Marie Kondo: Co o nás říkají věci, kterých se nechceme vzdát?

Dokázala z obyčejného uklízení udělat celosvětový fenomén. Za slavnou metodou KonMari se ale skrývá mnohem zajímavější příběh ženy, pro kterou byly věci od dětství bezpečným světem, a filozofie, která nakonec není ani tak o tom, co vyhodit, jako spíš o tom, co si chceme ponechat. Ve skříni i v životě. Stačila jedna otázka. Probouzí to ve vás radost? Dnes ji zná i spousta lidí, kteří nikdy nečetli jedinou knihu Marie Kondo. Japonská specialistka na uklízení dokázala něco zcela nepravděpodobného, udělala z třídění skříní téma světových médií a sama se stala popkulturní hvězdou.

 

 

Její první kniha The Life-Changing Magic of Tidying získala miliony čtenářů. V roce 2015 ji časopis Time zařadil mezi stovku nejvlivnějších lidí světa. O čtyři roky později přišel seriál Tidying Up with Marie Kondo a KonMari se prostřednictvím Netflixu dostala do domácností po celém světě. Oficiální KonMari dnes uvádí více než 14 milionů prodaných výtisků její první knihy a překlady do 44 jazyků. Přitom všechno začalo podstatně skromněji.

 

Kondo si v devatenácti letech, ještě jako studentka sociologie na Tokyo Woman’s Christian University, založila vlastní poradenskou službu zaměřenou na úklid. Zájem postupně narostl natolik, že se na její osobní konzultace čekalo celé měsíce. Když už nemohla být v každé domácnosti sama, začala školit další konzultanty. První oficiální certifikační kurz se konal v New Yorku v roce 2016 a dnes KonMari funguje jako mezinárodní síť.

 

Ale možná ještě zajímavější je otázka, proč se právě uklízení stalo jejím životním tématem. Marie se o domácnost začala zajímat už kolem pěti let. Zatímco její starší bratr hrál videohry, ona četla matčiny časopisy o bydlení, vaření a domácnosti. Časopis ESSE prý vytahovala ze schránky dřív, než se k němu matka vůbec dostala. Rady okamžitě zkoušela. Po článku o šetření elektřinou chodila po domě a vypojovala nepoužívané spotřebiče. Z kartonů od mléka vyráběla přepážky do zásuvek a z obalů od videokazet organizéry. A zatímco spolužáci o přestávkách hráli venku, Marie reorganizovala školní knihovničku nebo zkoumala skříň s úklidovými potřebami. Už tehdy ale narážela na problém, který zná každý, kdo někdy strávil sobotu generálním úklidem. Ať uklízela sebevíc, nepořádek se vracel.

 

V patnácti konečně objevila vyhazování. A trochu se jí vymklo z rukou. Přečetla si tehdy japonský bestseller Nagisy Tatsumi The Art of Discarding. Po příchodu domů se pustila do svého pokoje a během několika hodin naplnila osm pytlů oblečením, učebnicemi, hračkami, sbírkou gum a dalšími věcmi, na jejichž existenci už skoro zapomněla. Ten pocit byl prý opojný. Najednou viděla části pokoje, které byly předtím schované pod věcmi, a připadalo jí, že se spolu s místností pročistila i její hlava. Vyhazování zafungovalo a Marie mu zcela propadla. Zkoušela nejrůznější pravidla. Co jsem dva roky nepoužila, musí pryč. Když něco koupím, něčeho se zbavím. Každý den vyhodím jednu věc. Její disciplína byla obdivuhodná, jednou si prý dokonce schovala nepotřebný bloček na následující den, aby měla co vyhodit. V nejextrémnějším období naplnila během jediného měsíce třicet pytlů. Neustále pátrala po další věci, kterou nepotřebuje, byla podrážděná a zjistila, že čím víc se soustředí na to, co jí vadí, tím hůř se doma cítí.

