Šílené ženy, umlčené ženy - duševní zdraví a ženská svoboda ve viktoriánské literatuře

Právě tady se potkávají Jane Eyre Charlotte Brontë a Žlutá tapeta Charlotte Perkins Gilman, dvě knihy, které vznikly v různých časech a z různých zkušeností, ale spojuje je jedna otázka. Co se stane se ženou, kterou nikdo nebere vážně ve chvíli, kdy potřebuje pomoc, svobodu nebo prostor pro vlastní život?

 

V Jane Eyre tento motiv na první pohled zakrývá romantický příběh Jane a Rochestera, pod nímž však žije jedna z nejslavnějších ženských postav v literatuře vůbec a to Bertha Mason, Rochesterova první manželka, ukrytá na půdě Thornfieldu. V Žluté tapetě je ženský rozpad naopak v centru vyprávění od první do poslední stránky, protože sledujeme ženu, která je držena v pokoji pod záminkou léčby, a její mysl se před čtenářem hroutí v reálném čase. V obou případech je ženská psychika spojená s uzavřeným prostorem, vězněním, s mužskou autoritou a s tím, že o ženském stavu rozhodují jiní.

 

Charlotte Brontë i Charlotte Perkins Gilman věděly, že duševní zdraví není jen čistě medicínská otázka. Že to je i (a často jen a především) otázka moci a postavení. V případě Charlotte Brontë je důležité připomenout, že její svět vznikal z velmi silné osobní zkušenosti ztráty, přísného vzdělávání, izolace a z pozorování toho, jak omezený je prostor, který společnost ženám dává. Jane Eyre začíná jako dítě bez ochrany, bez postavení a bez práva rozhodovat o vlastním životě. Je to sirotek, kterým pohrdá rodina, kterému se ostatní děti vysmívají a který se musí sám v sobě naučit odlišovat vlastní důstojnost od toho, jak s ním zacházejí druzí. Jeho identita vzniká v odporu, ve zkušenosti nespravedlnosti a v potřebě zachovat si i přesto všechno vnitřní pravdivost. Jenže zatímco Jane na své cestě potkává lidi, kteří jí v různých chvílích pomáhají, slečnu Templeovou, Helen Burns, později i další postavy, Bertha Mason žádnou podobnou síť nemá. Její příběh je příběhem ženy, která se do systému dostane zranitelná a bezmocná, a ten systém ji zcela pohltí. Je bohatá, je provdaná, má tedy všechny vnější znaky společenské hodnoty, a přesto je odstraněna z běžného života, skryta a zredukována na problém, který je třeba vyřešit nebo alespoň skrýt. Rochester ji drží zavřenou na půdě a dům Thornfield se tak stává gotickým sídlem s hrozivým tajemstvím.

 

Tady začala moderní feministická kritika číst Janu Eyrovou úplně jinak. Slavná interpretace „šílené ženy na půdě“ ukázala, že Bertha není jen vedlejší postava nebo nějaký exotický stín Janeina příběhu, ale symbol potlačené ženské energie, hněvu a sexuality, kterou viktoriánský svět nedokáže přijmout v její reálné podobě. Jane je žena, která se naučí svůj vztek kultivovat, ovládnout a přetavit do morální síly. Bertha je žena, v níž se tento vztek mění v destrukci, protože nikdo kolem ní nevytvořil podmínky pro nic jiného. Když zapálí Thornfield, není to čtenářsky zajímavý dramatický zvrat, je to obraz systému, který shoří spolu s tím, co sám vyprodukoval a uvěznil.

 

Jane a Bertha tvoří v určitém smyslu dvě možné odpovědi na otázku, jak může žena přežít ve světě, který jí nepřeje? Jedna cesta vede přes vnitřní disciplínu, vzdělání, trpělivost a hledání rovnocenného vztahu. Druhá přes osamění, izolaci a psychický rozklad. Rozdíl mezi nimi je pak pouze v tom, že jedné se na některých místech její cesty dostane pomoci a druhá zůstává uvězněná bez pomoci.

 

U Charlotte Perkins Gilman se tato rovina stává ještě ostřejší, protože Žlutá tapeta vychází z vlastní zkušenosti autorky s léčbou tehdy běžnou „rest cure“, odpočinkovou kúrou, kterou podstoupila po porodu. Gilman trpěla pravděpodobně poporodní depresí, jenže doba tehdy pro takový stav neměla přesný název ani žádné porozumění. Léčba znamenala klid, nečinnost, minimální duševní aktivitu, žádné psaní, žádné umění, žádnou intelektuální práci. Pro uměleckou a myslící ženu to byla devastující zkušenost. Gilman si nakonec pomohla tím, že se ke své tvorbě vrátila. Z téhle zkušenosti pak vznikl jeden z nejsilnějších textů o ženském duševním zdraví v celé moderní literatuře.

