Lucie Ortega - Když fantasy otevírá témata, o kterých se těžko mluví

Autorka, kterou vám dnes chceme představit, se nevejde do kolonek. Doslova i obrazně. Celým jménem se jmenuje Lucie Ortega Reyes Navrátilová. Sama se představuje jako spisovatelka a kreslířka pod pseudonymem Lorena. Ale kdybychom tu měli sestavit kompletní seznam aktivit, na obyčejnou kolonku by to také nestačilo. Uvidíte.

 

 

Je českou autorkou fantasy pro mladé i dospělé. Sama svou tvorbu charakterizuje jako pohyb na hranici fantasy a dalších žánrů. Typické je pro ni prolínání fantastického a reálného světa, mytologie, dobrodružství, ale zároveň psychologie postav a vážnější témata. Má ráda zelený čaj, dlouhé procházky a.. podržte se.. knihy. Žije s rodinou na malé vesnici a žertuje, že až jí bude sto, odstěhuje se do lesní chaty se třinácti černými kočkami a vlkem.

 

 

Lucie Ortega rozhodně nebyla literární začátečnicí, když v roce 2019 uspěla ve Hvězdě inkoustu. První knihy jí vyšly už v roce 2014 a během následujících let vytvořila rozsáhlý fantastický knižní cyklus. Rok 2019 pro ni byl vůbec mimořádně úspěšný. Vedle vítězství Hvězdy inkoustu získala 1. místo v Povídce Istroconu za Iridoneu, vítěznou kategorii soutěže Daidalos za Poutníky soumraku, vítěznou kategorii Tovaryšů kalamáře za povídku Mia a 3. místo v OSKaru 2019 za povídku Gin. V roce 2020 pak Klamožravka obsadila sdílené 4.–5. místo v OSKaru.

 

 

Její nejvýraznější projekt je ale podle nás série Světla nad močálem, která kombinuje slovanskou fantasy s prvky heavy contemporary. Právě propojení fantasy s reálnými a psychologickými tématy je pro Ortegu dost charakteristické. Každá její kniha ale pod fantastickou vrstvou řeší i velmi hluboké lidské téma.Světla nad močálem – první díl, původně vítězný rukopis Hvězdy inkoustu, začínají mimořádně temně. Lena si vezme život, protože už mezi lidmi nedokáže žít. Jenže smrt nezanmená konec, stane se navkou a má se proměnit v bludičku. Poprvé přitom nachází něco, co jí v lidském světě chybělo, přijetí, rodinu a místo, kde může být sama sebou. Aby o nový domov nepřišla, musí ovšem dokončit proměnu tím, že do močálu přivede lidskou oběť. Tma pod srdcem pokračuje podobně. Tentokrát se do centra dostává Lenina zkušenost s tím, že byla nechtěným dítětem, a její vysoká citlivost. I tady tedy fantastické dobrodružství slouží jako rámec pro otázku, jestli vlastnost, kterou člověk považuje za svou slabinu, nemůže být zároveň jeho silou. Pán močálu je zvláštní případ. Formálně jde o třetí díl, chronologicky je to ale prequel. Místo Leny sledujeme Diviše, respektive jeho minulost od chvíle, kdy zemřel a stal se bludníkem Nemojem. Postupně získává moc, postavení i nový domov mezi démony přírody. Práh a jeho obyvatelé jsou ohrožováni lidskou rozpínavostí a snahou podmanit si divokou krajinu. Nemoj proto lidem vyhlásí válku, z křivdy, nenávisti a snahy chránit svět, který považuje za svůj domov. Šerosvit v duši, který by měl vyjít 8. 10. 2026, bude čtvrtým a závěrečným dílem a poprvé je v něm příběh vyprávěn z pohledu Leny i Diviše. Autorka sama finále charakterizuje především jako příběh o důvěře, starých tajemstvích, nových šancích, rodině a domově. Kolem vydání posledního dílu se odehrál velmi zajímavý příběh. Série málem zůstala nedokončená, Fragment totiž Šerosvit v duši neschválil k vydání a Lucie byla od začátku rozhodnutá sérii dokončit kvůli lidem, kteří ji rozečetli. Navíc mezitím začala série vycházet v Polsku a Lucii připadalo absurdní, aby polští čtenáři mohli jednou dostat celý příběh a čeští ne. Uvažovala, že poslední knihu vydá sama, ale pak přišel nečekaný obrat a Šerosvit vyjde u Mystery Press.

