Marissa Meyer: Autorka, která dokázala, že i Popelka může být kyborg

Přitom na začátku její kariéry nic nenasvědčovalo tomu, že právě ona bude patřit k autorkám, které podobu tohoto žánru výrazně ovlivní. Když v roce 2012 vyšla Cinder, první díl série The Lunar Chronicles, čtenáře překvapila odvahou vzít příběh Popelky a zasadit ho do světa, kde místo kočárů jezdí vznášedla, lidstvo ohrožuje smrtící pandemie, Měsíci vládne nebezpečná královna a hlavní hrdinka není křehká dívka čekající na prince, ale talentovaná kyborgská mechanička. To, co mohlo snadno působit jako podivná směs science fiction, dystopie a klasické pohádky, se proměnilo v jeden z nejúspěšnějších young adult debutů své doby a odstartovalo sérii, která si získala miliony čtenářů po celém světě.

 

 

Na první pohled by se mohlo zdát, že úspěch stojí hlavně na originálním nápadu. Ve skutečnosti ale Marissa Meyer vzala několik dobře známých motivů, položila si jednoduchou otázku „Co kdyby…?“ a zbytek světa vystavěla úplně znovu. Popelka se změnila v kyborga, Červená karkulka v odvážnou farmářku pátrající po zmizelé babičce, Locika se ocitla na satelitu obíhajícím Zemi a Sněhurka se stala princeznou, která se připravuje vést revoluci proti tyranské vládkyni. Přestože jsou jejich osudy zasazené do futuristického světa plného robotů, vesmírných kolonií a genetických experimentů, čtenář v nich stále bezpečně poznává příběhy, které zná od dětství. Nezáleží na tom, jestli sáhnete po The Lunar Chronicles, Heartless, Renegades nebo některé z jejích novějších knih. Vždycky máte pocit, že vstupujete do světa, který je současně důvěrně známý i úplně nový. Čtenář si nikdy nemůže být jistý, kam se příběh vydá dál a čte dlouho do noci.

 

 

Kdyby se někdo Marissy Meyer zeptal, kdy se rozhodla stát spisovatelkou, pravděpodobně by nedokázala odpovědět. Sama totiž říká, že si nepamatuje období, kdy by příběhy netvořila. Ještě neuměla psát a už diktovala mamince vlastní pohádky, aby je za ni zapisovala. Jakmile se naučila číst, začala si je zapisovat sama a psaní se pro ni stalo stejně přirozenou součástí života jako pro jiné děti kreslení nebo hra venku. Začínala hned fanfikcemi. Fascinoval ji svět Sailor Moon, a tak si pohrávala s představou, jaké další příběhy by jeho hrdinky mohly prožít. Internetové komunity tehdy představovaly bezpečné místo, kde si začínající autoři navzájem četli své texty, radili si a povzbuzovali se. Marissa později přiznala, že právě tady získala první skutečné čtenáře a také odvahu pokračovat dál. Zjistila že, ve chvíli, kdy svůj příběh zveřejní, začne žít vlastním životem a čtenáři v něm nacházejí věci, které do něj ani vědomě nevložila. Ve svých šestnácti letech se pustila do prvního románu. Následovaly další rukopisy, další pokusy a další roky, během nichž se učila své řemeslo. Dnes se může zdát, že úspěch přišel téměř přes noc, skutečnost však byla mnohem méně pohádková. Než se na pultech knihkupectví objevila Cinder, uplynulo téměř deset let psaní, přepisování, hledání vlastního stylu i trpělivého čekání na příležitost.

 

 

