Ježíš a mýtus o Kristu

Studie psaná z konsekventně religionistického pohledu. To znamená, že její autor se bez vázanosti na křesťanskou víru a její věrouku snaží uchopit téma konsekventně historicko-kritickou metodou jako kterékoli jiné historické téma. Přistupuje ke křesťanství jako k lidskému jevu lidských dějin a kultury. Ve svém pokusu o rekonstrukci minulých událostí nepočítá s nadpřirozenými zásahy. Nevykládá vznik křesťanské víry božím zjevením, resp. zjevením vzkříšeného Krista, nýbrž psychickým procesem, který se odehrál v myslích Ježíšových přívrženců, poté co se ještě plni Ježíšem hlásané vize příchodu božího království rozutekli v bolesti a ve zklamání po Ježíšově zatčení a ukřižování. Brzy se pak znovu v Jeruzalémě shromáždili, spojeni svou zjitřenou vizí, próto-vírou, že Bůh Ježíše vyvýšil a že ukřižovaný záhy přijde jako Syn člověka a království, které zvěstoval, nastolí. V této první fázi mělo společenství Ježíšových přívrženců po jeho ukřižování charakter židovské sekty. Teprve v dalším procesu prochází zejména v helénistickém prostředí tato próto-víra Ježíšových přívrženců závažnými transformacemi. Ježíš je vyznán jako Kristus, jako syn boží, jako vzkříšený, jako kyrios-Pán a spasitel. Jeho kříž je pochopen jako mesiášská událost, jako oběť za lidské viny. Ke konci 1. století, především pod vlivem gnose, začínají pak první teologické úvahy o Kristu jako o vtěleném Logu a o jeho jednotě s Bohem, která bude později postupně stále více chápána ontologicky.