Kniha, která rozdělila svět. Proč se o románu Jojo Moyes diskutuje na univerzitách i mezi lidmi na vozíku?

A kolik jich otevře debatu, která se dostane z knihoven do univerzitních poslucháren, mezi lékaře, bioetiky, aktivisty i samotné lidi se zdravotním postižením? Tohle vše dokázal román Než jsem tě poznala od Jojo Moyes.

 

 

Pro miliony čtenářů představuje nejspíš hluboký příběh o lásce, která člověka promění, i když neskončí tak, jak bychom si přáli. Jiní v něm pravděpodobně našli bolestné připomenutí toho, jak snadno může společnost začít považovat život s těžkým postižením za méně hodnotný. Každý z těchto pohledů vychází z jiné životní zkušenosti a každý si všímá jiné části příběhu.

 

 

Když Jojo Moyes knihu psala, netušila, že jednou bude její jméno figurovat nejen na žebříčcích bestsellerů, ale také v odborných studiích z oblasti lékařské etiky. Ještě méně mohla očekávat, že jí po vydání začnou psát stovky lidí, kteří v románu neviděli fikci, ale vlastní život. Emotivní debaty vycházely z autentické zkušenosti a z odlišných životních perspektiv čtenářů. Někteří četli příběh očima člověka, který přišel o všechno, co považoval za smysl svého života, zatímco druzí ho četli očima lidí, kteří sami žijí s postižením a celý život bojují proti představě, že jejich život má menší hodnotu. Jojo Moyes později přiznala, že vůbec nebyla připravena na reakce čtenářů. Nepřicházely jen běžné zprávy typu „kniha se mi líbila“ nebo „rozplakala mě“. Do její schránky začaly přicházet dlouhé osobní dopisy. Psali jí lidé, kteří pečovali o své partnery nebo rodiče, lidé po úrazech, rodiče dětí s těžkým postižením i čtenáři, kteří sami žili s nevyléčitelnou nemocí. Nepsali jen názory na román, ale svěřovali se jí se svými životními příběhy. Každý z těch dopisů prý pro Jojo představoval příběh, který se odehrával daleko za hranicemi její knihy. Někteří jí děkovali, že popsala jejich každodenní realitu bez zjednodušování. Jiní s Willovým rozhodnutím zásadně nesouhlasili, přesto oceňovali, že román otevřel téma, o němž se lidé často bojí mluvit. Objevovaly se i dopisy od čtenářů, kteří po přečtení knihy poprvé vedli otevřený rozhovor se svými blízkými o tom, co pro ně znamená důstojnost, závislost na druhých nebo svoboda rozhodovat o vlastním životě. Jojo se snažila odpovědět každému. Vyhradila si na to každou neděli. Postupně ale zjistila, že cizí příběhy si nosí domů a nedokáže je od sebe oddělit. Nakonec musela možnost kontaktovat ji přes webové stránky zrušit, protože už nedokázala unést množství vší té bolesti.

 

 

Ale pojďme dál. Dosud jsme mluvili hlavně o Než jsem tě poznala. Jenže kdybychom skončili jen u této knihy, mohli byste získat dojem, že Jojo Moyes napsala jeden mimořádný román a tím její tvorba končí. Ona jich ale napsala mnohem víc a všechny spojuje jedno téma – fascinace obyčejnými lidmi, kteří se ocitnou v neobyčejné situaci. Hrdinky Jojo Moyes nezachraňují svět. Učí se zachránit samy sebe. Jojo Moyes bývá často označována za autorku romantických románů. Stačí se ale podívat na její hlavní hrdinky a je zřejmé, že láska je jen jednou z vrstev jejich příběhů.

 

 

Louisa Clarková je žena, která partnera vlastně ani nehledá. Žije život, který si nikdy pořádně nevybrala. Má práci, která ji nijak nenaplňuje, dlouholetý vztah, který se změnil ve zvyk, a budoucnost, nad níž téměř nepřemýšlí. Svět kolem ní se zdá být bezpečný, ale zároveň podivně malý. Když přijme práci pečovatelky u Willa Traynora, nevstupuje jen do cizí domácnosti. Poprvé vstupuje i do života, který je mnohem barevnější, než si kdy sama sobě dovolila představit.