 

 

Velmi zajímavý je vznik pokračování Světel nad močálem. Ortega ve skutečnosti měla při psaní prvního dílu v hlavě příběh, který se později stal Tmou pod srdcem. Řekla si ale, že by byla škoda neukázat, co mu předcházelo, a proto nejprve napsala Světla nad močálem. Neplánovala pokračování ale čtenáři sami začali psát, že se těší na druhý díl, dostala od nakladatelství zelenou. Světla nad močálem tak původně vůbec neměla být začátkem čtyřdílné série. Příběh se ale postupně rozrůstal, protože Ortega zjistila, že všechno, co chce vyprávět, do plánovaného rozsahu nedostane. Kniha vyšla také v Polsku, kde nakladatelství upravilo anotaci tak, aby z ní nebylo na první pohled patrné citlivé téma sebevraždy. Lucii to přivedlo k úvaze, zda by v takovém případě nebylo vhodné zařadit alespoň trigger warnings. Ty podle ní mohou být dostupné čtenářům, kteří je potřebují, ale zároveň umístěné tak, aby ostatním zbytečně neprozrazovaly děj. Hlavní hrdinku Lenu záměrně napsala jako člověka, který není snadno milovatelný. Nechce vytvářet postavy, o nichž si každý čtenář automaticky řekne, že je skvělá a chce být jako ona. Má mnohem raději morálně a psychologicky nejednoznačné postavy, se kterými čtenář někdy souhlasí a jindy by je nejraději proplesknul. Ortega záměrně nechtěla napsat cool temnou fantasy hrdinku, ale obyčejnou holku sestupující do podsvětí, která bojuje hlavně se svými strachy a hledá vlastní hodnotu.

 

 

Námět na sebevraždu Leny vznikl tak, že Lucie narazila na článek o sebevraždách mladistvých a začala přemýšlet o tom, jak snadno dospělí problémy mladých lidí bagatelizují. Lena v příběhu nemá jen nefunkční rodinu, autorka její psychologii konstruovala zpětně od sebevraždy. Položila si otázku, co se asi muselo stát, aby se osmnáctiletý člověk dostal až k myšlence na sebevraždu. Postupně tak vznikla Lenina historie, v níž zjišťujeme, že byla nechtěná, že jí matka dlouhodobě snižovala sebevědomí, babička suplovala mateřskou lásku a její smrt tak znamena obrovskou ztrátu. Důležitější než sebevražda je u Leny vlastně cesta od oběti k vlastní síle. Lena na začátku zvolila útěk. Série ale potom sleduje proces, během kterého přestává sama sebe vnímat jako oběť, učí se rozumět tomu, jak funguje její vlastní hlava, pracovat se svou citlivostí a problémy řešit. Přitom Ortega původně neměla vůbec v plánu psát knihu jako terapii pro lidi v podobné situaci, jen umožnit ostatním pochopit, jak může svět vypadat z pohledu člověka, jehož problémy okolí považuje za malicherné. Po vydání však zjistila, že kniha skutečně některým čtenářům pomáhá, že prostřednictvím Leny mohli zpracovat vlastní zkušenosti nebo lépe pochopit sami sebe. Ve druhém dílu série pak výrazně pracuje s hypersenzitivitou. I zde jí čtenáři psali, že díky příběhu lépe pochopili, proč sami některé situace prožívají intenzivněji. Lena ve druhém díle vyhledá odbornou pomoc a bere léky. Toto nám pro YA literaturu a destigmatizaci péče o psychické zdraví připadá jako velmi zajímavý prvek. Série navíc vědomě dospívá společně s příběhem. První Světla vznikala jako Young Adult, ale pak Lena dospívá a Pán močálu už není klasický YA, má dospělého protagonistu a řeší mimo jiné politiku a společenské konflikty.

