Lev Tolstoj - když se k talentu přidá špetka vnitřního konfliktu

Lev Nikolajevič Tolstoj byl bezesporu jedním z největších ruských spisovatelů a zároveň výjimečnou osobností světových dějin. Narodil se na šlechtickém statku Jasná Poljana, studoval krátce právo a filologii na univerzitě v Kazani, ale ani jedno ho nebavilo, roku 1851 pak vstoupil do carské armády a během Krymské války za ni bojoval jako poručík. Po válce cestoval po Evropě a po návratu v Jasné Poljaně založil alternativní svobodnou školu pro rolnické děti a vyučoval je. Se svou ženou Sofií Andrejevnou Behrs měl třináct dětí. I když ho žena nejprve velmi podporovala, postupně se jejich cesty rozcházely. Tolstého nejslavnějšími romány jsou Vojna a mír a Anna Karenina. Tolstoj byl slavný, bohatý, obrovský společenský kredit, a přesto ho v určitém bodě života začaly pronásledovat otázky, které znějí až dětsky prostě. Proč jsem tady? Jaký je smysl našeho života? Proč se máme snažit, když všechno stejně jednou skončí? Pro nás čtenáře tato část Tolstého života patří k těm nejzajímavějším.

 

Existenční krize na něj přišla kolem padesátky. Náhle se na něj sesunuly nihilistické myšlenky a jeho dřívější štěstí jako by zmizelo. Tolstoj sám to popisoval jako velmi intenzivní tlak, od něhož mu pomáhal jen spánek. V Anně Kareninové tento boj zrcadlí například postava Levina. Levin, podobně jako Tolstoj, byl chycen v nekonečné smyčce otázek vztahujících se ke smyslu života a smrti. A ve své Zpovědi Tolstoj přiznává, že musel sám sebe různě obelhávat, aby si nevzal život. Ale místo toho, aby ukončil svůj život, rozhodl se vydat se na cestu hledání smyslu v konečném vnitřním míru. Jedním z bodů zlomu na jeho cestě bylo podobenství, nad kterým hluboce přemýšlel, příběh, který zahrnul do své knihy Zpověď. Podobenství vyprávělo o muži prchajícím před divokou bestií, který nakonec narazil na opuštěnou studnu. Skočil do ní, ale na dně našel jen draka čekajícího s dokořán otevřenými čelistmi. V panice se chytil větve rostoucí ze stěny studny. Uprostřed této zoufalé situace si muž všiml kapek medu na listech větve, kterou držel. Navzdory nebezpečí natáhl ruku a ochutnal med, a to ho na krátký okamžik rozptýlilo od život ohrožující situace. Tolstoj vnímal toto podobenství jako zrcadlo svého vlastního života. Uvědomil si, že stejně jako muž ve studni byl chycen mezi dvěma extrémy, divokou bestií existenciální hrůzy nad ním a drakem smrti čekajícím dole. Přesto uprostřed tohoto zmatku nacházel chvíle sladkosti. Tolstoj prozkoumal snad každou ideologii. Nejprve četl díla mnoha filozofů, ale v žádném z nich nenašel úplné odpovědi. Také zkoumal vědu, o které věřil, že nabízí poznání, ale nacházel v ní jen malou útěchu. Darwinismus vnímal jako ztělesnění nihilismu. Podle biologie jsme pouze shluky energie, cenné pouze tehdy, když jsme zdraví, a předurčené k smrti, jakmile naše buňky zestárnou. Tak se zklamaný filozofií i vědou, obrátil ke studiu a pozorování lidí kolem sebe. A po dlouhém přemýšlení dospěl k závěru, že pro lidi existují čtyři cesty ven z hrozné situace, ve které se všichni nacházíme.

 