 

 

A podobný motiv se objevuje i v dalších knihách Jojo Moyes. Jejich hrdinky Louisa, Alice, Nisha, Sarah, Sophie nebývají výjimečné tím, že by měly nějaký mimořádný talent nebo velkou odvahu. Jsou výjimečné tím, že se postupně odvažují změnit představu, kterou o sobě samých dlouhá léta měly. Nečekají na prince, který je zachrání, ale mění svůj vlastní život samy. Působí to až překvapivě realisticky. Většina z nás přece skutečně nežije život, který by se během jediného dne převrátil vzhůru nohama. Spíš si pomalu zvykáme na kompromisy a často na věci, které jsme kdysi dělat nechtěli. Své sny odkládáme „na později“. Chodíme do práce, která je sice bezpečná, ale už nás třeba vůbec netěší. A právě v těchto okamžicích nachází Jojo Moyes hrdiny svých knih. Náhoda je svede dohromady s člověkem, který jim nastaví zrcadlo, aby jim ukázal, že existuje i jiný způsob života.

 

 

To může být jeden z důvodů, proč knihy Jojo Moyes oslovují tolik různých lidí po celém světě. Každý čtenář sice nepoznal blízce člověka na invalidním vozíku ani neřešil otázku asistované smrti, ale mnoho z nás zažilo pocit, že se náš život nějak rozpouští, že se z něj vytratila zvědavost, odvaha nebo radost z objevování. Will Traynor vlastně Louisu neučí jen cestovat nebo nosit odvážnější šaty. Učí ji znovu přemýšlet o tom, co všechno by její život mohl obsahovat. Taky v tom vidíte hlubší téma než romantická láska? Tady neexistuje jediný způsob, jak knihu číst. Někteří čtenáři si pamatují především milostný příběh, jiní mluví o odvaze žít naplno, další o bolesti ze ztráty a někteří o svobodě rozhodovat o vlastním osudu. Někdo píše o tom, že ho přiměla více si vážit zdraví. Jiný si z ní odnesl odvahu změnit zaměstnání nebo odejít ze vztahu, který už dávno nefungoval. Pro někoho se stala připomínkou, že bychom neměli odkládat sny. Pro jiného otevřela těžkou debatu o tom, jak má vypadat důstojný život. Jojo Moyes se nikdy nesnažila vysvětlovat, který z výkladů je správný. Naopak opakovaně v rozhovorech zdůrazňuje, že literatura má otevírat prostor pro otázky, nikoli uzavírat diskusi jednou definitivní odpovědí.

 

 

Po uvedení filmu Než jsem tě poznala se před kiny v Londýně, New Yorku nebo Los Angeles objevili protestující na invalidních vozících. Transparenty hlásaly například „Disabled lives are worth living“ („Život lidí se zdravotním postižením stojí za to žít“) nebo „Better dead than disabled?“ („Opravdu je lepší být mrtvý než postižený?“). Na první pohled se mohlo zdát, že protestují proti samotné myšlence asistované sebevraždy. To je nejčastěji špatně pochopená část celé debaty okolo díly Jojo Moyes. Ve skutečnosti byla jejich výhrada mnohem složitější. Ve filmu i knize sledujeme mladého, bohatého, inteligentního a úspěšného muže, který po úrazu ochrnul. Přestože ho miluje rodina, zamiluje se do něj Louisa a má přístup k nejlepší možné péči, rozhodne se zemřít. A kritici filmu si pokládali otázku, jaké poselství si z takového příběhu odnese divák, který nikdy nežil s postižením? Nemůže získat dojem, že život na vozíku je natolik beznadějný, že ani láska, přátelé nebo finanční zajištění nestačí k tomu, aby měl smysl? Čtenář nemá možnost vidět někoho jiného, kdo žije spokojený život, pracuje, zakládá rodinu, cestuje, sportuje a nachází nové životní cíle. Kritici říkali, že kdyby vedle Willa existovala ještě jiná postava s podobným postižením, která by ukazovala odlišnou životní cestu, vyznění románu by bylo mnohem vyváženější. Toto single story podle nich vytváří stereotyp.