Tou nejdůležitější se nakonec stala překvapivě jednoduchá věta. Co kdyby…? Marissa Meyer říká, že nehledá nejprve zápletku ani hlavního hrdinu. Mnohem víc ji zajímá jediná změna, která převrátí známý příběh vzhůru nohama. Co kdyby Popelka nebyla obyčejná dívka, ale talentovaná kyborgská mechanička? Co kdyby Královna srdcí nebyla odjakživa krutá, ale kdysi bývala obyčejnou dívkou se sny? Co kdyby Locika netrávila život ve věži, ale sama na satelitu obíhajícím Zemi? Z jediné otázky pak postupně vyrůstá celý svět se svou historií, politikou, technologiemi i pravidly. Sama přiznává, že jakmile objeví správné „co kdyby“, zbytek příběhu se začne skládat téměř sám. Překvapivé přitom je, že přestože její knihy působí spontánně a čtenář má často pocit, že se příběh řítí vpřed stejně nepředvídatelně jako jeho hrdinové, Marissa Meyer patří mezi autory, kteří plánují téměř všechno. Než napíše první kapitolu, potřebuje znát konec. Ví, kam mají postavy dojít, jaký bude jejich největší konflikt i které okamžiky mají čtenářům zůstat v paměti. Teprve potom začíná hledat cestu, která k nim povede. U rozsáhlé série The Lunar Chronicles měla ještě před vydáním prvního dílu promyšlené nejen jednotlivé knihy, ale i jejich vzájemné propojení a velké finále celé ságy. Sama říká, že právě znalost cíle jí umožňuje rozdělit velký příběh na menší etapy, aby každá kniha přinesla vlastní uzavřený konflikt a současně posouvala čtenáře k závěrečnému vyvrcholení. Když člověk její romány čte, může snadno nabýt dojmu, že se všechno rodilo postupně a že autorka nechávala postavy, aby ji samy vedly. Ve skutečnosti je za jejich zdánlivou lehkostí obrovské množství příprav, poznámek a promyšlených souvislostí. Asi proto působí její světy tak uvěřitelně,mají pevnou konstrukci, kterou čtenář sice nevidí, ale podvědomě ji během čtení cítí.

 

 

U způsobu, jakým Marissa tvoří, ještě zůstaneme. Je totiž v mnoha ohledech zajímavý. Pečlivé plánování pro ni neznamená, že by psala pomalu. Naopak říká, že první verzi románu dokáže vytvořit poměrně rychle, často během období kratšího než tři měsíce, protože v této fázi už má připravenou osnovu, zná důležité body příběhu a může se soustředit na to, aby se dostala od začátku ke konci. Skutečná práce podle ní začíná až při úpravách, kdy se z prvního průchodu stává kniha, kterou může číst někdo jiný. První verzi chápe jako způsob, jak příběh dostat z hlavy na papír, aby vůbec mohla zjistit, co funguje. Teprve při revizích se vrací k motivacím postav, rytmu scén, logice světa a okamžikům, které v osnově vypadaly přesvědčivě, ale v samotném textu nepůsobí dostatečně silně. Tento přístup může být povzbudivý pro začínající autory, kteří často očekávají, že kvalitní román vzniká plynule od první věty, zatímco Meyer otevřeně mluví o tom, že rychle napsaný rukopis je pouze materiál, s nímž je třeba dál pracovat. Někdy během psaní zjistí, že vedlejší postava nebo prvek světa získal mnohem větší význam, než původně čekala. Při práci na románu House Saphir ji například začala natolik bavit duchovní postava Triffon, že její role postupně narostla a autorka kvůli ní musela upravit také pravidla fungování magie, aby nová podoba příběhu držela pohromadě. Náročnost přepisování se ještě zvyšuje u mysteriózních příběhů a hádanek, protože autor musí zajistit, aby řešení působilo překvapivě, ale zároveň bylo zpětně logické a aby čtenář dostal dostatek stop, aniž by příliš brzy pochopil celý mechanismus. Meyer označila The Escape Game za jednu z nejobtížnějších knih, na nichž pracovala, protože musela současně hlídat zápletku, tajemství, jednotlivé hádanky i způsob, jakým se jejich řešení propojuje s vývojem postav.

 

 

Pohádkové a fantastické světy mohou vytvářet dojem, že autor potřebuje hlavně představivost, Marissa Meyer však při přípravě nových knih věnuje velkou pozornost rešerším, protože i vymyšlený příběh získává přesvědčivost z konkrétních detailů. Při psaní House Saphir, inspirovaného mimo jiné francouzským folklorem a motivy připomínajícími pohádku o Modrovousovi, studovala místní legendy, historické souvislosti i kulturní prostředí a během práce navštívila Francii, aby místa nevnímala pouze prostřednictvím textů a fotografií. Z rešerší vybírá prvky, které dokážou vytvořit atmosféru, dodat světu vlastní minulost a přesvědčit čtenáře, že příběh nezačal na první straně knihy. Zajímá ji, jak lidé vyprávěli o nebezpečných domech, duších, manželství, smrti nebo zakázaných místech, a tyto představy potom přetváří tak, aby sloužily jejím postavám a tématům. Podobně pracovala už v The Lunar Chronicles, kde spojovala pohádkovou symboliku s technologiemi, medicínou, politikou a obrazem budoucí Země.

