Taslima Nasrin: Spisovatelka, bojovnice, která přišla o domov. A dodnes rozděluje svět.

Přesto by bylo chybou spojovat Taslimu pouze s románem Hanba. Ve svých novinových sloupcích jako jedna z prvních žen v Bangladéši veřejně popsala vlastní zkušenost se sexuálním obtěžováním. V době, kdy ženy podobné zážitky téměř nikdy nevyslovovaly nahlas, to byl šok. Mnohé později přiznávaly, že právě díky ní pochopily, že to, co považovaly za vlastní ostudu, není jejich vina. Její texty inspirovaly studentky, které začaly protestovat proti diskriminačním pravidlům na univerzitách, a povzbudily další ženy, aby otevřeně mluvily o sexuálním násilí nebo domácím útlaku.

Stejnou proměnu lze sledovat i v její poezii. Literární badatelé upozorňují, že hrdinky jejích básní nejsou pasivní oběti čekající na záchranu. Jsou to ženy, které se samy rozhodnou překročit práh domu, odejít ze vztahu, ignorovat urážky, rozhodovat o vlastním těle i budoucnosti. V básni Eve, Oh Eve například obrací tradiční výklad biblické Evy. Eva podle ní není vinicí lidského pádu, ale první ženou, která měla odvahu poznávat svět. Hříchem není ženská zvědavost, ale zákaz poznání. Celá její poezie se tak stává hledáním obrazu „nové ženy“ – ženy, která přestává čekat na svolení společnosti a sama přebírá odpovědnost za svůj život.

Zde se ale příběh Taslimy Nasrin začíná komplikovat. Zatímco jedni ji považují za hlas těch, které dosud nikdo neposlouchal, jiní upozorňují, že její pozdější tvorba začala zobecňovat zkušenosti s konkrétními lidmi na celé náboženství. Někteří badatelé připomínají, že muži, kteří podle jejích autobiografií ženám nejvíce ubližovali, její otec nebo první manžel, nebyli nijak zvlášť nábožensky založení. Přesto Taslima stále častěji spojovala útlak žen především s islámem. Kritici proto namítají, že zaměnila patriarchální kulturu za náboženství samotné. Další připomínají, že její přístup se výrazně lišil od starších bangladéšských feministek, například Rokeyi Sakhawat Hossain. Ta usilovala o změnu zevnitř náboženské tradice, zatímco Taslima se rozhodla náboženství otevřeně odmítnout. Spor se tak nevede jen o obsah jejích knih, ale také o otázku, jakým způsobem lze společnost skutečně měnit.

Ale ani její nejostřejší kritici nezpochybňují význam jejího díla. Profesor Md Mahmudul Hasan, který o Taslimě napsal několik polemických studií, letos připomněl, že zákaz knih nebo útoky na knihkupectví nejsou projevem síly, ale intelektuální bezmoci. Podle něj bývá zakázaná kniha často čtena více než ta, která zůstává bez povšimnutí, a odpovědí na kontroverzní názor má být jiný názor, nikoli umlčení autora. Zároveň upozorňuje, že celý „případ Taslima Nasrin“ je mnohem složitější, než se obvykle prezentuje. Nešlo pouze o střet mezi islámem a svobodou slova. Svou roli hrála bangladéšská i indická politika, média, vydavatelé i mezinárodní lidskoprávní organizace. Z jedné spisovatelky se postupně stal symbol, který si různé strany začaly vykládat po svém.

Možná proto dnes Taslima Nasrin rozděluje veřejnost stejně silně jako před třiceti lety. Její knihy vyvolávají nepříjemné otázky, na které neexistují jednoduché odpovědi. Kde končí oprávněná kritika náboženství a začíná zobecňování? Jak chránit práva menšin, aniž bychom vytvářeli nové stereotypy? A jakou odpovědnost nese spisovatel, když ví, že jeho slova mohou měnit společnost?

Příběh Taslimy přitom zdaleka nekončí. Právě nyní probíhá návštěva Taslimy Nasrin v indické Kalkatě po téměř dvaceti letech. Taslima opakovaně říká, že by se ráda prošla ulicemi města, navštívila svůj někdejší byt na Rawdon Street a znovu zažila atmosféru místa, které nikdy nepřestala považovat za domov. Její návrat ale zároveň znovu otevřel staré politické spory. Jedni jej vítají jako symbol svobody slova, druzí varují před možnými protesty. Ať už celá návštěva dopadne jakkoli, bude dalším připomenutím, že ani po více než třech desetiletích nepřestala být Taslima Nasrin spisovatelkou, jejíž samotná přítomnost vyvolává otázky o svobodě projevu, toleranci a odvaze říkat nahlas nepříjemné věci. Hlavní událostí bylo veřejné setkání 1. srpna v Rabindra Sadan, jednom z významných kulturních míst Kalkaty. Akci pořádaly organizace Secular Mission, Paschimbonger Jonno a Human Rights Beyond Frontiers. Původně bylo avizováno, že bude recitovat své básně, účastnit se diskuse a že proběhne také slavnostní přivítání. Návrat neprovázely nepokoje srovnatelné s rokem 2007. Tehdy protesty proti její přítomnosti a jejím textům přerostly v násilnosti a nakonec vedly k tomu, že musela Západní Bengálsko opustit. Tentokrát mohla veřejně vystoupit a její přítomnost se naopak stala demonstrací podpory svobody projevu. Nasrin znovu mluvila o náboženském fundamentalismu, právech žen a svobodě projevu. Zdůraznila mimo jiné, že kritiku islámu nebo náboženství nelze automaticky chápat jako útok proti muslimům. Současně se vyslovila pro zavedení jednotného občanského zákoníku (Uniform Civil Code) nejen v Indii, ale také v Bangladéši a Pákistánu; argumentuje tím, že rozdílné náboženské osobní právo udržuje diskriminaci žen. Vyjadřovala se také k současné situaci v Bangladéši a kritizovala zákaz Awami League šajch Hasíny jako krok proti demokracii. Ještě před návštěvou Nasrin otevřeně říkala, že je připravena uvažovat o trvalém návratu do Kalkaty. Nešlo tedy jen o sentimentální dvoudenní návštěvu. Říkala, že chce znovu chodit na kulturní a literární akce a Kalkatu stále považuje za kulturní centrum, ke kterému patří. A nyní přišlo ještě silnější politické gesto: západobengálský premiér Suvendu Adhikari veřejně prohlásil, že Taslima Nasrin může Kalkatu navštěvovat, kdy chce a kolikrát chce.

Literatura, která nás přiměje zpochybnit vlastní jistoty, má často delší život než ta, která nám pouze potvrzuje to, co už dávno víme. O knihách Taslimy Nasir to rozhodně platí! Více si o knihách Taslimy Nasrin můžete přečíst zde.