 

A zásadní myšlenka, na které později postavila celé KonMari, byla na světě. Seděla ve svém pokoji a nechápala, proč po letech uklízení stále není spokojená. Podle jejího vyprávění nakonec vyčerpáním usnula. Když se asi po dvou hodinách probrala, měla pocit, že slyšela hlas, který jí řekl, aby se na své věci podívala pozorněji. Sama tuto zkušenost popisuje jako okamžik, kdy pochopila, že se celé roky soustředila na špatnou stranu problému. Hledala věci, které nemá ráda, které překážejí, které může vyhodit. Ale co kdyby hledala přesný opak? Věci, které si chce ponechat. Z otázky „Čeho se mám zbavit?“ se postupně stalo slavné:„Does it spark joy?“ Což je spojení, které se pokusilo zachytit japonské tokimeki. Sama Kondo ho popisuje jako intuitivní reakci, kterou můžeme poznat i v těle. Proto podle ní nestačí stát před skříní a jednotlivé věci pozorovat. Máme je vzít do ruky. U něčeho přijde lehkost, radost, možná malé vnitřní ano. U jiné věci nic. A i když se KonMari často zaměňuje za minimalismus, je to chyba, přestože Kondo ve skutečnosti neříká, kolik věcí máme vlastnit. Cílem není mít málo věcí, ale je vědět, proč máme právě to, co máme.

 

Jak tedy KonMari funguje? Než začneme něco vyhazovat, máme si podle Kondo představit svůj ideální způsob života. Jak chceme doma vstávat? Co chceme dělat večer? Jak má vypadat místo, kam se vracíme? A hlavně, jak se v něm chceme cítit? Teprve potom přijde samotné třídění. Kondo doporučuje shromáždit všechny věci stejného druhu na jedno místo a postupovat podle kategorií, nikoli podle místností. Nejprve oblečení, potom knihy, papíry, nejrůznější drobnosti, kterým říká komono, a nakonec sentimentální předměty. Pořadí má svůj smysl. Rozhodnout se o tričku je obvykle snazší než o fotografii zemřelé babičky. Každým jednodušším rozhodnutím si podle Kondo procvičujeme schopnost poznat, co je pro nás skutečně důležité. Až potom přichází ukládání. Každá ponechaná věc má dostat své místo.

 

 

 

Oblečení Kondo skládá tak, aby jednotlivé kusy mohly stát vertikálně. Stejné věci patří k sobě. A úložný systém má být jednoduchý. Žena, která kdysi utrácela peníze za nejrůznější organizéry a považovala vymýšlení úložných systémů téměř za intelektuální sport, nakonec zjistila, že jedním z nejlepších organizérů je obyčejná krabice od bot. Neřešte jen, jak snadno věc vytáhnete. Přemýšlejte, jak snadno ji dokážete vrátit, protože věci, které se nemají kam jednoduše vrátit, začnou podle ní vytvářet další nepořádek.

 

A pozor pro nás nejzajímavější téma! A co knihy? Opravdu jich Marie Kondo dovoluje jen třicet? Ne! Proboha, takhle to nemyslela! Kondo sice ve své první knize skutečně napsala, že ona sama v té době udržovala svou knihovnu kolem třiceti titulů. Nikde ale nestanovila třicet knih jako povolený limit pro ostatní! Neblázněte lidi! Marie sama byla od dětství vášnivou čtenářkou. Ale, ano, přiznejme si to, stala se nemilosrdnou. Jednou si ji přečtu, to známe každý, že? Podle Kondo jednou ale velmi často znamená nikdy. Sama si to s knihami pořádně zavařila. kdo ne, že? Prošla fází, kdy si z knih, kterých se nechtěla vzdát kvůli několika oblíbeným pasážím, tyto věty nejprve vypisovala. Potom je kopírovala. A nakonec začala oblíbené stránky z knih přímo vytrhávat a ukládat do složky. Po dvou letech zjistila, že ji ani jednou neotevřela. Nemůžeme si tu odpustit komentář. To nemají v Japonsku antikvariáty, nebo co? Kniha, která už nemá pokračovat s námi, nemusí přece skončit roztrháním. Může pokračovat s někým jiným. Ale dobrá, odpouštíme..