 

 

Když v roce 2012 vyšla Cinder, z původní pohádky si ponechala několik známých opěrných bodů a všechno ostatní Marissa vystavěla znovu. Místo neurčitého království se děj odehrává ve futuristickém Novém Pekingu, místo plesových šatů přichází ke slovu technika, kybernetika a svět po ničivé pandemii a hlavní hrdinka nečeká, až ji někdo zachrání, protože je zvyklá spoléhat se především sama na sebe. Cinder pracuje jako mechanička, je kyborg a ve společnosti, která se na lidi s umělými částmi těla dívá s předsudky, si velmi dobře uvědomuje, že od klasické pohádkové princezny má daleko. Přesto v jejím příběhu stále zůstává něco důvěrně známého: komplikovaný vztah s rodinou, setkání s princem, velká společenská událost i motiv ztraceného střevíčku, který však v novém světě získává úplně jiný význam. Marissa Meyer vždy chtěla, aby původní pohádku čtenář v příběhu neustále lehce rozpoznával, ale současně si nemohl být jistý, co z ní zůstane zachováno a co se promění k nepoznání. Sama v rozhovorech popisuje, že ji přitahuje okamžik, kdy se známý motiv podaří zasadit do nových souvislostí tak, aby působil překvapivě, a přesto neztratil spojení s příběhem, který si lidé nesou z dětství. Retelling pro ni není kopírováním zápletky, ale rozhovorem s původní pohádkou, v němž může měnit role, motivace i celý svět, pokud zachová několik prvků, podle nichž čtenář stále pozná, odkud příběh vychází.

 

 

V dalších dílech se k Cinder přidávají hrdinky inspirované Červenou karkulkou, Locikou a Sněhurkou, jejichž osudy jsou částmi jediné rozsáhlé ságy. Scarlet žije na farmě a pátrá po zmizelé babičce, přičemž se setkává s mladíkem přezdívaným Vlk, který je mnohem nebezpečnější a složitější než pohádková šelma. Cress tráví roky v izolaci na satelitu, odkud pomocí technologií sleduje Zemi, takže motiv věže zůstává zachovaný, ale získává podobu osamělosti uprostřed vesmíru. Winter, lunární princezna inspirovaná Sněhurkou, žije pod dohledem královny Levany a postupně se stává symbolem odporu proti režimu, který ovládá vlastní obyvatele pomocí manipulace, strachu a genetických schopností. Každá hrdinka má vlastní osobnost, temperament i způsob, jakým se vyrovnává se světem, a přesto se jejich příběhy postupně propojují natolik, že je nelze chápat jen jako čtyři samostatné pohádky zasazené do budoucnosti. Marissa už při plánování série věděla, ke kterému velkému střetu chce všechny postavy dovést, a jednotlivé knihy proto fungují jako části promyšleného oblouku, v němž má každý díl vlastní konflikt, ale současně rozšiřuje svět, přivádí nové hrdiny a připravuje půdu pro finále. Tento způsob práce umožnil, aby se série s každým dílem zvětšovala, aniž by ztratila směr, a aby čtenář měl pocit, že se před ním postupně skládá mnohem větší příběh, než jaký slibovala první kapitola Cinder.

 

 

Futuristický svět The Lunar Chronicles přitom nestojí jen na efektním propojení pohádek se science fiction. V jeho pozadí se objevuje smrtící nemoc, politické napětí mezi Zemí a Měsícem, společenská nedůvěra vůči kyborgům, propaganda, boj o moc i otázka, kdo smí rozhodovat o těle a svobodě druhého člověka. Mladší čtenář může sledovat dobrodružství, romantiku a napínavé útěky, zatímco při pozdějším návratu začne vnímat vrstvy, které mu při prvním čtení unikaly. Čtenáři například popisují, že sérii milovali už na druhém stupni, ale po letech ji četli jinak, protože měli větší citlivost k politice vytvořeného světa, k otázkám diskriminace, kulturního zobrazení a k motivu pandemie, jenž po zkušenosti se skutečnou globální nákazou působí mnohem méně vzdáleně než při prvním vydání. V recenzích se někdy objevují otázky, zda jsou všechny kultury zachyceny stejně přesvědčivě, jestli některé metafory diskriminace fungují tak dobře, jak autorka zamýšlela, nebo zda politická mapa světa není místy příliš zjednodušená. Zajímavé však je, že i čtenáři, kteří dnes vidí nedostatky mnohem ostřeji, často zdůrazňují, že série zůstává nesmírně čtivá a že k ní mají vztah, který se při kritickém pohledu neztratil. Knihy pro ně jsou součástí jejich čtenářské historie, protože je kdysi přivedly k určitému typu fantasy, k retellingům nebo vůbec k pravidelnému čtení. To je u young adult literatury zvlášť důležité, protože knihy čtené v dospívání často plní jinou úlohu než romány, ke kterým se člověk dostane později. Mohou být prvním místem, kde čtenář zažije složitější svět, který se neomezuje na školu, rodinu a první lásku, ale otevírá také témata moci, nespravedlnosti, identity a odporu. The Lunar Chronicles nabízí všechny tyto motivy v podobě, která je přístupná, napínavá a emočně srozumitelná, takže čtenář nemusí mít pocit, že se seznamuje s velkými společenskými otázkami, a přesto o nich během příběhu přemýšlí.

