Závažné svědectví očitého svědka čečensko-ruského konfliktu, který zahubil dvacet procent čečenských obyvatel, z dalších tří set padesáti tisíc udělal bezdomovce a způsobil smrt tisíců ruských vojáků. A přitom jsou to naléhavé, palčivé memoáry, které jistě vstoupí do klasiky válečné literatury.
V srpnu 1994, když Ruskou shromáždilo podél hranic svého odtrženého souseda, Čečenska, tisíce vojáků, opustil dr. Hassan Bajev, kterému tehdy bylo jedenatřicet let, slibnou kariéru plastického chirurga v Moskvě, aby pomáhal svým čečenským krajanům – věděl, že budou jeho zkušenosti potřebovat. Bajev ve strhujících pamětech, obsažných v této knize, líčí trýznivé zážitky přímo v bojové linii, podává svědectví o akci, z níž se stala mezinárodní katastrofa, a zároveň vrhá světlo na svůj pozoruhodný národ a jeho kulturu.
Když ruské granáty zničily nemocnici v hlavním čečenském městě Grozném, v níž Bajev pracoval, vrátil se do svého nedalekého rodného města Alchan-Kala a s pomocí místních obyvatel obnovil svou opuštěnou kliniku. Brzy byl jediným lékařem desítek tisíc obyvatel a uprchlíků v celém okolí. Během šesti let války a meziválečného příměří často pracoval bez plynu, bez elektřiny a tekoucí vody, jen s lokálními anestetiky, a když mu došly léky a zdravotnický materiál, přikládal na rány kyselou smetanu a vaječný žloutek. On i jeho zdravotní sestry dávali raněným pravidelně vlastní krev a jednou Bajev provedl za tři dny šedesát sedm amputací.
Bajev také pracoval pod stálou hrozbou, že bude usmrcen. Ačkoliv ošetřoval hlavně civilisty, staral se i o ruské vojáky a čečenské povstalce – nikdy nedopustil, aby do jeho oddanosti hippokratiovské přísaze zasáhla politika. Proto ho jako ruské speciální síly, tak čečenští extrémisté označili za zrádce, několikrát byl unesen a jen o vlásek unikl popravě. Bajev se pokaždé s nehasnoucí oddaností raněným a bez ohledu na vlastní bezpečnost vrátil na svůj operační sál. Až když ruská armáda vydala začátkem roku 2000 rozkaz, aby byl okamžitě uvězněn, uprchl nakonec Bajev z Čečenska a požádal o asyl ve Spojených státech.
Bajevovými nezapomenutelnými pamětmi se prolíná historie Čečenska, jež je vlastí milionového muslimského národa. Bajev vysvětluje kořeny čečensko-ruského konfliktu, které se táhnou 400 let do minulosti, a předvádí život své kdysi krásné starobylé vesnice, kde jeho rodina sídlila po celé generace, prosycené Starými tradicemi – vzručující směsicí horského folklóru a muslimských rituálů: krevní mstou, vyjednanými sňatky a autoritou vesnických starších. Vlídně a citlivě píše o změnách, jež přineslo přizpůsobování západní kultuře, tolik odlišné od jeho vlastní, i o posttraumatických stressových potížích, jež ho trápí od války.