William Golding, Pán much a Nobelova cena

19. června jsme si připomněli výročí úmrtí britského spisovatele Williama Goldinga. Zemřel v roce 1993, ale otázky, které si kladl, zůstávají znepokojivě živé i dnes. Možná jste četli jeho nejslavnější román Pán much. Možná jste o něm slyšeli ve škole jako o povinné četbě a odložili ho s pocitem, že jde o podivně temný příběh skupiny chlapců na opuštěném ostrově. Na první pohled se tak jevit může. Jenže Golding ve skutečnosti nepsal jen o ostrovech, válkách nebo dobrodružství. Psal především o nás. O tom, proč si lidé ubližují, proč vzniká násilí, proč se někdy chováme jinak, než bychom si sami přáli, a jak tenká může být hranice mezi civilizovaností a krutostí.

 

 

Golding se narodil roku 1911 v Anglii do rodiny, která věřila ve vzdělání, rozum a společenský pokrok. Jeho otec byl učitel přírodních věd, matka se angažovala v boji za ženská práva. Přesto Goldingovo dětství mělo k idyle daleko. Ale Golding se rychle stal černou ovci rodiny. Jeho vztah s matkou, od které nezažil doteky a objetí, ale spíše násilí, se podepsalo na jeho vnímání žen v dospívání. V dospělosti se však vše s manželstvím s klidnou ženou uklidnilo. Ann mu byla celoživotní inspirací, kvůli ní napsal první knihu, postihla ji mrtvice, když Golding zemřel a sama zemřela necelé dva roky po něm. Vzpomínky na temný dům, sklepy, dětské strachy i komplikovaný vztah s matkou se později propsaly do jeho knih, motiv sklepa, tmy a skrytého zla se v jeho tvorbě objevuje opakovaně. Už od mládí v sobě nesl silný pocit nejistoty, odcizení a studu, který ho nikdy úplně neopustil.

 

Jako mladý muž ale ještě věřil, že lidé jsou v zásadě dobří a že většinu problémů lze vyřešit spravedlivější společností. Jenže pak přišla druhá světová válka. Golding sloužil v britském námořnictvu a na vlastní oči viděl, čeho jsou lidé schopni. Válka hrozivě otřásla jeho vírou v přirozenou lidskou dobrotu. Uvědomil si, že zlo nepáchají jen fanatici nebo „ti druzí“, ale i vzdělaní, kultivovaní lidé, lékaři, úředníci, učitelé, lidé, kteří poslouchají hudbu a čtou knihy. A tehdy se v něm usadily otázky, které už ho nikdy neopustily. Co když problém neleží ve společnosti, ale v samotném člověku? Co drží svět pohromadě, zákony, strach z trestu, nebo schopnost empatie? A co se stane, když se pravidla rozpadnou?

 

Tyto otázky prostupují celou jeho tvorbou. Pán much je dodnes jeho nejslavnějším románem a také jedním z nejpřesnějších obrazů toho, jak křehká je civilizace. Golding v něm nechává skupinu dobře vychovaných britských chlapců vytvořit vlastní společnost na opuštěném ostrově. Zpočátku mají pravidla, schůze i společné cíle. Jenže postupně začne převládat strach, touha po moci a násilí. To, co se zpočátku tváří jako dětské dobrodružství, se promění v mrazivý obraz rozpadu morálky. Golding odmítal jednoduché dělení na dobré a špatné lidi věřil, že každý člověk v sobě nese potenciál k obojímu.

 

Jestliže před válkou věřil v zdokonalitelnost člověka reorganizací společnosti, po válce se jeho pochybnosti o lidech silně prohloubily. Zemřeli mu téměř všichni známí a přátelé a teprve po narození dcery v roce 1945 se v něm znovu probudila touhu po psaní. Inspirován knihami pro děti, se rozhodl napsat knihu o dětech, které se chovají tak, jak by se děti chovaly v reálném světě. V knize Pán much se ve skutečnosti snažil Golding vysledovat vztah nemocí společnosti k vadám každého jednotlivého člověka. Po Pánovi much následovalo v rychlém sledu několik dalších knih a pak dlouholetý blok, pak deprese, pití a násilné záchvaty. Až v roce 1979 Golding vydal román Viditelná tma a další 4 díly a konečně se cítil přijímám společností. V roce 1983 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, v roce 1988 byl pasován na rytíře.

 

Golding však napsal i řadu dalších silných knih. Hned po Pánu much vydal román Dědicové, který je jedním z nejpozoruhodnějších převrácení obvyklého příběhu o pokroku. Zatímco v tradičních představách jsou pralidé líčeni jako primitivní a násilní, Golding nechává neandrtálce vystoupit jako bytosti nevinné, soucitné a neagresivní. Naopak „noví lidé“ Homo sapiens přinášejí násilí, soupeření a touhu ovládnout svět. Golding se ptá: Jsme opravdu vyspělejší než naši předci, nebo jsme jen technicky dokonalejší ve stejných starých konfliktech? Dědicové jsou, stejně jako Pán much, také přepracováním díla jiného autora, Wellsova Nástinu dějin, v němž Wells zobrazuje primitivní předky jako kanibalská monstra. Pro Goldinga však byli v jeho románu neandrtálci hříchu zbaveni, protože jejich mentální kapacita byla moc nízká. Příběh popisuje příchod neandrtálců do místa, které bylo obsazeno Novým lidem Homo Sapiens. Těm se postupně povede vyhladit Neandrtálce, kteří jsou nevinní, nesobečtí, v zásadě neškodní, snaží se nezabíjet jiné živé bytosti. Žijí v polygamii, pojídají své zemřelé, abys nimi mohli splynout a dorozumívají se telepaticky. Homo Sapiens jsou destruktivní, chtějí ovládnout přírodu, nic jim není dost. V epilogu se ale dozvídáme, že i oni se mohou naučit milovat. Příchod Homo sapiens tu funguje jako vyhnání z ráje.

 

Goldinga fascinovala také víra, vina, pád a možnost vnitřní proměny. Nebyl autorem jednoduchých odpovědí ani laciných soudů. Zajímalo ho, proč lidé hledají smysl, proč vytvářejí náboženství, ideologie a příběhy, proč mají potřebu věřit, že svět má řád a zároveň jak snadno promítají vlastní strach do druhých. V jeho knihách se často objevuje otázka, zda člověk dokáže sám sebe opravdu poznat, nebo před sebou celý život utíká.

 

Výrazný návrat zažil Golding v pozdější fázi tvorby. Po období tvůrčího bloku, depresí a alkoholových problémů vydal v roce 1979 román Viditelná tma, který odstartoval jeho druhou silnou tvůrčí etapu. Později následovala i trilogie Až na konec světa, v níž znovu zkoumá moc, společenské role, slabost i to, jak snadno se člověk stává zajatcem systému, který sám pomáhá vytvářet. V roce 1983 obdržel Nobelovu cenu za literaturu a o pět let později byl povýšen do šlechtického stavu.

 

Goldingovy knihy jsou dodnes tak silné právě proto, že nám neukazují příšery někde venku, ale nás samotné. Nutí nás dívat se tam, kam se díváme neradi do míst, kde se mísí strach, moc, stud, vina i násilí. A možná právě proto stojí za to se k nim vracet. Ne proto, že jsou povinnou četbou nebo literární klasikou, ale proto, že se ptají na věci, které se týkají každého z nás.

 

William Golding byl spisovatel, který se nebál podívat do temnoty lidské duše. A i víc než třicet let po jeho smrti má smysl podívat se tam s ním.

 

Jeho knihy si u nás můžete vybrat zde.