 

 

Význam série se nedá měřit jen prodeji nebo tím, kolik překladů postupně vzniklo. Pro mnoho dnešních čtenářů představovala první zkušenost s představou, že pohádka nemusí být uzavřeným starým příběhem, který lze pouze znovu převyprávět, ale otevřeným materiálem, z něhož lze vytvořit téměř cokoli. Popelčina nevlastní rodina může zůstat, i když dívka pracuje v dílně plné androidů. Locika může dál toužit po svobodě, i když kolem jejího vězení není les, ale prázdnota vesmíru. Sněhurka může bojovat s královnou, aniž by potřebovala sedm trpaslíků, protože podstata konfliktu neleží v rekvizitách, ale v touze jedné ženy udržet si moc a druhé získat právo rozhodovat o vlastním životě. Marissa Meyer tak pomohla rozšířit představu, co všechno může moderní retelling znamenat. Dovolila pohádkám vstoupit do science fiction, politické dystopie a rozsáhlé týmové ságy, v níž se příběhy jednotlivých hrdinek navzájem doplňují. Čtenář si přitom užívá dvojí potěšení: poznává známé motivy a současně sleduje, jak daleko je autorka dokáže posunout, aniž by přetrhla vazbu k jejich původu. Čtenáři milují hlavně postavy, které mají vlastní obavy, slabosti a touhy a které se v průběhu děje mění nejen pod tlakem velkých politických událostí, ale také prostřednictvím přátelství, lásky, studu, nedůvěry a postupně získávané odvahy. Marissa při jejich tvorbě často vychází z několika jednoduchých otázek: čím bude postava čtenáři blízká, čeho si na ní může vážit, jaká chyba jí bude komplikovat život a čeho se bojí nejvíc. Poslední otázka je pro ni obzvlášť důležitá, protože strach často určuje celý vývoj postavy, její rozhodnutí i okamžik, kdy musí přestat utíkat před tím, co ji ohrožuje.

 

 

Cinder se musí vyrovnat s tím, že se sama nepovažuje za plnohodnotného člověka, protože společnost ji naučila vidět své kybernetické části jako něco méněcenného. Scarlet jedná impulzivně, protože ji loajalita k babičce žene vpřed rychleji, než dokáže přemýšlet o nebezpečí. Cress strávila tolik času v izolaci, že si svět představuje romantičtější a bezpečnější, než jaký ve skutečnosti je. Winter odmítá používat schopnost, která by jí umožnila ovládat ostatní, i když ji toto rozhodnutí stojí vlastní duševní stabilitu. Vedle nich stojí královna Levana, která patří k nejvýraznějším postavám celé série a zároveň ukazuje další stránku autorčina psaní. Marissa otevřeně říká, že ji baví vytvářet záporné a morálně nejednoznačné postavy, protože jí umožňují zkoumat touhy a slabosti, které by u klasického hrdiny působily nepřijatelně. Zloduch pro ni není zajímavý jen tím, že škodí ostatním, ale i tím, jak si své jednání vysvětluje, jakou bolest nebo potřebu za ním skrývá a proč je přesvědčený, že má na své činy právo. Levanu neomlouvá její prožité utrpení a příběh z ní nedělá nepochopenou oběť, která vlastně za nic nemůže, přesto její historii dovoluje čtenářům pochopit, jak vznikla její posedlost krásou, kontrolou a uznáním. Autorka čtenáři dovolí nahlédnout do logiky někoho, kdo působí krutě, aniž by ho nutila s touto logikou souhlasit. Tento zájem o zrod padoucha později rozvine ještě mnohem výrazněji v románu Heartless, kde se vrací k jedné z nejslavnějších zlých královen světové literatury a ptá se, jaký život mohla vést dříve, než začala křičet, že všem mají setnout hlavu.