První cestou je přijetí absurdity života. Mezi filozofií Alberta Camuse a Tolstého pohledem na existenci nacházíme mnoho společného, ​​zejména v jejich sdíleném názoru na absurditu. Život je absurdní, no a co? Camus také tvrdil, že místo toho, abychom tváří v tvář absurditě podlehli zoufalství nebo nihilismu, měli bychom zaujmout postoj vzdoru a odolnosti. No a co, když nemůžete najít odpověď? Prostě jděte na kávu s manželkou a zapomeňte na to. Tolstoj se ptá dál. Jak můžete zůstat žít v nevědomosti, když vás vaše mysl neustále nutí přemýšlet o vaší existenci? Tolstoj si všiml, že někteří lidé se obracejí k životu plnému požitků a naplňují ho potěšeními, aby se odvrátili od utrpení a nejistoty existence. Usilovali o materiální bohatství, vztahy a zábavu, aby unikli strachu ze smrti a nesmyslnosti života. Pro Tolstého ale vede život pouze pro potěšení k nekonečnému cyklu nespokojenosti, na okamžik sladké, ale nakonec jen rozptýlení od drsné reality života. Třetí skupinou, kterou Tolstoj pozoroval, byli ti, kteří tváří v tvář životním bojům neměli sílu pokračovat a neviděli žádnou cestu ven. Toto je cesta, kterou sám Tolstoj nemohl přijmout. Místo toho pozoroval čtvrtou cestu, kterou popsal jako stav existenciálního limbu. Lidé neodmítají život, ale ani ho nepřijímají. Jsou uvězněni ve stavu pasivní rezignace. Uznávají problém, ale cítí se příliš vyčerpaní nebo poražení, než aby se mu nějak postavili. Tolstoj to vnímal jako nejslabší formu života, protože nenabízí žádné řešení, žádný pokrok. A potom konečně zažil hluboké zjevení. Na cestě za nalezením smyslu života začal pozorovat, jak si rolníci, navzdory nesmírným těžkostem, zachovali neochvějnou víru v Boha. Prostá, ale neochvějná víra rolníků byla v ostrém kontrastu s intelektuálními nejistotami a vnitřním zmatkem Tolstého. Hmotné statky a společenské postavení mu pak již nepřinášely klid ani uspokojení. Snaha o rozum a logiku, které se kdysi zdály slibovat odpovědi, ho místo toho vedla hlouběji do zoufalství. To odráželo temné okamžiky pochybností, které Levin zažil v Anně Kareninové, kde se hledání smyslu jevilo jako marné a nevyřešené.

 

Tolstoj byl dlouho skeptický vůči křesťanství a církev na něj působila negativně. V raném věku ztratil oba rodiče a to v něm zanechalo pocit opuštěnosti a zklamání. Matka Marija Nikolajevna Tolstaja zemřela, když byly Tolstému necelé dva roky. Otec, hrabě Nikolaj Iljič Tolstoj zemřel o šest let později. Po smrti rodičů se o výchovu Lva a jeho čtyř sourozenců staraly tety.  V období své těžké krize si ale začal uvědomovat, že víra, zejména v nekonečno, může být klíčem k překonání omezení konečného světa. Utrpení a boje lidského života byly dočasné, ale věčná Boží přítomnost nabízela smysl, který mohl poskytnout smysl i za hranicemi prchavé povahy existence. Tolstoj ji začal chápat jako jedinou cestu k opravdovému míru a smyslu života. Díky této víře byl Tolstoj schopen překonat své zoufalství a najít skutečné uspokojení. Jeho život prošel proměnou, když přijal jednodušší způsob života, zaměřil se na blaho druhých a zavázal se k životu v pokoře a službě. Nakonec Tolstého život, kdysi postavený na intelektu, našel svůj smysl právě ve víře, kterou kdysi odmítal. Ačkoli jeho verze víry nebyla zcela ortodoxním křesťanstvím, byla hluboce zakořeněna v jeho víře v nekonečno a v jeho chápání Boha. Začal žít skromnějším životem a rozdal velkou část svého bohatství, z čehož jeho rodina velkou radost neměla.

 

Stal se pacifistou, vegetariánem, asketou žijícím v souladu s přírodou. Dopisoval si s Mahátma Gándhím a ten po něm jako po svém učiteli pojmenoval svou usedlost v Jižní Africe. U nás měl Tolstoj velký vliv i třeba na T. G. Masaryka, který ho několikrát navštívil a obdivoval ho za jeho postoje. Na sklonku života se Tolstoj stále více odcizoval své rodině. V roce 1910 tiše opustil domov a odešel na cesty. Na železniční stanici Astapovo však dostal zápal plic a zemřel na jeho následky ve věku 82 let. Pohřben byl bez náboženského obřadu na Jasné Poljaně.

 

Pokud bude zrovna některá z knih Lva Tolstého nedostupná, náš hlídací pes vám ji bezpečně ohlídá. Jinak knihy tohoto autora u nás na Restoriu najdete tady.

Čtěme spolu, leťme spolu do příběhů. Restorio vám dá křídla.