 

 

Jojo popisuje Willovo utrpení především jako důsledek ztráty samostatnosti. Disability Studies ale tvrdí, že člověka často netrápí samotné postižení, ale společnost. Město bez bezbariérových budov, zaměstnavatelé, izolace, předsudky, nedostatek osobní asistence, lidé, kteří s postiženými mluví jako s dětmi. Problém podle nich tedy vzniká až tehdy, když společnost neumí vytvořit podmínky pro plnohodnotný život.

 

 

Další častá kritika směřovala k samotné konstrukci příběhu. Louisa udělá všechno, cestuje s Willem, přinese mu radost, vrátí mu chuť znovu objevovat svět, a přesto to nestačí. K tomu aktivisté pokládali otázku. Pokud ani láska nezmění Willovo rozhodnutí, má si čtenář odnést pocit, že po ochrnutí už vlastně neexistuje cesta zpět? Jenže Jojo napsala příběh z pohledu Louisy, čtenář tedy většinu času sleduje svět očima zdravé ženy. Will své pocity často skrývá a o svém rozhodnutí dlouho mlčí. Film i kniha ukazují hlavně to, jak postižení prožívají lidé kolem něj. Mnohem méně prostoru dostává zkušenost samotného člověka, který s postižením žije každý den. Řada protestujících na vozících po filmu říkala, že když vyjeli z kina, lidé se na ně dívali jinak a říkali, že evím, jestli by takhle chtěli žít a že by udělali totéž co Will. Pro člověka, který celý život bojuje s představou, že jeho život má stejnou hodnotu jako život kohokoli jiného, může být podobná reakce velmi bolestivá. Protestovali proti představě, kterou podle nich mohl v části veřejnosti posílit.

 

 

Abychom byli objektivní, mnoho lidí s postižením naopak Jojo Moyes hájilo. Říkali, že Will nemluví za všechny, je to jedna konkrétní postava a každý člověk má právo rozhodovat o svém životě jinak. Zakazovat podobné příběhy by podle nich znamenalo omezovat literaturu. Dokonce i mezi samotnými lidmi se zdravotním postižením neexistoval na dílo Jojo Moyes jednotný názor. Je vlastně úžasné, že díky němu probíhala hluboká a pravděpodobně tedy velmi důležitá, společenská debata uvnitř samotné komunity lidí, kterých se téma nejvíce dotýká.

 

 

Nevím, jestli to víte, ale než napsala Willa Traynora, Jojo Moyes několik let sledovala, co znamená přijít o vlastní samostatnost. Když dnes Jojo mluví o románu Než jsem tě poznala, často ji lidé žádají, aby vysvětlila konec knihy. Ona se ale mnohem raději vrací na její začátek. Ten se začal psát dlouho předtím v její vlastní rodině. Vyrůstala totiž obklopená lidmi, kteří se potýkali s vážnou nemocí. Několik let pomáhala pečovat o svou tetu s roztroušenou sklerózou a velmi blízká jí byla také přítelkyně, která trpěla stejnou diagnózou. Jojo zblízka sledovala každodenní realitu dlouhodobé péče. Ve svých vzpomínkách v rozhovorech nepopisuje dramatické okamžiky, ale zdánlivé maličkosti, které zdravému člověku ani nepřijdou na mysl. Mluvé o tom, jak složité je požádat někoho o pomoc s obyčejnými úkony, jak těžké může být přijmout, že člověk ztratí možnost rozhodnout, kdy vstane z postele, kdy odejde z domu nebo kdy si jen uvaří čaj. Jak snadno se z dospělého člověka stane pacient, o kterém všichni mluví především v souvislosti s jeho nemocí. Brzy si začala uvědomovat, že největší ztrátou nemusí být vždy samotné postižení, ale spíše ztráta nezávislosti a pocitu, že svůj život stále řídíme my sami.