 

 

V románu Heartless se Marissa Meyer vydala jinou cestou než v sérii The Lunar Chronicles, protože se v něm vrací do podivuhodného světa Lewise Carrolla, v němž se pravidla reality neustále ohýbají, logika se mění v hádanku a za veselými barvami se skrývá něco znepokojivého. Čtenář už od prvních stran ví, kým se hlavní hrdinka jednou stane, a právě tato znalost mění celý způsob, jakým její příběh vnímá, protože Catherine ještě není krutou panovnicí posedlou popravami, ale mladou ženou, která chce otevřít vlastní cukrárnu, péct dorty a žít podle svých představ, zatímco její rodina od ní očekává výhodný sňatek a společnost jí stále znovu připomíná, že její sny nejsou dost důležité na to, aby podle nich mohla skutečně jednat. Marissa Meyer v této knize zkoumá možnost, že lidé se někdy nestávají krutými během jediného dramatického okamžiku, nýbrž pomalu, pod tlakem rozhodnutí, k nimž byli dotlačeni, ztrát, které nedokázali unést, a situací, v nichž znovu a znovu zjišťovali, že jejich přání mají pro okolí menší cenu než očekávání ostatních. Catherine přitom není napsaná jako budoucí padouška, jejíž temnota by byla patrná od samého začátku, protože dlouho působí spíš jako někdo, kdo se snaží uchovat si vnitřní prostor pro vlastní život, ale nedokáže najít dost odvahy, podpory ani skutečné svobody, aby se proti okolnímu tlaku postavila včas. Tato konstrukce dává příběhu zvláštní napětí, jelikož čtenář doufá, že se známému osudu podaří uniknout, přestože už z názvu postavy i z původního příběhu tuší, že žádné skutečné vysvobození nepřijde. Každá chvíle štěstí je proto od počátku poznamenaná vědomím budoucí ztráty a každý okamžik, v němž Catherine ustoupí, mlčí nebo dovolí druhým rozhodnout za sebe, působí o něco tíživěji, protože může být dalším krokem k ženě, kterou později známe jako Královnu srdcí. Nejde přitom o jednoduché vysvětlení typu „ublížili jí, a proto se stala zlou“, protože Meyer svou hrdinku neomlouvá a nesnaží se z ní udělat nevinnou oběť bez odpovědnosti, ale ukazuje, jak se bolest může proměnit v tvrdost, pokud člověk postupně ztratí pocit, že má ještě co chránit.

 

 

Čtenáři zmiňují, že právě emocionální vztahy a postupný rozpad naděje byly pro ně mnohem silnější než samotné fantastické kulisy, což dobře vystihuje, proč má Heartless na mnoho čtenářů tak výrazný dopad. Příběh nestojí jen na tom, že se odehrává v kouzelném světě plném bizarních postav a nepravděpodobných pravidel, ale na vztazích, v nichž se mísí touha, strach, loajalita a vědomí, že některá rozhodnutí už nebude možné vzít zpět. Zasáhne nás pomalým a nevyhnutelným směřováním k výsledku, který sice očekáváme, ale přesto si přejeme, aby nenastal. Marissa Meyer místo otázky „Co se stane?“ staví před čtenáře otázku „Jak se to mohlo stát?“, čímž přesouvá pozornost od dějového překvapení k postupné proměně postavy. Každý krok je důležitý, protože odhaluje, co Catherine ztrácí a co se v ní uzavírá, dokud se z dívky, která chtěla péct, milovat a rozhodovat o vlastním životě, nestane žena, pro niž už soucit představuje slabost.

 

 

V tomto směru je Heartless možná nejčistším příkladem autorčina zájmu o záporné postavy. Marissu Meyer fascinuje, že padouch ve vlastním příběhu sám sebe většinou za padoucha nepovažuje, protože své jednání chápe jako obranu, nutnost, spravedlivou odplatu nebo způsob, jak získat něco, co mu bylo dlouho odpíráno. Při psaní ji zajímá nejen to, čeho se postava dopouští, ale také jaký vnitřní příběh si o svých činech vypráví a kde leží hranice, za níž se pochopitelná bolest mění v rozhodnutí ubližovat druhým. Traumatická minulost automaticky nezbavuje člověka odpovědnosti, ale zlo bývá pro příběh zajímavější ve chvíli, kdy nevzniká ve vzduchoprázdnu, ale roste z něčeho lidského, co se postupně pokřivilo, ať už je to touha po uznání, strach z odmítnutí, potřeba kontroly nebo neschopnost přijmout ztrátu. Catherine je člověk, který se mohl rozhodnout jinak, jenže v rozhodujících chvílích to neudělal nebo už nedokázal. Marissu prostě zajímají záporáci. U kladného hrdiny čtenář často přijme, že jeho cílem je zachránit svět, ochránit blízké nebo napravit nespravedlnost, zatímco u záporné postavy musí autor mnohem pečlivěji hledat vnitřní logiku, díky níž její jednání dává smysl alespoň jí samotné. Meyer si pokládá otázku, co postava chce, proč to považuje za oprávněné a jaký strach se skrývá pod její potřebou moci, kontroly nebo pomsty. Tím nevznikají padouši, které by bylo nutné omlouvat, ale postavy, jejichž krutost nevypadá jako náhodně přidaná vlastnost. Levana touží po obdivu a úplné kontrole, protože nedokáže snést zranitelnost ani možnost, že by ji někdo viděl bez obrazu, který kolem sebe vytvořila. Catherine se uzavírá soucitu poté, co vnímá cit jako zdroj bolesti, jíž se už nechce znovu vystavit. Nova se obrací proti systému, protože jeho selhání chápe jako důkaz, že ochrana založená na autoritě je falešná. Každá z těchto postav překračuje hranice, za nimiž už její bolest nemůže ospravedlnit následky pro ostatní, ale čtenář zároveň rozumí cestě, která ji k této hranici přivedla.