 

 

Pro nás v Restorio je zajímavá i ekologická linka Pána močálu, která byla původně ještě rozsáhlejší a až při editaci zkrácená. Ta má mimochodem u Lucie Ortegy velmi osobní kořeny. Jako dítě jezdila na tábor obklopený nádherným lesem, ke kterému měla hluboký vztah. Když se jednoho roku vrátila, les byl vykácený. Zážitek v ní zůstal a podle ní se výrazně promítl právě do Pána močálu. Přírodu nevnímá jen jako hezkou kulisu. Zajímá se o konkrétní procesy jako vysoušení krajiny, obnovu mokřadů, biodiverzitu nebo proměny Šumavy, o historické okyselení tamních jezer a jejich postupné oživování, návratu rysa, vysoušení krajiny, smrkových monokulturách a obnově přirozeného vodního režimu. Šumavu si pro ekologická témata autorka nastudovala velmi konkrétně. Příroda je opravdu jeden z hlavních zdrojů imaginace Lucie Ortegy. Když už jde hluboko do lesa, nachází nějak sama od sebe místa, u kterých si začne představovat průchody do jiných světů.

 

 

Lucie Ortega sepsala pro čtenáře na svém webu celou sekci Svět slovanských mýtů, kde vysvětluje bytosti a motivy, které používá ve Světlech nad močálem. Pracuje například s bludičkami, bludníkem, Jednookou Liho, antsybalem, vodníkem a řadou dalších bytostí. Mytologické bytosti nepřebírá mechanicky. Například bludník je v tradičních příbězích v zásadě zlovolná bytost, zatímco její Nemoj dostává motivaci a psychologii, jeho nenávist k lidem souvisí s vlastní křivdou, utrpením bludiček i lidským ničením přírody. Nemoj byl třeba vychovaný v představě, že jeho úlohou je ženy chránit, starat se o ně a ušetřit je těžkých záležitostí. Proto podobně přistupuje i k bludičkám. Ve čtvrtém dílu se ale dostává do konfliktu s Lenou, která nechce být pouze chráněna a chce být rovnocennou účastnicí dění. Nemoj se tak musí stát moderním mužem. Ortega nechce jen přesazovat folklorní příšery do fantasy, zajímá ji, co by taková bytost cítila, proč by se chovala právě takhle a co by s ní udělala staletí existence, používá fantasy k tématům současnosti. Fantastické kulisy podle ní dovolují skutečné společenské či psychologické téma zvýraznit a podívat se na něj jinak.

 

 

Její vztah k mytologii je ale mnohem širší než jen slovanská mytologie. Od dětství ji fascinovala nejprve řecká mytologie, kterou jí četla maminka a kterou miloval její otec, později studovala egyptskou, severskou a vikingskou, keltskou a další. Dokonce říká, že ji baví porovnávat podobnosti mezi bohy a motivy různých kultur. Slovanská mytologie tedy nebyla její původní specializací, až si jednou uvědomila paradox, že zná vzdálené mytologie lépe než tu kulturně nejbližší. U slovanské mytologie si uvědomila, že vlastně nemáme jeden jednotný slovanský panteon ani ucelený soubor pramenů a tradice se mezi jednotlivými oblastmi lišily. Sama říká, že se snaží dohledávat informace co nejpoctivěji, ale nechce psát encyklopedie a tam, kde jsou prameny nejasné nebo si odporují, zvolí variantu, která funguje pro její příběh, případně něco dotvoří.

 

 

V roce 2023 vyšel Soumrak Edenu, samostatná dystopická fantasy inspirovaná mýty abrahámovských náboženství. Jde o svět, v němž zmizeli andělé a víra se změnila v nástroj útlaku. Hlavní hrdinka Ada skrývá zakázanou minulost a její osobní cesta za pomstou postupně odhaluje větší konflikt mezi Věrnými a Kacíři. Mezi tématy knihy autorka zmiňuje pronásledování, vzpouru, pomstu a temnou stránku náboženské moci. Na stránce má k němu i parádní tajemný merch.

