení Sáry Lindertové je pod mysteriózní zápletkou důležitý sourozenecký vztah.

 

 

Na začátku první knihy Kateřiny Šardické je naprosto obyčejná cesta metrem. Sára Lindertová jednoho večera zmizí. A z každodenní situace se postupně stává záhada, která se začíná nečekaně rozrůstat. Do pátrání vstupuje Sářina sestra Klaudie, Sářin přítel i vyšetřovatel, který si s sebou nese vlastní neuzavřenou minulost. A čím hlouběji se příběh dostává, tím méně si můžeme být jistí, jestli stojíme v detektivce, thrilleru, nebo už úplně jinde. Míchání žánrů obecně Kateřině Šardické jde. Nevypadá to, že by ji příliš bavilo dodržovat čisté žánrové přihrádky. Detektivní pátrání může narazit na mytologii a thriller na fantasy.

 

 

Jak už jsme psali, když Zmizení Sáry Lindertové uspělo, čtenáři chtěli další knihu a samozřejmě pokud možno hned. Kateřina Šardická přitom v okamžiku vydání debutu žádnou připravenou neměla. A čím úspěšnější Zmizení Sáry Lindertové bylo, tím větší tlak si na sebe autorka vytvářela. Noci běsů proto nevznikaly úplně s lehkostí. Při psaní se pozastavovala nad jednotlivými odstavci, jestli nejsou příliš banální. Nakonec ale právě Noci běsů ukázaly, kam se může její tvorba posunout. Jestliže v Sáře vstupovalo nadpřirozeno do prostředí moderního města a metra, tentokrát Kateřina Šardická zamířila do uzavřenějšího světa vesnice, rodinných tradic, starých zvyků a představ, které se předávají z generace na generaci. Dává čtenářům nahlédnout, jak vypadají svátky, co se dělá pro ochranu před zlem, jaké rituály se opakují před spaním, čemu věří nejstarší generace a co se stane, když se ukáže, že pověry možná nejsou tak nesmyslné, jak se zdálo.

 

 

S Apotékou Agnes Divotvorné se Šardická znovu posouvá jinam. Do světa čarodějek a magie a také k mozaikovějšímu způsobu vyprávění. Příběh se sedmi čarodějkami, z nichž každá má vlastní schopnosti a vlastní příběh. Jednotlivé části se liší podle toho, komu právě patří, ale postupně se skládají do většího obrazu. Pro nás ale nejsou nejzajímavější kouzelné schopnosti jednotlivých čarodějek, ale to, co jim chybí. Změnily se kulisy, ale znovu se vracíme k lidské potřebě vztahu, bezpečí a sounáležitosti. A přitom všem se kniha velmi snadno čte a může fungovat i jako vstupní brána do fantasy pro mladší čtenáře, kteří se nechtějí hned pouštět do několikasvazkové ságy.

 

 

A pak je tu Neklidný hrob. Už samotná cesta k jeho vzniku dobře ukazuje, jak Kateřina Šardická pracuje. Příběh v ní podle jejích slov zrál přibližně tři roky. Výsledkem je goticky laděný příběh, který se dotýká smrti, medicíny, zármutku, hrobů a především jedné z nejstarších lidských tužeb vůbec. Co kdybychom dokázali získat zpátky člověka, kterého jsme ztratili? Otevřít hrob je samozřejmě děsivé, ale zoufalstvá, která vás donutí to udělat, možná ještě děsivější. Student medicíny se nedokáže smířit se smrtí svého bratra. Spojí se proto s otrlou hrobnici a médiem a vydá se na cestu, která zní jako velmi špatný nápad. A my se vůbec nedivíme, že právě tahle kniha postoupila do širších nominací Magnesie Litery za fantastiku 2026.

 

 

A Stella a strážci závoje? Na příběhu spolupracovala Kateřina Šardická s Danem Krátkým a ilustrátorem Tomášem Kopeckým a její typická fascinace skrytými vrstvami reality se díky tomu proměnila v kouzelné dobrodružství pro děti. Magická Praha a mnohem dobrodružnější a hravější tón. Stella se přestěhuje do Prahy a ze svého nového života není právě nadšená. Nový pokoj, nová škola, noví kamarádi, tohle jako dítě opravdu nechcete. Jenže na půdě objeví kouzelná sklíčka a s nimi i úplně jinou Prahu. Město, v němž sochy ožívají a věci, které dospělí považují za nehybnou součást architektury, mají vlastní život a své vlastní názory. A my zase poznáváme ten typická autorčin motiv. Díváte se na něco každý den, myslíte si, že víte, co to je a pak zjistíte, že jste celou dobu viděli jen malou část. Tady si jen místo mrazení užíváme dobrodružství, legraci a úžas.