 

 

Román zároveň ukazuje, jak dobře Meyer rozumí nebezpečí nenaplněného života. Catherine netouží po moci, slávě ani obdivu, ale po něčem relativně prostém, co by v jiném světě mohlo být dosažitelné, a tím bolestněji působí, když okolí její přání považuje za nepraktické, nedůstojné nebo příliš malé. Její sen o vlastní cukrárně se postupně mění v symbol života, který si nedovolila skutečně vybojovat, přestože po něm toužila, a čtenář tak sleduje zrod jedné známé záporné postavy, ale také příběh o tom, co může udělat s člověkem dlouhodobý pocit, že jeho skutečný život se odehrává někde vedle a že ten, který žije, patří spíš očekáváním druhých než jemu samotnému. Téma svobody se v autorčiných knihách objevuje opakovaně, i když pokaždé v jiné podobě. Cinder bojuje s předsudky vůči svému tělu a původu, Cress se snaží opustit izolaci, Winter odmítá využívat schopnost, kterou by mohla ovládat ostatní, a Catherine touží získat právo rozhodnout o vlastním životě ještě dřív, než zjistí, že každé další zaváhání její možnosti zmenšuje. Meyer své hrdinky nechává zápasit s tím, že svoboda má cenu, rozhodnutí nesou následky a některé příležitosti se po určité chvíli už nevracejí.

 

 

Právě tato emoční vrstva vysvětluje, proč Heartless oslovilo i čtenáře, kteří jinak podobné retellingy nevyhledávají. Kniha sice pracuje s dobře známým světem, ale její hlavní otázka není literární ani pohádková, protože se týká chvíle, kdy člověk přestane věřit, že může být ještě jiný, než jakého z něj udělaly okolnosti. Meyer přitom nejde o prostý soucit, ale o mnohem nepohodlnější porozumění, v němž lze současně litovat toho, co se Catherine stalo, a odmítat to, kým se nakonec stala. Po této tragické a předem uzavřené cestě se autorka v sérii Renegades obrací k jinému typu morálního konfliktu, v němž už není snadné rozdělit postavy na hrdiny a padouchy ani podle toho, na které straně stojí. Superhrdinové zde nejsou jen zachránci, ale také mocenská struktura, která rozhoduje, kdo smí určovat pravidla, zatímco postavy označované za zločince často vycházejí ze zkušenosti, že systém, který je má chránit, selhal. Meyer tak opouští známé pohádkové předlohy, ale ponechává si téma, které ji provází napříč tvorbou: otázku, kdo získává právo nazývat se hrdinou a zda dobré úmysly stačí ve chvíli, kdy člověk začne rozhodovat za ostatní.

 

 