 

 

Tato zkušenost se později stala jedním z pilířů postavy Willa Traynora. Když čtenář sleduje jeho sarkasmus, vztek nebo odmítání soucitu, čte otázky, které si Jojo sama kladla při pozorování lidí kolem sebe. Pak přišel okamžik, který všechno změnil. V novinách narazila Jojo na zprávu o Danielu Jamesovi, mladém ragbistovi, který po úrazu ochrnul a po letech života s následky nehody odjel do Švýcarska podstoupit asistovanou smrt. Přiznává, že její první reakce byla velmi přímočará. Nechápala, proč by někdo něco takového udělal. Připadalo jí, že přece musí existovat jiné řešení. Brzy ale začala hledat další informace. Četla rozhovory, svědectví rodiny i texty o životě lidí po podobných úrazech a čím více se do tématu ponořovala, tím více mizela její původní jistota. Naše mysl podle Jojo miluje jednoduché odpovědi, jenže některé životní situace jsou mnohem složitější, než bychom si přáli. A rozhodla se, že chce napsat knihu, která čtenáře přiměje o tom všem přemýšlet. Nestaví příběh na otázkách, jestli má být eutanazie legální, nebo jestli udělal Will správnou věc ,ale ptá se mnohem šířeji, co všechno tvoří lidskou důstojnost a co všechno člověk ztratí, když ztratí možnost rozhodovat o vlastním životě? Podle nás nepsala román o asistované sebevraždě, ale román o autonomii. Takže asistovaná sebevražda je až důsledkem této otázky, ne jejím hlavním tématem.

 

 

Pojďme se nakonec ještě chvíli věnovat filmovému zpracování literární předlohy. Pro mnoho spisovatelů je prodej filmových práv začátkem období, kdy nad svým příběhem postupně ztrácejí kontrolu. Scénář píše někdo jiný, producenti škrtají celé dějové linky, postavy se mění podle představ studia a autor často sleduje hotový film až při premiéře. Jojo Moyes měla v tomto hledu ale neobvyklé štěstí. Studio jí nabídlo, aby scénář napsala sama. To je u velkých hollywoodských produkcí poměrně vzácné a umožnilo jí zachovat tón příběhu i dialogy, které čtenáři milovali v knize. Film nakonec režírovala britská divadelní režisérka Thea Sharrock, pro kterou šlo o celovečerní režijní debut. Později Jojo vzpomínala, že měla z natáčení velké obavy. Dobře věděla, kolik knižních adaptací doplatilo na snahu zalíbit se co nejširšímu publiku. Nakonec ale říká, že režisérka, studio i ona sama sdíleli stejnou představu o tom, jak má příběh působit. Nemusela prý bojovat o klíčové scény ani o samotné vyznění filmu. Největší diskuse se vedly jen nad drobnými změnami dialogů nebo tempem jednotlivých scén.

 

 

