Milovaly ji stovky milionů dětí. Kritici ji odsuzovali. Jaké je tajemství Enid Blyton?

Enid Blyton vytvořila Správnou pětku, Tajnou sedmu, příběhy ze škol Malory Towers a St. Clare’s, kouzelný svět Noddyho i stovky dalších knih, které se předávaly mezi sourozenci, půjčovaly pod lavicí a četly dlouho po večerce. Děti v nich nacházely přesně to, co ve svém věku hledaly: svobodu, tajemství, přátelství, nebezpečí, které lze zvládnout, a svět, v němž jejich odvaha mění svět a trestá lumpy. Dospělí hodnotitelé v nich naproti tomu viděli jednoduchý jazyk, opakující se zápletky, ploché postavy, společenské předsudky a literaturu, která si nezaslouží vážnou pozornost. Co když ale spisovatelčina síla vycházela právě z mimořádné schopnosti vstoupit do dětského světa a porozumět touze po jednoduchém příběhu, v němž se napětí vystupňuje a zase bezpečně uvolní?

 

 

Dětský čtenář se prostě spíš ptá, zda by se mohl vydat s hrdiny knihy na opuštěný ostrov, objevit podzemní chodbu, odhalit pašeráky nebo přespat ve starém hradě. Enid Blyton tyto touhy chápala s přesností, kterou jí kritici dlouho odmítali přiznat. Nejspíš opakovaně míjeli podstatu přitažlivosti knih Enid Blyton. Dítě při čtení nepotřebuje pokaždé překvapivou formu. Opakování mu může naopak poskytovat jistotu. Ví, že dobrodružství začne zdánlivě obyčejným dnem, objeví se podezřelý člověk, tajemná stopa nebo zakázané místo, hrdinové se dostanou do nebezpečí a nakonec obnoví řád. Předvídatelnost tu není důkaz autorské lenosti, ale podle všeho vytváří bezpečný rámec, uvnitř něhož lze prožívat strach, napětí i pocit vlastní statečnosti. Podobně fungují i opakující se hostiny, pikniky a zásoby jídla. Zázvorové pivo, sendviče, koláče a obrovské snídaně nejsou jen dekorací. Po nebezpečí přichází nasycení, návrat do bezpečí a potvrzení, že svět je znovu v pořádku.

 

Nejsilnější fantazie spočívá ale v představě, že děti dokážou jednat samostatně. Dospělí se v jejích příbězích často nacházejí mimo hlavní dění, nevěří varování, nerozumějí situaci nebo přijíždějí až ve chvíli, kdy děti samy shromáždily důkazy a odhalily viníka. Mladí hrdinové plánují cestu, rozdělují si úkoly, rozhodují, komu důvěřovat, a nesou následky vlastních rozhodnutí. Čtenář se tak na několik hodin ocitá ve světě, kde jeho věk neznamená bezmoc. Taková fantazie oslovovala děti v době, kdy jejich život určovala přísná pravidla rodiny a školy, a funguje i dnes, kdy sice vyrůstají v jiných podmínkách, ale velkou část jejich dne stále organizují dospělí. Blyton jim nabízela prostor bez dozoru, kde mohly zkoušet odvahu, loajalitu, úsudek a schopnost postarat se o druhé. Její hrdinové nedostávají moc od dospělých. Berou si ji tím, že jednají. S tím souvisí i zvláštní atmosféra jejích knih. Mnozí dospělí čtenáři si po letech nedokážou vybavit přesný sled událostí, ale pamatují si pocit nekonečných prázdnin. Ostrov, stan, moře, cesta na kole, starý dům, tajemství, které patří pouze dětem. Příběh vytváří představu světa dostatečně velkého pro dobrodružství a zároveň dostatečně bezpečného, aby se z něj čtenář mohl vrátit domů.

 

Enid Blyton nejspíš dokázala myslet jako dítě. Podobnou schopnost vstupovat do dětského způsobu uvažování nachází také u Lewise Carrolla, A. A. Milnea a Beatrix Potterové. Tito autoři se také dokázali přiblížit dětské imaginaci, aniž by jejich knihy působily jako lekce sestavené dospělým vychovatelem. Jenže zatímco Carroll, Milne a Potterová získali pevné místo v literárním kánonu, Blyton zůstávala po dlouhá desetiletí synonymem banální, špatně napsané a průměrné literatury.

