Marie Terezie přivedla na svět šestnáct dětí, z toho jedenáct dcer. Osmi z nich, jež se dožily dospělosti, je věnována tato biografie. Autor v souladu s historickou pravdou vyvrací u nás zakořeněné předsudky o císařovnině sexuální frivolnosti, zobrazuje ji jako vzornou manželku a matku, která své děti hluboce milovala a spojovalo ji s nimi silné citové pouto. Okolnosti a postavení habsburského rodu s sebou ovšem nesly tu nezáviděníhodnou skutečnost, že její dcery leckdy sehrály na poli velké dynastické hry roli šachových figurek. Na city a svobodné rozhodování o vlastním životě se nebral ohled, určující byly politicky výhodné sňatky, protože jedině ty mohly rozšířit a posílit moc a vliv vládnoucího dvoru. Osud většiny dcer Marie Terezie byl poznamenán tragédií a smutkem. Snad nejznámější je úděl Marie Antoinetty, manželky francouzského krále Ludvíka XVI., která skončila pod gilotinou. Marie Amálie, oplývající politickými schopnostmi, si místo muže svého srdce musela vzít bigotního a duševně omezeného vévodu z Parmy, s nímž prožila 33 let nešťastného manželství. Krásu její starší sestry Marie Alžběty zohyzdily pravé neštovice a jejím útočištěm se stal klášter. Johanna Gabriela se dožila pouhých dvanácti roků a Marie Josefa zemřela těsně před svatbou ve věku šestnácti let. Jejího snoubence Ferdinanda Sicilského pak "zdědila" o rok mladší sestra Marie Karolína, která se sice stala královnou, ale z trůnu ji záhy sesadil Napoleon. Na dvě dcery se však přece jen usmálo štěstí; podařilo se jim rozvinout a využít svůj talent a schopnosti a žily podle svých představ. Marie Kristina, matčin miláček, byla obdařená krásou i uměleckým nadáním a jako jediná se provdala z lásky. A nejstarší Marie Anna vedla navzdory tělesnému postižení duševně bohatý život v Klagenfurtu, jenž zasvětila vědě, obklopená význačnými básníky a učenci své doby. Snad právě tato nejskromnější císařovnina dcera byla nakonec ze všech nejspokojenější.