V sérii Renegades Marissa Meyer opouští pohádkové předlohy a vstupuje do světa superhrdinů, dál ji ale přitahují postavy, které se nevejdou do jednoduchého rozdělení na dobré a zlé, stejně jako společnosti, jež samy sebe označují za spravedlivé, ačkoli jejich pravidla mohou některým lidem pomáhat a jiné vytlačovat na okraj. Superhrdinové zde nepředstavují pouze jednotlivce s výjimečnými schopnostmi, kteří zasahují ve chvíli nebezpečí, ale také organizaci, jež po období chaosu převzala odpovědnost za pořádek, bezpečnost i rozhodování o tom, jak má společnost fungovat. Zvenčí působí jako symbol stability, uvnitř se však postupně ukazuje, že žádná instituce nezůstává čistá jen proto, že vznikla s dobrým úmyslem. Hlavní hrdinka Nova jako malá zažila, že ti, kteří měli chránit slabší, v rozhodující chvíli nepřišli, a její pohled na Renegáty se proto utvářel dávno předtím, než je poznala osobně. Nedůvěřuje jejich autoritě, zpochybňuje jejich právo řídit životy ostatních a přichází mezi ně s vlastním plánem, který by v klasickém superhrdinském příběhu stačil k tomu, aby byla označena za padoucha. Meyer jí však poskytuje dost prostoru, aby čtenář pochopil, odkud její přesvědčení vychází, aniž by musel souhlasit se vším, co Nova udělá. Na druhé straně stojí Adrian, který v Renegáty věří, ale současně začíná vidět rozpory mezi jejich ideály a skutečným fungováním, takže ani on nemůže zůstat jen bezvýhradným obhájcem systému, do něhož patří. Napětí celé trilogie vyrůstá také z toho, že obě hlavní postavy mají v něčem pravdu a v něčem se mýlí. Nova správně vidí, že společnost nemůže navždy spoléhat na úzkou skupinu výjimečných lidí, kteří rozhodují za všechny ostatní, zároveň však její vlastní strana nese zkušenost s násilím, pomstou a chaosem, které nelze romantizovat jen proto, že vznikly jako odpor proti moci. Adrian zase chápe, že pravidla a instituce mohou chránit lidi před svévolí, dlouho si ale nechce připustit, že autorita, která není ochotná přijímat kritiku, začne dříve či později chránit také sama sebe.

 

 

Marissa Meyer v této sérii rozvíjí otázku, která se v různých podobách objevuje i v jejích pohádkových knihách: Určují člověka jeho schopnosti, původ a přidělená role, nebo rozhodnutí, která dělá ve chvílích, kdy mu žádná možnost nepřipadá úplně správná? V The Lunar Chronicles musely hrdinky opustit představu, kterou o nich vytvořilo okolí, zatímco v Renegades se hrdina a padouch stávají také veřejnými nálepkami, jež mohou zakrývat skutečné motivace. Ten, kdo zachraňuje město, nemusí být automaticky morálně bezchybný, stejně jako ten, kdo se postaví proti systému, nemusí být pouze ničitelem. Marissa přiznává, že tato trilogie vznikala méně pevně naplánovaným způsobem než The Lunar Chronicles. U své první velké série měla předem jasno, které pohádkové postavy se objeví, jak se jejich osudy propojí a k jakému závěrečnému střetu směřují, zatímco u Renegades si dovolila více objevovat za pochodu a postupně zjišťovat, kam ji postavy a konflikty zavedou. Výsledek působí v některých částech rozvolněněji, současně však odpovídá světu, v němž nikdo nemá k dispozici úplnou mapu a kde se názory mění pod vlivem nových zkušeností. Sama Marissa se popisuje jako člověk, který má rád plán, strukturu a představu o tom, kam věci směřují, takže nejistota pro ni nebývá osvobozující, ale spíš náročná. V jednom z novějších rozhovorů mluvila o tom, že změny plánů snáší obtížně a že se cítí nejlépe ve chvíli, kdy si může dopředu rozvrhnout práci i běžný život. Z hlediska její tvorby je tedy zajímavé sledovat, jak často staví postavy do situací, které jim žádnou pevnou strukturu nenabízejí, a nutí je rozhodovat se bez jistoty, že zvolily správně.

 

 

Přestože si čtenáři Marissu Meyer často spojují s originálními světy a nápadnými proměnami známých příběhů, sama při tvorbě postav nevychází především z jejich schopností, vzhledu nebo role v zápletce. Potřebuje vědět, čím bude daná postava čtenáři blízká, co na ní bude možné obdivovat, jaká chyba jí bude komplikovat život a čeho se bojí nejvíc, a tento strach se často stává neviditelnou silou, která určuje její rozhodnutí i celý vývoj.To vysvětluje, proč její hrdinové nejsou zajímaví jen jako nositelé neobvyklých schopností nebo pohádkových rolí. Cinder může být kyborgská mechanička a Nova dívka, která nikdy nespí, ale samotná zvláštnost by na několik set stran nestačila. Důležité je, co pro ně jejich schopnosti znamenají, jak ovlivňují vztah k vlastnímu tělu, společnosti a druhým lidem a před čím je naopak nedokážou ochránit. Hrdina může zvládnout souboj, prolomit bezpečnostní systém nebo ovládnout mimořádnou sílu, ale stále může mít strach z odmítnutí, selhání, ztráty kontroly nebo odhalení, že není takový, za jakého ho ostatní považují. Meyer tím vytváří postavy, jejichž vývoj není založený jen na tom, že získají větší sílu nebo se naučí lépe používat své nadání. Skutečný posun přichází ve chvíli, kdy musí udělat něco, čemu se dlouho vyhýbaly, přiznat pravdu, vzdát se obranného mechanismu nebo riskovat vztah, na němž jim záleží. Strach pro ni nepředstavuje pouze překážku, kterou je třeba odstranit, ale součást osobnosti, jež může člověka chránit, omezovat i vést k rozhodnutím, kterých později lituje.