 

V jejím případě působila proti ní také mimořádná produktivita. Autor, který píše rychle, opakuje osvědčené vzorce a oslovuje masové publikum, vzbuzuje u části kulturního prostředí podezření. Popularita bývá snadno zaměněna za povrchnost a dětské nadšení za nedostatek vkusu. Úspěch Blyton se tak dlouho vysvětloval marketingem, jednoduchostí nebo nízkými nároky mladých čtenářů. Teprve pozdější výzkum začal brát vážně možnost, že děti v jejích příbězích rozpoznávaly něco, co dospělí hodnotitelé přehlíželi. Její věty jsou zpravidla přehledné, děj postupuje rychle, motivace postav lze snadno pochopit a každá kapitola otevírá další otázku. Blyton dobře věděla, kdy kapitolu ukončit, aby dítě chtělo pokračovat, jak dávkovat nebezpečí a jak připomenout důležité informace bez složitého vysvětlování. Literární rafinovanost jejího psaní se skrývá v přesném řízení čtenářské pozornosti.

 

Za obrazem autorky šťastného dětství se nachází mnohem komplikovanější rodinný příběh. Životopisci popisovali Blyton jako sobeckou, výbušnou a někdy zlomyslnou osobnost a že její veřejně prohlašovaná láska k dětem se podle některých svědectví neodrážela ve vztahu k vlastním dcerám. Její děti, Gillian Baverstock a Imogen Smallwood, navíc podaly dva značně odlišné obrazy své matky. Jedna ji hájila a zdůrazňovala její energii, pracovitost a kouzlo, druhá vzpomínala na chlad, kontrolu a emocionální vzdálenost. Je jasné, že rodinné vzpomínky vznikají z odlišných vztahů, temperamentů i životních období, ale slyšíme za tím znepokojivou otázku, jak mohla Enid Blyton tak přesně vystihnout dětské touhy a zároveň působit ve vlastním domově jako člověk, který s dětskými emocemi zacházel tak obtížně? Vymyšlenému dítěti možná lze dát dobrodružství, bezpečí, kamarády a vítězství. Skutečné dítě přináší vlastní potřeby, odpor, zranitelnost a požadavek na vztah, který nelze řídit jako příběh. Blyton mohla disponovat mimořádným porozuměním dětské fantazii a současně zápasit s nároky intimního rodinného života. Její knihy možná představují prostor, v němž vytvářela svět ovladatelnější, přehlednější a bezpečnější než skutečnost. Podobný rozpor známe i u jiných autorů dětské literatury. Schopnost vytvořit nezapomenutelný dětský svět nevypovídá automaticky o schopnosti být citlivým rodičem. Dílo a člověk spolu souvisejí, ale nikdy se dokonale nepřekrývají.

 

Skutečný život Enid Blyton byl mnohem složitější, než by napovídaly její knihy plné bezstarostného dětství. Vyrůstala mezi dvěma velmi rozdílnými rodiči. Zatímco otec Thomas v ní probudil lásku ke knihám, přírodě a fantazii a byl jejím nejbližším člověkem, s matkou Theresou měla od dětství chladný a komplikovaný vztah. Když jí bylo třináct let, otec rodinu opustil kvůli jiné ženě a Enid tak přišla o člověka, kterého bezmezně milovala. Tento okamžik ji podle životopisců hluboce poznamenal a její vztah s matkou se postupně rozpadl natolik, že se po její smrti ani nezúčastnila pohřbu. V dospělosti byla Enid známá mimořádnou disciplínou a potřebou mít vše pod kontrolou, každý den psala, dodržovala přísný režim a i proto vytvořila více než sedm set knih. Někteří badatelé se domnívají, že právě psaní pro ni představovalo bezpečný svět, který mohla na rozdíl od vlastního života zcela ovládat. I proto jí asi její vlastní dcery popsaly tak rozdílně, jako laskavou a energickou ženu, a naopak osobnost citově chladnou, přísnou a ovládající. Šlo o ženu plnou rozporů, která možná ve svých knihách vytvářela dětství, jaké sama postrádala – svět, v němž děti mají věrné přátele, mohou se svobodně rozhodovat, dobro nakonec vítězí a bezpečí je samozřejmostí. Tento kontrast mezi jejím osobním životem a světem jejích příběhů dodnes fascinuje psychology i literární vědce a možná pomáhá vysvětlit, proč její knihy dokázaly oslovit tolik generací malých čtenářů.

