Kjersti Anfinnsen - zubařka, co píše o stáří s důstojností

Její životopis je důkazem, že člověk nemusí mít jednu identitu, aby byl úspěšný. Po střední škole si mohla vybrat špičkové vzdělání a připadalo jí přirozené hlásit se na medicínu nebo stomatologii. Zubařina ji nakonec bavila čím dál víc, jenže po prvních letech přišla krize nesmyslnosti a strach z chyb, který člověka umí zmrazit do naprosté stagnace. A právě tehdy se v ní znovu probudilo psaní. Jako malá si hrála sama v dětském pokoji na knihovnu, psala od chvíle, kdy se naučila psát, a ve škole dokonce kradla skicáky, ze kterých vyráběla knížky básní a prózy o zvířatech a lidech. Tenhle dětský sen u ní zjevně nikdy nezmizel, jen potřeboval čas, aby získal jasný tvar.

 

Velkou roli v jejím životě hrálo cestování. Její otec byl pilot SAS a ona sama posílala cestovní reportáže o Etiopii, Kolumbii a Srí Lance do Vagabondu, Aftenpostenu a dalších novin. Jednoho dne přišla do nezávislých pouličních novin v Tromsø, protože si myslela, že její reportáže jsou lepší než to, co tam vychází, a protože redaktor si to myslel také, najal ji jako kulturní redaktorku. Jedna věc pak vedla k druhé. Kjersti se přihlásila se do Spisovatelského studia v Tromsø, kde byla uměleckou ředitelkou Liv Lundberg a supervizorem Stig Sæterbakken, a později se dostala i na Norskou akademii psaní v Bergenu. Tenhle krok popisuje jako obrovskou výsadu. Tak moc pro ni prý znamenaly hodiny v tiché místnosti bez hluku světa, texty, debaty, i zpětná vazba, která umí bolet, ale učí člověka tolerovat vlastní chyby místo jejich potlačování.

 

Zajímavé je, že Anfinnsen se vlastně ani nesnaží stát „jen“ spisovatelkou. Sama říká, že se nechce zubařiny vzdát, protože v obou oborech je tolik věcí k prozkoumání, a pravidelné povinnosti jí dávají pevný rámec, organizují dny a drží ji při zemi. Dokonce si dělá legraci, že kdyby ten rámec neměla, pravděpodobně by pila příliš mnoho vína a místo psaní by se stresovala ekonomikou. Její psaní tak vzniká z kombinace disciplíny a zvědavosti, a ne, jak to někdy bývá, z romantického mýtu o uměleckém utrpení.

 

Její nejznámější románová linie je trilogie o Birgitte Solheim, hrdince, se kterou se v současné literatuře často nesetkáte, protože je opravdu stará. V prvních dvou knihách De siste kjærtegn (2019) a Øyeblikk for evigheten (2021) žije Birgitte sama v Paříži, postupně ji tíží věk, zhoršuje se zdraví a kolem ní umírají přátelé. Přesto má své malé kotvy, večerní telefonáty se sestrou Elisabeth, každodenní návštěvy místní kavárny, kadeřníka Michela, který ji doma líčí, a také možnost vařit se svou poslední láskou, když se online spojí s architektem v důchodu Javiérem. Ve třetím díle Dødverk se Birgitte ocitá v soukromém pečovatelském domě za Paříží, ztrácí zrak, leží v posteli a skrz zdi slyší ostatní obyvatele bolestně křičet o pomoc. Čas je nekonečný. Javier už je mrtvý, stejně jako její sestra, a objevují se Birgitte ve snech. Ta má jediné přání, dostat se pryč.

 

To, co tyhle knihy dělá výjimečnými, není jen téma stáří, ale způsob, jakým Anfinnsen píše. Romány jsou fragmentární, krátké, často působí jako deníkové zápisky, a autorka vysvětluje, že to není tím, že by neměla čas, ale tím, že hodně vyškrtává. Je náročná na jazyk, v počátku prý byl text delší a urozprávanější, ale k Birgitte se hodila strohost a přesnost, protože taková sama postava prostě je. Prázdná místa jsou tu součástí smyslu, staří má v sobě zamlčené a nevyslovené, krátké sekvence, které se vynoří a zase zmizí. Birgitte navíc není extrovertní typ. Jazyk tady není nějakou dekorací, ale jasným způsobem sdělování všeho důležitého.

 

Anfinnsen umí psát s černým humorem a přitom s něhou. Birgitte je důvtipná, cynická i rozumná a občas zatrpklá, sama o sobě říká, že pochází z dysfunkční rodiny a kariéra jí sloužila jako štít, aby nebyla příliš zranitelná. A pak přijde věk a tělo, které chřadne, a člověk je najednou uvězněný ve vlastní tělesnosti. V textu se potkává paruka, stud, samota, drsný dialog se sestrou přes obrazovku, ale i schopnost znovu se učit milovat. Anfinnsen přitom odmítá romantizaci stáří, ale současně odmítá i jeho hororový obraz. Zlidšťuje zkušenost starých lidí, staví most mezi generacemi a dokáže být dojemná, aniž by sklouzla k sentimentu.

 

Hodně zajímavý je i způsob, jak autorka mluví o empatii. Jako zubařka denně přichází do kontaktu s mnoha lidmi a aby svou práci dělala dobře, musí s nimi navázat kontakt, mluvit, vnímat, co se v nich děje. Říká, že být pořád ponořený jen do sebe je nesmírně nudné, a že mnohem zajímavější je zkoušet vidět svět z perspektivy druhých. A stejně podle ní funguje i čtení, rozvíjí porozumění pro jiné lidi i jiná témata. Nehledá tedy literaturu jako výlev vlastní duše, naopak. O autofikci mluví s respektem, uznává schopné autory, ale sama má raději fantastickou prózu a jazyk, který překypuje svou rozmanitostí. Jazyk je pro ni cesta k pravdě, a proto se snaží vyhýbat klišé a frázím, protože nepůsobí skutečně.

 

Do jejího autorského světa patří i identita a menšiny. Patří sama ke Kvenům, menšině v Norsku, která pochází z finsky mluvících oblastí severního Ruska, severního Finska a severního Švédska, a mnoho Kvenů se přistěhovalo do severního Norska ještě před rokem 1945. Jejich historie je složitá, více než sto let byli utlačováni a násilně ponoršťováni, děti byly posílány do internátů, kde byly nuceny přeučit se na norštinu, a byly připravovány o svůj jazyk i kulturu. Anfinnsen říká, že své kvenské kořeny zjistila až v dospělosti, a teprve dnes se vyrovnává s tím, co to pro její identitu znamená, a pracuje na projektech, které mají Kveny znovu zviditelnit. V románové linii o Birgitte to prý nebude hlavní téma, ale v poezii už se mu věnovala a časem možná přijde i román na toto téma.

 

Kjersti Anfinnsen je tedy autorka, která spojuje existencialismus, černý humor a jemnou lidskost. Píše o smrti, protože jí dává perspektivu, a současně píše o tom, že základní potřeby být milován, být viděn, být někomu blízko zůstávají stejné až do konce. V jejím díle je stáří tvrdé, ale až do konce lidské. A její hlavní hrdinka Birgitte je napsaná tak živě, že na ni člověk myslí ještě dlouho po dočtení.

 

Knihy Kjersti Anfinnsen u nás na Restoriu zatím nenajdete, ale věříme, že čas její díla přinese i k nám. protože je ale jedním z hostů letošního Světa knihy, nemohli jsme vás o tyto informace ochudit.

Čtěme spolu, leťme spolu do příběhů. Restorio vám dá křídla.