Bílá bouře

Autor, ve Španělsku žijící Angličan, se pokusil o sepsání objektivní historie nejslavnějšího fotbalového klubu minulého století – Realu Madrid, který v roce 2002 oslavil sté výročí své existence. Devět pohárů mistrů, dva interkontinentální poháry, dva poháry UEFA a v neposlední řadě devětadvacet domácích mistrovských titulů hovoří samy za sebe. Autor nám představuje řadu fotbalových generací i jednotlivých hráčů. Na stránkách této knihy se setkáme s osobnostmi, jakými byli či jsou Di Stéfano, Puskás, Gento, Amancio, Butragueńo, Zidane, Figo, Ronaldo, Raúl. Historie končí ve chvíli, kdy do klubu přestupuje další hvězda – David Beckham.
Přes výhrady, které k takovému hodnocení mohou mít FC Barcelona a Manchester United, je Real Madrid nejslavnějším fotbalovým klubem na světě. Odsuneme-li stranou emoce a fandění, fakta mluví jasnou řečí sama za sebe. V trofejní síni na stadionu Bernabéu podává kořist získaná díky úspěchům stovky let nezpochybnitelný důkaz o tom, že fotbaloví conquistadoři ukazovali světu, zač je toho loket. Trofeje zahrnují 29 mistrovských titulů, 9 pohárů evropských mistrů, dvanáct domácích pohárů, dva poháry UEFA a dva tituly světových klubových šampionů.
Příběh prvních sto plus jedna let Realu Madrid je však něčím víc než jen pouhým součtem úspěchů. Klub byl vždycky magnetem pro nejslavnější osobnosti fotbalu. Nyní má Zidana, Ronalda a Beckhama, ale legendární hráči se v něm objevovali na každém kroku jeho pouti, včetně Alfreda Di Stéfana, Argentince, který změnil tvář evropského fotbalu i politické postavení Španělska v poválečné Evropě. Před ním v klubu působil kontroverzní brankář Ricardo Zamora, o němž se tvrdilo, že je „slavnější než Greta Garbo a navíc líp vypadá“. Ale více než cokoli jiného, téměř třicet let po smrti diktátora Franka, Real Madrid dodnes představuje tvrdohlavou koncepci „madridismu“ – pojmu, který za zdmi stadionu Bernabéu vlastně nic neznamená.