 

Marie Kondo není jen postrachem antikvariátů, bývala postrachem i své vlastní rodiny. KonMari totiž nevznikla tak, že by Marie jednoho dne objevila dokonalou metodu. Vznikla z dlouhé série jejích vlastních omylů. Jako mladá například tajně vyhazovala věci rodičů a sourozenců. Nepoužívané předměty schovávala dozadu do skříně a pokud je nikdo nehledal, zbavila se jich. Za několik měsíců tak z domácnosti zmizelo asi deset pytlů. Rodina ji nakonec přistihla a zakázala jí uklízet cokoli kromě vlastního pokoje. Dnes sama píše, že její tehdejší chování bylo arogantní. Jenže zákaz měl zajímavý dopad. Když se přestala soustředit na ostatní a uklidila vlastní prostor, začali prý ostatní po čase třídit sami. Její bratr například během jediného dne vyřadil přes dvě stě knih.

 

A Kondo díky tomu pochopila další pravidlo, které by se mnoho z nás (znáte tyhle týpky, že?) také mělo učit už ve školce. Neuklízejte život ostatním!

 

Když si chce někdo z téhle úklidové specialistky udělat legraci, řekne, že děkuje ponožkám. Ano, Kondo děkuje věcem obecně. Botám za to, že ji celý den nesly. Kabelce za práci, kterou odvedla. Oblečení za ochranu těla. Věci, kterou vyřazuje, poděkuje za službu a zkušenost, kterou jí přinesla. Dokonce doporučuje ponožky nesvazovat do těsných kuliček. Celý den jsou podle ní stlačené mezi chodidlem a botou, takže zásuvka je jejich příležitostí odpočívat. Zasmáli jste se? Pro Kondo to není roztomilá hra vymyšlená pro zajímavost, má to pro ni mnohem hlubší význam. Pět let pracovala jako miko, pomocnice v šintoistické svatyni. Svatyně ji přitahovaly už jako dítě. V japonském kulturním prostředí přitom není vztah člověka k předmětům nutně stejný jako náš západní pohled na neživou věc. Sama Kondo v pozdějších rozhovorech mluví o představě yaoyorozu no kami, nesčetných božstev či duchovní přítomnosti ve světě kolem nás, a o vděčnosti vůči věcem, krajině i lidem, kteří nás podporují. Proto při první návštěvě klientova domu nezačne otevírat skříně, ale poklekne, v duchu se domu představí, řekne mu své jméno a požádá ho o pomoc při vytváření prostoru, kde se jeho obyvatelům bude dobře žít. Uklízet dlouho chodila v šatech a saku. Úklid pro ni není špinavá práce, ale obřad. Svému starému světle modrému telefonu, který měla velmi ráda na střední škole, před vyhozením poslala poslední zprávu: Děkuji za všechno ❤️ Telefon zprávu přijal a o několik minut později se prý vypnul a už nikdy nefungoval. Kondo připouštěla, že to byla pravděpodobně náhoda, ale na ni ten okamžik působil, jako by telefon věděl, že jeho práce skončila.

 

Celý její vztah k předmětům je ale zajímavý, věci pro ni byly bezpečnější než lidé. Marie byla prostřední ze tří dětí, po narození mladší sestry měla pocit, že na ni rodičům nezbývá tolik pozornosti. Jako malá se proto snažila být co nejsamostatnější, už jako prvňačka vstávala sama podle budíku, nechtěla rodiče zatěžovat a současně toužila po jejich pochvale a po tom, aby si jí všimli. Nebylo pro ni snadné důvěřovat lidem, ukazovat slabost ani vyjadřovat vlastní pocity. O přestávkách často raději uklízela sama, než aby se zapojila mezi ostatní děti. Předměty ji učily o bezpodmínečném přijetí. Její vztah k věcem u ní není jen metoda organizace domácnosti. Je to velmi osobní způsob vztahování se ke světu.