 

 

Vedle vlastních románů se Marissa Meyer několik let věnovala podcastu The Happy Writer, v němž vedla rozhovory s dalšími autory o jejich práci, radostech, nejistotách i cestě k vydání knihy. Název nevznikl náhodou. Meyer chtěla zpochybnit rozšířenou představu, že skutečný umělec musí nutně trpět, být neustále vyčerpaný nebo považovat vlastní práci za zdroj bolesti, protože sama měla potřebu mluvit také o tom, co lidem psaní dává a proč u něj zůstávají navzdory odmítnutím, termínům a náročným revizím. Podcast neidealizoval spisovatelskou profesi a nepředstíral, že vydání bestselleru odstraní pochybnosti, pracovní přetížení nebo strach z další knihy. Jeho základní myšlenka však připouštěla, že náročnost a radost se nevylučují a že autor nemusí svou práci nenávidět, aby ji bral vážně. Později se rozhodla podcast ukončit, protože se z něj postupně stala další práce s rozsahem, který už nebylo možné snadno skloubit s psaním a rodinou. V rozhovoru vysvětlila, že pořad začal připomínat třetí zaměstnání na plný úvazek a že v dané životní fázi chtěla dát přednost domácímu vzdělávání svých dětí a společnému času. Toto rozhodnutí dobře zapadá do jejího přístupu k tvořivosti, protože spisovatelský život nevnímá jen jako neustálé rozšiřování projektů, ale také jako otázku, čemu je člověk ochotný dát svůj omezený čas. Meyer žije v Tacomě s manželem a dvojčaty a v posledních letech mluví o tom, že si rodina zvolila domácí vzdělávání, pomalejší rána a možnost více cestovat, i když takové uspořádání přináší vlastní nároky na organizaci. Pro člověka, který má rád plán a nerad mění již vytvořenou strukturu, může být spojení psaní, výuky a rodinného života složité, současně však ukazuje, že úspěšná kariéra nemusí mít jedinou správnou podobu.

 

 

Marissa Meyer se ani po více než deseti letech od vydání Cinder nevzdálila příběhům, díky nimž ji čtenáři objevili. Připravuje grafickou podobu Heartless, pokračování The Escape Game a další knihy inspirované pohádkami, zatímco svět The Lunar Chronicles má získat také animovanou adaptaci plánovanou jako trilogie. Počítá se s uvedením v roce 2028. Marissa Meyer nevynalezla retelling a nebyla první autorkou, která přenesla pohádku do nového prostředí, její knihy však pro velkou část mladé generace vytvořily konkrétní představu o tom, jak odvážně lze se známými příběhy zacházet. Ukázala, že Popelka může opravovat androidy, Karkulka může cestovat futuristickou Francií, Locika může sledovat Zemi ze satelitu a Sněhurka vést revoluci, aniž by tyto proměny zničily to, co na původních příbězích přežilo stovky let.

 

 

Její tvorba zároveň připomíná, že známý příběh není hotová věc uložená ve vitríně, ale materiál, který každá doba znovu přetváří podle vlastních obav, tužeb a představ o svobodě. Pohádky kdysi varovaly před lesem, cizími lidmi, marnivostí nebo porušením zákazu, zatímco Meyer do nich přivádí pandemie, technologie, manipulaci, společenské předsudky a instituce, které slibují ochranu, ale mohou požadovat poslušnost. Přesto v jejich středu zůstávají lidé toužící po přijetí, vlastní cestě a možnosti rozhodnout, kým se stanou. A možná je to nejpřesnější vysvětlení, proč její knihy oslovily tolik čtenářů. Nejenže jim nabídly pohádky, jaké předtím neznali, ale zároveň jim dovolily znovu poznat příběhy, o nichž si mysleli, že je už dávno znají.

 

 

Přijďte se s Marissou potkat na Humbook a přečtěte si její knihy. U nás můžete vybírat zde.