 

 

Správci světů jsou pětidílná New Adult fantasy série Lucie Ortegy, která čtenáře zavádí za Bránu do magického světa obývaného vnitřními já každého z nás, kde se stírají hranice mezi člověkem a zvířetem a moderní technologie nahrazují magické transformační postupy. Série začíná románem Strážci Pečeti, v němž agentka Revonského archivu Val pátrá po tajemné Pečeti důležité pro budoucnost všech a její cesta se protne s introvertním studentem ekonomie Jakubem Šmídem. Druhý díl Chrám Oka osudu dvojici vtahuje do mocenského boje o nejvyšší trůn Revonu a do spletitých intrik spojených s Vallencinou minulostí. Ve třetím díle Maraveův klíč Vallence pochybuje o svém místě v novém životě, Dragan mizí během tajné mise a na povrch se dostává po staletí ukrývané tajemství, přičemž zkázu vnitřního světa může odvrátit ztracený Maraveův klíč. Plánovaný čtvrtý díl nese název Země černé luny a série má mít celkem pět částí. První tři knihy vyšly elektronicky, práce na sérii je však nyní dočasně pozastavena, protože ji autorka plánuje upravit pro tištěné vydání.

 

 

Už jsme zmínili, že Lucie Ortega se věnuje také povídkové tvorbě a její texty se objevují v různých sbornících a soutěžních antologiích. Je například jednou z autorek česko-polské antologie fantastiky a krimi Poslední výstřel, kterou vydalo nakladatelství Fobos a v níž se vedle povídek českých a polských autorů, jako jsou Leoš Kyša, Jakub Ćwiek, Ondřej Neff, Kristýna Sněgoňová nebo Wojciech Chmielarz, objevila také její povídka. Své starší texty napsané před rokem 2020 Ortega shromáždila ve dvou vlastních sbírkách Od všeho trochu a Od všeho trochu 2, které dobře ukazují žánrovou i náladovou pestrost jejích začátků, od temnějších a vážnějších příběhů po humor, vždy však s fantasy prvky. Od všeho trochu obsahuje pět starších fantasy povídek z počátků její tvorby a autorka ji poskytovala zdarma ke stažení. Od všeho trochu 2 tvoří šest povídek z let 2019 a 2020, pět z nich se umístilo v literárních soutěžích a šestá vznikla na objednávku pro časopis.

 

 

Je aktivní i kolem knižní komunity, účastní se Comic-Conu, Světa knihy, vystupuje pravidelně na Humbook Stage, můžete ji potkat při návštěvě Fantastické Ostravy, Čtení ve vlaku a knihovnických besed. Témata jejích besed jsou přitom dost pestrá od psaní romantiky ve fantasy přes worldbuilding a vlastní tvůrčí proces až po AI nástroje v tvorbě fantastiky. Jde s dobou a všechny její knihy jsou od konce roku 2025 dostupné také jako audioknihy.

 

 