 

 

Čím více do tvorby Kateřiny Šardické pronikáme, tím méně nám připadá příhodné označovat ji jednoduše za českou autorku temné fantastiky. A to jsme ještě nezmínili další tituly z její biografie. Třeba Technické památky českých zemí, je kniha, v níž se se čtenáři vydává za mlýny, elektrárnami, mosty, železnicemi, doly, vodními stavbami, rozhlednami nebo starými řemesly. Je to průvodce po místech, která připomínají technickou zručnost a vynalézavost předchozích generací, přičemž jednotlivé památky jsou rozdělené podle krajů a doplněné praktickými údaji pro návštěvníky. Když doplníme, že Kateřina Šardická dříve pracovala jako dramaturgyně v České televizi a dnes s ní externě spolupracuje jako scenáristka, najednou tenhle odskok od fantastiky vůbec nepůsobí tak překvapivě. V roce 2025 na první knihu navázaly C. a k. technické památky českých zemí, tentokrát zaměřené na technologické dědictví období rakouské monarchie mezi lety 1804 a 1918. Kniha vede čtenáře například k vodním elektrárnám, mechanickým tkalcovnám, hutím, pivovarům, hornickým skanzenům, železničním viaduktům a tunelům a doplňuje je také profily významných stavitelů, vynálezců a podnikatelů své doby.

 

 

Vedle románů a samostatných knih se Kateřina Šardická objevuje také v povídkových antologiích. V roce 2024 se stala jednou z jedenácti českých autorů antologie Osiřelo dítě, která spojuje tajemné a mrazivé příběhy z venkova a odlehlých samot. Společným jmenovatelem je místo, které přes den může působit bezpečně a idylicky, ale ve tmě začne ukazovat úplně jinou tvář. Autoři přitom čerpají jak z folkloru, tak z detektivních a kriminálních motivů. Odlehlá místa, strach, který se plíží pomalu, a pocit, že po setmění přestanou platit běžná pravidla? To zní jako domácí hřiště Kateřiny Šardické.

 

 

Úplně jinou náladu ale přinesla antologie V záři slunce z roku 2025. Ta sdružuje letní povídky českých autorek, knižních influencerů a vítězky literární soutěže a posílá své hrdiny na koupaliště, na chatu k babičce nebo na písečnou pláž. Místo sychravého lesa tedy tentokrát přicházejí prázdniny, letní lásky, přátelství a nečekaná odhalení. I tohle umí Kateřina Šardická moc dobře.

 

 

A protože se u Kateřiny Šardické evidentně dá spolehnout na to, že nás něčím překvapí, nepřekvapí, že 30. října 2026 by měl vyjít její Půlnoční krámek zázraků. Tentokrát se vrací k fantasy pro děti a mládež a zároveň vstupuje do jedné série, kterou už z našeho blogu velmi dobře známe. Do světa knižních adventních kalendářů. Psali jsme o něm už v souvislosti s Nofreeusernames, pamatujete? Ta napsala první knižní adventní kalendář Den po dni totiž v roce 2024 a v roce 2025 následoval Zasněžený polibek Petry Martiškové a třetí adventní kniha bude právě patřit Kateřině Šardické. Jak ji známe, skoro se zdráháme věřit, že půjde pouze o útulné Vánoce, sníh a skořici. :)

 

 

A stále nekončíme. Kateřina Šardická pracuje jako redaktorka nakladateství Host a její práce redaktorky výrazně ovlivňuje, jak přemýšlí o textech. Vidí knihy zároveň jako autor a jako někdo, kdo musí posuzovat rukopisy, pracovat s editací a přemýšlet o trhu. Má velmi praktický pohled na nakladatelský svět. Ví, že první stránky rozhodují, že text musí být čitelný, že marketing má své úrovně a že nakladatelství je omezené kapacitou. Vypadá to jako dokonalý balíček dovedností, že? Za vším ale hledejte tvrdou práci. Kateřina Šardická je velmi profesně odhodlaná. Když si jednou řekne tohle chci dělat, jde za tím. U České televize začala například na neplacené stáži, postupně se dostala k práci na námětech a scénářích a nakonec k interní dramaturgii. Sama svůj úspěch spojuje hlavně s vytrvalostí, byla ochotná dlouho pracovat, učit se a chytit příležitost, když přišla. A my na ní máme rádi, že přes úspěchy sama sebe nebere přehnaně vážně. V rozhovorech je zábavně sebeironická, směje se vlastním chybám, přiznává slepé uličky, špatné nápady, autorské ego, vztek na redaktory i to, že někdy napíše něco, co později nechápe, proč. Za nás, hlavně že píše!

 

 

Knihy Kateřiny Šardické u nás najdete tady.