Ve filmu působí Sam Claflin a Emilia Clarke tak přirozeně, že člověk snadno získá dojem, jako by byli první volbou od samého začátku. Tak tomu ale ve skutečnosti vůbec nebylo. Jojo Moyes v rozhovoru prozradila, že tvůrci viděli stovky herců. Potřebovali ale dvojici, mezi níž bude fungovat chemie od první společné scény. Román totiž stojí téměř výhradně na proměně jejich vztahu. Pokud by diváci neuvěřili jim dvěma, nefungoval by ani celý film. Rozhodující okamžik prý přišel během společného kamerového testu Sama Claflina a Emilie Clarke. Jojo později řekla, že jejich konkurz všechny doslova ohromil. Humor, rytmus dialogů i vzájemné škádlení působily naprosto přirozeně. V tu chvíli bylo rozhodnuto. A na výběru Emilie Clarke je zajímavá ještě jedna věc. V roce 2016 ji celý svět znal především jako Daenerys Targaryen ze seriálu Hra o trůny. Sebevědomá královna draků se zdála být pravým opakem ztřeštěné Louisy Clarkové v barevných punčochách a včelích punčocháčích. Podle Jojo Moyes byla ale Emilia ve skutečném životě mnohem bližší Louise než Daenerys. V rozhovoru dokonce s úsměvem prohlásila: „Ona Louisu vlastně ani nehraje. Ona jí prostě je.“ Emilia sama později přiznala, že když román četla během natáčení jiného filmu, okamžitě věděla, že o tuto roli chce bojovat. Popisovala, že měla pocit, jako by někdo napsal Louisu přímo pro ni. Další výhodou bylo, že Emilia Clarke a Sam Claflin se znali už několik let před natáčením. Potkali se při společném fotografování ještě v době, kdy natáčeli jiné projekty, a později se opakovaně setkávali při hereckých konkurzech. Když byli obsazeni do Než jsem tě poznala, nemuseli mezi sebou budovat důvěru od základů. Emilia v rozhovorech vzpomínala, že jejich společné scény působily přirozeně právě proto, že už dávno před natáčením vzniklo opravdové přátelství. Sam Claflin zase popsal roli Willa jako jednu z fyzicky i psychicky nejnáročnějších ve své kariéře. Nejtěžší pro něj nebylo jen dlouhé hodiny nehybně sedět na vozíku, ale zachytit vnitřní svět člověka, který si zachoval inteligenci, humor i sarkasmus, přestože přišel téměř o všechno ostatní.

 

 

Přestože scénář psala sama Jojo Moyes, nemohla převést na plátno všechno. Román má přes pět set stran a film něco málo přes hodinu a tři čtvrtě. Některé vedlejší dějové linky proto musely ustoupit. Nejvíce prostoru ubylo Louisině rodině, vztahu s její sestrou nebo některým scénám z Willovy minulosti. Také část Willových vnitřních úvah, které v knize pomáhají pochopit jeho rozhodování, ve filmu logicky chybí. Přesto většina čtenářů hodnotí adaptaci jako jednu z nejvěrnějších filmových verzí současného bestselleru. Zachovala nejen hlavní děj, ale především atmosféru knihy, střídání humoru, něhy a bolesti, které je pro styl Jojo Moyes typické.

 

 

V rozhovoru Jojo Moyes jednou řekla, že psaní pro ni začíná zvědavostí. Ne snahou někoho přesvědčit, ale pochopit. Zve čtenáře svých knih, aby si zkusili představit život očima člověka, jehož zkušenost je úplně jiná než ta naše. A není to jeden z největších darů, které nám literatura může dát? Rozšířit naši schopnost porozumět, získat nadhled a více otevřený pohled? Vždyť většinu života trávíme mezi lidmi, jejichž příběhy neznáme. Potkáváme je v práci, ve vlaku, na ulici nebo v čekárně u lékaře. Vidíme jen krátký okamžik jejich života, ale nevíme, co prožili, čeho se vzdali ani s čím každý den zápasí. Dobrý román nám na několik hodin dovolí vystoupit z vlastního světa a podívat se na svět někoho jiného a jeho očima. Pokud existuje jediný důvod, proč se Než jsem tě poznala stále vrací na seznamy nejoblíbenějších knih po celém světě, pak jím nebude romantická zápletka ani překvapivý konec, ale spíše pocit, který ve vás zaručeně vyvolá, že každý jsme hrdinou nějakého podobného románu života, že každý si neseme nějaký svůj vlastní příběh a žádný z nich není tak prostý, jak se může na první pohled zdát. Jojo Moyes píše knihy, které otevírají velké otázky. Co dělá život dobrým životem? Co dává životu hodnotu? Proč je svoboda důležitější než bezpečí? Může člověk začít znovu po velké ztrátě?

 

 

Knihy jsou skvělí průvodci životem, viďte? Objevujte tyto světy s námi! Proto jsme Restorio nechali vzniknout. Knihy Jojo Moyes u nás koupíte zde.