 

První manžel, Hugh Alexander Pollock, byl editorem v nakladatelství, které vydávalo její knihy. Právě díky němu se její kariéra výrazně rozjela, podporoval ji, povzbuzoval k psaní a věřil jejímu talentu. Zpočátku působili jako šťastný pár a narodily se jim dvě dcery. Jenže ve druhé polovině 30. let se jejich vztah začal rozpadat. Pollock trpěl následky první světové války, propadal alkoholu a depresím a během druhé světové války znovu nastoupil do armády, takže byl dlouho mimo domov. Současně měli oba mimomanželské vztahy, Hugh navázal vztah se spisovatelkou Idou Crowe a Enid se zamilovala do londýnského chirurga Kennetha Darrella Waterse. Podle většiny životopisců už tehdy bylo jejich manželství prakticky nefunkční. Druhý manžel, chirurg Kenneth Fraser Darrell Waters, podle všeho přinesl Enid větší osobní klid. Kenneth nebyl spojen s literárním světem, podporoval její práci, chránil její obchodní zájmy a pomohl jí profesionalizovat správu jejího rychle rostoucího majetku založením společnosti Darrell Waters Ltd. Ale ani tento vztah nebyl bez problémů. Kenneth měl prudší povahu, později trpěl vážnými zdravotními potížemi a jejich společný život poznamenal také potrat vytouženého dítěte v roce 1945. V závěru života navíc Kennethovo zdraví i Enidina nastupující demence znamenaly pro oba velmi těžké období.

 

V knihách Enid Blyton najdeme velmi zajímavé postavy. Jednou z nejživějších postav Správné pětky je George, vlastním jménem Georgina. Nosí krátké vlasy, odmítá své dívčí jméno, chce být pokládána za chlapce a žádá stejnou svobodu, jakou mají Julian a Dick. Pro mnoho malých čtenářek představovala možnost uniknout z role hodné, čisté a poslušné dívky, jejíž úkol spočívá především v péči o ostatní. George se hádá, riskuje, vede, žárlí, vzdoruje a chrání svého psa. Její síla nevychází z dokonalosti, ale z intenzity, s níž brání právo být sama sebou. Nakonec si ale i Anna i ona zachovává tradiční propojení biologického pohlaví a očekávaného genderového chování. George může hranice překračovat, ale příběhy ji za „nevhodné“ chování opakovaně kárají nebo trestají. To dává její postavě zvláštní napětí. George čtenářům ukazuje, že dívka může toužit po stejném dobrodružství a autoritě jako chlapci, ale svět kolem ní tuto svobodu přijímá pouze podmíněně. Musí být statečná, užitečná a loajální, zároveň se znovu a znovu setkává s připomínkou, že podle okolí zůstává dívkou a měla by se podle toho chovat. Její vzdor proto působí současně osvobozujícím i bolestným dojmem. Anna představuje druhou možnost. Vaří, uklízí, připravuje pohodlí a často přijímá pečující roli. Ani jednu z dívek nelze zredukovat na jednoduchý symbol pokroku nebo zpátečnictví. Společně ukazují, jak úzce byly možnosti dívek vymezeny a jak složité bylo pohybovat se mezi touhou po dobrodružství a očekáváním ženské poslušnosti.

 

Popularita Blyton u dětí ale nevymazává problematické vrstvy její tvorby. Badatelé jí vytýkají rasismus, xenofobii, sexismus, třídní předsudky a snobství. Její knihy vznikaly v prostředí britského impéria a často přebíraly hierarchie, které tehdejší společnost pokládala za samozřejmé. Bělošské anglické dítě stojí uprostřed světa jako norma, zatímco cizinec, člověk jiné barvy pleti nebo příslušník nižší společenské vrstvy může být vykreslen jako směšný, podezřelý, méně civilizovaný nebo morálně pochybný. Tato místa dnes nelze odbýt konstatováním, že „taková byla doba“. Historický kontext vysvětluje původ stereotypu, ale neodstraňuje jeho účinek. Dětské knihy se podílejí na tom, koho se dítě učí vnímat jako hrdinu, koho jako cizince a komu automaticky důvěřovat. Příběh, který jednomu čtenáři poskytuje pocit bezpečí a domova, může jinému sdělovat, že do tohoto světa plně nepatří. Současně by bylo zjednodušující přestat knihy číst a předstírat, že tím historické předsudky zmizely. Starší literatura může dětem i dospělým ukázat, jak se společenské hodnoty mění, jak hluboko byly stereotypy vloženy do běžné zábavy a proč některé obrazy působily po desetiletí přirozeně. K tomu dítě potřebuje doprovod zralého dospělého a rozhovor, vysvětlení, předmluvu nebo otázky, které mu umožní problematické místo rozpoznat.