 

Vypravěčka Žluté tapety je žena, která po porodu přichází s manželem do pronajatého domu, kde má odpočívat a zotavit se. Manžel je zároveň lékař, a tím je rozložení moci zcela jasné, Muž, který rozhoduje o těle své ženy, o její psychice i jejím každodenním režimu, je zároveň ten, kdo ji oslovuje zdrobnělinami, zlehčuje její stavy a vysvětluje jí, co s ní „ve skutečnosti“ je. Vypravěčka cítí, že se její stav zhoršuje, ale její zkušenost nemá proti lékařské žádnou váhu. Ona ví, že potřebuje jiný typ pomoci, jenže to pro nikoho nic neznamená. Pokoj s odpudivou žlutou tapetou se postupně mění v projekční plochu její psychiky. Zpočátku ji tapeta jen dráždí, později v ní začíná vidět ženu za vzorem, za mřížemi, ženu, která se snaží dostat ven. A právě v tom je povídka tak geniální. Na jedné úrovni sledujeme psychotický rozpad, halucinace a ztrátu kontaktu s realitou. Na jiné úrovni vidíme zcela srozumitelný symbolický proces, kdy vypravěčka v tapetě rozpoznává sama sebe. Vidí ženu sevřenou v prostoru, který jí někdo přidělil, a postupně dochází k tomu, že jedinou cestou ven je násilné stržení té vrstvy, která ji drží uvnitř.

 

Žlutá tapeta je mimořádně silným děsivým příběhem o tom, jak patriarchální léčba může duševní kolaps ženy prohlubovat. Manžel vypravěčku miluje svým způsobem, stará se o ni, zajišťuje ji, mluví k ní laskavě, ale zároveň ji systematicky zbavuje dospělosti, autonomie a důvěry v sebe sama. Zachází s ní jako s dítětem, rozhoduje za ni, vysvětluje jí její vlastní stav a odřezává ji od činnosti, která by ji mohla držet pohromadě. Jeho péče je tím nebezpečnější, že více se tváří jako láskyplná péče.

 

Když se na obě knihy podíváme vedle sebe, je to velký rozdíl. Charlotte Brontë ukazuje ženu, která projde ohněm a nakonec najde podobu vztahu, v němž může vstoupit do života po svém. Charlotte Perkins Gilman ukazuje ženu, kterou systém dovedl až k psychickému zhroucení. V obou případech ale platí, že ženské duševní zdraví nelze oddělit od toho, jaké místo žena ve společnosti má, jak moc smí mluvit, jak moc jí ostatní věří a kolik prostoru dostává její vlastní interpretace reality. Tohle téma je ostatně živé i dnes. Přestože máme jiný jazyk, jiné diagnózy a jiné možnosti, ženy stále velmi často popisují zkušenost, že jejich bolest, úzkost, vyčerpání nebo psychické potíže jsou zlehčovány, vysvětlovány jako přecitlivělost, přehánění nebo „prostě stres“. Právě proto se k Žluté tapetě vracíme jako k přesnému zobrazení mechanismu, kdy společnost ženě vezme důvěru v její vlastní vnímání.

 

Zajímavé a důležité je také to, že ani jedna z těchto autorek nevytváří plochou opozici zlí muži versus dobré ženy. V Janě Eyrové má Rochester vedle svých selhání i schopnost citu a nakonec také ztrácí část své moci. Ve Žluté tapetě manžel jedná jako muž pevně zasazený do systému, který mu dává právo vědět lépe, co žena potřebuje, není to žádný tyran. A právě to je možná nejnepříjemnější zjištění, že problémy nevznikají jen ze zjevné zloby, ale i z dobře míněné autority, která si je jistá svou pravdou natolik, že umlčí jiný hlas.

 

Když se vrátíme k motivu identity, vidíme, že v obou dílech se ženské já formuje ve střetu s prostorem, mocí a řečí. Jane se musí znovu a znovu přesouvat, od Gatesheadu přes Lowood, Thornfield, Moor House až k Ferndeanu, a na každém místě skládá samu sebe jinak. Vypravěčka Žluté tapety je naopak zavřena do jediného pokoje, až se její identita rozpadne do symbolu ženy za vzorem na zdi. Jedna cesta je neustálý pohyb, druhá naprostá ztuhlost. Jedna vede k integraci osobnosti, druhá k jejímu rozštěpení. Obě ale říkají něco podstatného o tom, jak důležité je pro duševní zdraví a identitu, aby žena nebyla jen objektem cizí péče, ale subjektem vlastního života.

 

Právě v tom spočívá síla těchto textů. Viktoriánská literatura tu působí jako prostor, který velmi dobře rozuměl hrůze ženského umlčení. A čím pozorněji tyto příběhy čteme, tím víc je jasné, že „šílená žena“ v literatuře často je spíše žena, která nese následky společenského násilí na svém těle i duchu.

 

Četli jste Janu Eyre nebo Žlutou tapetu? Která z těchto knih vás zasáhla víc?

 

U nás jsou díla této autorky vyprodanou stálicí, ale náš hlídací pes je vám bezpečně ohlídá. Knihy Emily Brontë u nás na Restoriu najdete tady.

 

Ale jednu specialitku se Žlutou tapetou pro vás máme tady.

 

Čtěme spolu, leťme spolu do příběhů. Restorio vám dá křídla.