Povídky klasika moderní ruské literatury jsou krátkými obrazy z autorova dětství a emigrace, portréty rodičů, přátel i nahodilých figurek. Třináct Nabokovových kratších próz, jež vycházejí pod názvem Třináct do tuctu, dokazuje nejen spisovatelovu schopnost vystavět ucelený příběh na omezené ploše povídky, ale i jeho suverénní zacházení s jazykem (kromě autorovy rodné ruštiny byly některé napsány anglicky, a jedna dokonce francouzsky). Naplno se v nich zračí celá šíře spisovatelova talentu: od elegicky jímavých próz, evokujících nezachytitelnost vzpomínky a touhu po ztraceném bezpečí dětství, až po texty využívající bizarní obraznost a rušící tradiční chápání času. Přestože zahrnuté texty často nesou alegorický, mnohdy až groteskní ráz, společného jmenovatele všech těchto próz lze vidět v citlivém zájmu o neopakovatelnost lidské existence - tedy v motivu, který je pro autorovu tvorbu typický.