 

Vydavatelé postupně upravovali slovník, jména, popisy postav i ilustrace v knihách Enid Blyton. Chtěli uchovat oblíbené příběhy pro novou generaci a odstranit výrazy, které dnes působí urážlivě. Odstranění jednoho hanlivého slova ale podle odbornílů nemusí proměnit způsob, jakým příběh rozděluje postavy na civilizované a zaostalé, důvěryhodné a podezřelé, anglické a cizí. Kosmetická úprava může dokonce vytvořit dojem, že problém byl vyřešen, a čtenář pak hůře rozpozná hodnoty, které zůstaly ve stavbě příběhu. Smysluplnější cesta může spojovat citlivou redakční práci s otevřeným kontextem. Předmluva přiměřená věku, poznámka vydavatele nebo rozhovor s rodičem či učitelem dokážou vysvětlit, že kniha pochází z jiného období a některé její představy dnes odmítáme. Dítě tím nepřichází o dobrodružství. Získává schopnost číst pozorněji a pochopit, že i milovaná kniha může obsahovat hodnoty, s nimiž nesouhlasíme.

 

Enid Blyton bývá stále vtahována do dvou krajních obrazů. V jednom stojí milovaná vypravěčka, která naučila celé generace číst. Ve druhém problematická autorka plná stereotypů, jejíž knihy už do současnosti nepatří. Její skutečný význam se nachází mezi těmito póly. Dokázala vytvořit nesmírně účinný čtenářský svět. Rozuměla rytmu dětského dobrodružství, potřebě bezpečného napětí, přitažlivosti tajných spolků a touze uniknout z dohledu dospělých. Současně psala z pozice ženy formované britskou společností první poloviny 20. století a její příběhy nesou tehdejší představy o rase, třídě, národnosti i genderu. Jedna skutečnost neruší druhou. Zralé čtení unese obojí. Můžeme ocenit, jak její knihy probouzely čtenářskou vášeň, a současně pojmenovat místa, kde zraňují nebo zužují obraz světa. Můžeme se ptát, proč George tolik dívek osvobozovala, a zároveň sledovat, jak ji příběh vrací do tradičních hranic. Můžeme obdivovat autorčino porozumění dětské fantazii a neskrývat svědectví o komplikovaném vztahu k vlastním dětem.

 

Příběh Enid Blyton vypovídá také o dlouhodobém nedorozumění mezi dospělými a dětskými čtenáři. Dospělí mají sklon vybírat knihy podle toho, co by děti měly rozvíjet, pochopit nebo ocenit. Děti často sahají po příbězích, které jim umožňují něco prožít. Chtějí cítit napětí, svobodu, sounáležitost, odvahu a radost z toho, že dokážou odhalit pravdu dříve než dospělí. Blyton tuto potřebu považovala za důležitou. Psala přímo, rychle a s jasným vědomím, komu je příběh určen. Kritici v jednoduchosti viděli nedostatek. Děti v ní nacházely otevřené dveře. Její knihy tak připomínají, že přivést dítě ke čtení nemusí znamenat okamžitě mu předložit nejsložitější nebo nejuznávanější literaturu. První velká čtenářská láska často vzniká z knihy, kterou dítě nechce odložit, nikoli z knihy, kterou mu dospělí označili za hodnotnou. Jakmile pozná slast z příběhu, může se jeho čtenářský svět rozšiřovat.

 

Svět Správné pětky už neodpovídá každodennosti většiny současných dětí. Volný pohyb krajinou bez telefonu, dlouhé prázdniny bez dozoru a ochota dospělých nechat děti zmizet na celý den působí téměř fantasticky. Tato vzdálenost může být dalším zdrojem přitažlivosti. Blyton nenabízí realistický návod na dnešní dětství. Nabízí fantazii o samostatnosti. Čtenář vstupuje do prostoru, kde kamarádství vydrží zkoušku, pes rozumí nebezpečí dříve než lidé, odvaha se vyplácí a zlo lze odhalit. Takový svět je jednoduchý, ale jeho emocionální potřeby jednoduché nejsou. Dítě touží někam patřit, mít vliv na svůj osud, obstát před přáteli a vrátit se z nebezpečí silnější. Enid Blyton tyto potřeby zachytila tak přesně, že její příběhy přežily i proměny jazyka, rodiny, školy a celé společnosti. Její odkaz proto neleží pouze v počtu napsaných knih ani ve známých postavách. A co my, dospěláci? Nasloucháme tomu, co děti v příbězích hledají, nebo jim stále nabízíme hlavně to, co bychom chtěli, aby hledaly? Kritici po desetiletí zkoumali, co Enid Blyton nedělala dost dobře. Dětští čtenáři mezitím věděli, co dělala dokonale. Otevřela dveře, za nimiž čekal ostrov, tajná chodba, věrní přátelé, pes, který vždy vycítil nebezpečí, a celý den bez dospělých. Stačilo obrátit stránku. U nás můžete knihy téhle dámy najít zde.