Ortega není pseudonym. Příjmení získala po manželovi, který pochází z Mexika. Doma fungují ve třech jazycích. Lucie mluví s dětmi česky, manžel s nimi španělsky a spolu manželé komunikují převážně anglicky. Mají dva syny a právě zkušenost s hledáním určitého typu knih pro staršího syna ji přivedla i k úvaze, zda jednou nenapsat dětskou knihu. Ona sama vyrůstala v rodině, kde se vždycky hodně četlo, její maminka pracovala v časopisu Reflex. První Luciiny „publikační“ pokusy proto měly podobu vlastních dětských časopisů, které nejen psala, ale také kreslila a vytvářela jim layout. První pokus o knihu zasadila do starověké Galie. Hrdinkou měla být mladá dívka, která následuje svého otce do války. Psala ji tajně v době, kdy měla spát. Sedávala u okna a při světle pouliční lampy psala tužkou na papír. Už jako dítě ji fascinovala samotná konstrukce příběhu. Uvědomila si,že skutečný život jen plyne, zatímco dobře vystavěný příběh má strukturu, začátek, vývoj a konec. Příběh pro ni nikdy nebyl jen zábavou. Fascinuje ji, že lidé prostřednictvím příběhů po tisíciletí předávají hodnoty, zkušenosti a moudrost a stmelují komunity. Už od dětství mívala komplexní dějové sny, takže vymýšlení příběhů jí pak přišlo úplně přirozené. Sama nemá jako čtenářka ráda příliš jednoduché děje, předvídatelné vztahy, samoúčelné vulgarity, přemíru explicitního násilí a sexuální scény, které nikam neposouvají příběh a kombinace toho všeho pravděpodobně vytvořila skvělý základ pro psaní, kterým si získává své čtenáře. Zpočátku byla zvyklá psát knihy o 500 až 1 200 normostranách, proto pro ni bylo velmi náročné se naučit se vejít například do 250–300 normostran. Slovanskou mytologii paradoxně dlouho nechávala stranou. Studovala řeckou, severskou, keltskou či egyptskou mytologii a pak jí došlo, že o té kulturně nejbližší toho ví překvapivě málo. A několik týdnů poté přišla skoro osudová náhoda, Hvězda inkoustu vyhlásila jako téma právě slovanskou mytologii. Lucie to vzala jako znamení shůry. Dnes sedí na opačné straně stolu, je sama porotkyní Hvězdy inkoustu. Redakce první knihy ji pak naučila mnohem víc přemýšlet o struktuře. Sama prý původně psala intuitivněji a dnes při plánování příběhů pracuje poměrně systematicky, děj si rozděluje do tří základních aktů a pomocí procentuálních bodů si hlídá, v jaké části knihy by měly přijít klíčové zvraty a posuny v příběhu.Je extrémní plotter, než začne psát, potřebuje mít příběh velmi podrobně promyšlený a rozvržený. Nápady a scény zapisuje na papírky, rozloží je po obýváku, přesouvá je, doplňuje mezery a teprve hotovou konstrukci přepisuje do počítače. Než začne psát samotný text, ví často velmi přesně, co se v jednotlivých scénách stane. V osnově už může mít dokonce útržky dialogů. Ví, jakou úlohu postava v příběhu plní a jaké má základní vlastnosti, a teprve během vytváření příběhu ji postupně poznává. K jednotlivým knihám si vytváří playlisty a používá je k tomu, aby se rychle vrátila do atmosféry konkrétního příběhu. V rozhovorech říká, že klasický spisovatelský blok prakticky nezná. Mnohem víc ji dokázal zablokovat strach z očekávání čtenářů. Největší tvůrčí krizi zažila paradoxně po úspěchu první knihy. Čtenáři začali psát, že se těší na druhý díl, a jí došlo, že teď už někdo na její další knihu čeká. Pomohla si myšlenkou, že první verzi píše jen pro sebe.

 

 

Co se týče výtvarné práce, Lucie Ortega je fotorealistická kreslířka. Specializuje se především na portréty tužkou a příležitostně je kreslí na zakázku. Kreslení jí pomáhá i při psaní, protože zatímco se vědomě soustředí na detaily portrétu, část její mysli může na pozadí promýšlet scény a příběhy. Obálky pro své knihy ale svěřuje profesionálům, i když chce mít na podobu obálek výrazný vliv a právě u Světel nad močálem nakladatelství dodala velmi podrobný elaborát o motivech, symbolice a atmosféře, kterou by obálka měla mít.

 

 

A když se vrátíme na začátek, musíte uznat, že Lucie Ortega se skutečně do jedné kolonky nevejde. Jestli jste Lucii Ortegu ještě nečetli, letos k tomu budete mít docela dobrou příležitost. Šerosvit v duši, závěrečný díl Světel nad močálem možná není úplně dobrá na seznámení, protože se v něm prý už opravdu uzavře příběh, který měl původně skončit mnohem dřív. Ale starší knihy Lucie Ortega u nás najdete tady.

 

 

Až příště uvidíte v lese světlo, které tam tak úplně nepatří, možná za ním raději nechoďte. Anebo vlastně ano, dobré příběhy koneckonců většinou začínají právě tak.