 

Podle Kondo naše věci zaznamenávají historii rozhodnutí, která jsme během života udělali. Šaty, které už nenosíme, mohou patřit člověku, kterým jsme kdysi byli. Nepřečtené odborné knihy mohou patřit člověku, kterým jsme si mysleli, že bychom měli být. Dárek může zůstávat ve skříni jen proto, že se bojíme pocitu viny. Drahý kabát proto, že nechceme připustit špatný nákup a deset náhradních balení něčeho proto, že máme strach, že nám jednou budou chybět. Kondo tvrdí, že za neschopností věci pustit často stojí dvě síly, připoutanost k minulosti a strach z budoucnosti. Třídění se potom mění v něco mnohem intimnějšího. Ptáme se: Proč se tuto věc bojím pustit? A ani dárek podle Kondo nemusí zůstat v našem životě navždy, aby měl smysl. Jeho úkolem možná bylo přinést radost v okamžiku předání a vyjádřit, že na nás někdo myslel. Stejně tak šaty, které jsme nikdy nenosili, nemusí představovat úplně zbytečný nákup, mohly nás naučit, že nám určitý střih nesluší, nedočtená kniha není osobním selháním, jen signál, že tohle není příběh nebo téma pro nás.

 

Kondo tak obrací běžnou představu, že hodnota věci závisí na tom, jak dlouho ji dokážeme vlastnit. Některé věci mohou splnit svou úlohu a odejít. Kondo obecně mluví o domově téměř jako o živém organismu. Každý předmět má mít svůj domov. Když přijdeme večer domů, i věci mají skončit svůj pracovní den. Kabelka se vyprázdní. Botám se poděkuje. Věci se vrátí na svá místa. Domov nemá být sklad všeho, co jsme kdy získali, ale má nás podporovat v životě, který právě žijeme. Nikdo jiný nemusí rozumět tomu, proč něco milujeme a proč si to necháváme.

 

 

 

V roce 2023 po narození třetího dítěte Kondo přiznala, že i její domov bývá nepořádný a že perfektní úklid ustoupil času strávenému s dětmi. Rozhodně ale nerezignovala na vlastní metodu. Mateřství jen změnilo její životní fázi a s ní i to, čemu chce věnovat čas a energii, čímž vlastně udělala přesně to, co celé roky učila ostatní. Odpověď a otázku, co je pro ni v této chvíli skutečně důležité, nebyl dokonale uklizený dům, ale děti. Uklízení není smyslem života. Pokud někomu nepořádek nevadí, nemusí podle ní uklízet podle KonMari vůbec. Velký úklid má smysl právě proto, aby jednou skončil. Abychom už nemuseli další roky řešit krabice, organizéry, přeplněné zásuvky a věci, které nikam nepatří, protože potom nám zbyde čas na lidi, které milujeme, na práci, která nám dává smysl, na čtení, cestování, děti, přátele, zahradu nebo cokoli dalšího, co je naše. Podle nás je nejdůležitější částí KonMari ten krátký okamžik před tím, než něco vyhodíme. Držíme tu věc v ruce a musíme se rozhodnout, patří ještě k člověku, kterým jsem dnes? Chci tomu dál dávat prostor, péči a čas, nebo to patří k něčemu, co už skončilo? A najednou nejde jen o svetr, hrnek nebo knihu. Jde o to, čemu chceme ve svém životě udělat místo.

 

Nám se to opravdu moc líbí! Knihy od Marie Kondo se u nás také občas objeví. A vždycky si na ně můžete dát Jestřábí oko a ono vám je pohlídá!