Cesta do Ubáru

Dávné město Ubár či Iram, podle legendy pohádkově bohaté a ztrestané zkázou za své hříchy, leželo beze stopy pohřbené v poušti Arabského poloostrova. Po staletí fascinovalo cestovatele i archeology, bylo však objeveno až v osmdesátých letech minulého století díky fotografiím z vesmíru. Autor, známý americký dokumentarista, na základě nálezů z vlastních archeologických expedic rekonstruuje ve skvěle napsané knize tisíciletý příběh města, jež Lawrence z Arábie nazval „Atlantidou v píscích“, a nabízí neobyčejný pohled do života staré Arábie.
Město, které před pouhými dvěma či třemi desítkami let bylo považováno spíše za mýtus a v jehož existenci se nevěřilo, je dnes realitou. Ztracené město Ubár, které Lawrence z Arábie nazval „Atlantidou pouště“, bývalo v předislámské Arábii centrem obchodu se zbožím nad jiné vzácným – kadidlem. Odtud se vydávaly karavany na dlouhou cestu napříč písky pouště Rub‘ al-Chálí. Ještě před sedmým stoletím, kdy se zrodil islám, však náhle a záhadně zaniklo. Prorok Muhammad učinil v koránu z jeho zkázy varovný příklad osudu uchystaného Božím hněvem hříšníkům. Ubár nikdy nepřestal žít v ústních tradicích místních obyvatel a v moderní době pak fascinoval odvážné cestovatele i archeology. Unikal však jako přelud pouště. Až v devadesátých letech dvacátého století zorganizoval tvrdošíjný americký filmový dokumentarista Nicholas Clapp dvě vědecké expedice, jimž se díky spojení nejmodernějších vesmírných technologií a klasických archeologických postupů podařilo město uprostřed pouště najít, vykopat a identifikovat. Autor se na svou práci skvěle připravil hlubokým studiem pramenů a dokázal pro svou myšlenku získat špičkové vědce. Díky tomu může ve své knize nejen brilantně vylíčit napínavý, až detektivní příběh pátrání po Ubáru, na jehož konci bylo vyřešení záhady, ale oživit také svěží a zábavnou formou obraz dávné civilizace ve starověké Arábii.
Nejproslulejším městem staré Arábie byl Ubár, o němž se v koránu praví, že „proslul sloupy svými, jimž nic podobného nebylo stvořeno v žádné zemi“. Tak jako Sodomu a Gomoru však i Ubár zahubil Bůh pro hříchy jeho lidu. Zůstával beze stopy pohřben v písku a stal se „Atlantidou pouště“. Příběh jeho zkázy byl poprvé vylíčen ve výboru Zábavy arabských nocí (v Novém světě ho poprvé uveřejnil roku 1797 pod názvem Orientální moralista jeden z předků Nicholase Clappa). V průběhu staletí po ztraceném městě neúspěšně pátralo mnoho lidí, mezi nimi i skvělý Harry St. John Philby, a na možnost, že místo jménem Ubár někdy skutečně existovalo, se pohlíželo s rostoucí skepsí.
Potom v osmdesátých letech dvacátého století narazil na tuto legendu Nicholas Clapp. Zahloubal se do středověkých rukopisů a zjistil, že pouhá chyba při přepisování z roku 1460 n. l. zavedla celé generace badatelů nesprávným směrem. Na družicových snímcích nalezl svědectví o dávných karavanních cestách, které na zemi nebyly viditelné. S týmem archeologů, geologů, kosmických badatelů a dobrodruhů nakonec zorganizoval dvě expedice do Arábie. Po mnoha chybných startech a slepých uličkách a po týdny trvajících vykopávkách objevili zbytky pozoruhodného opevněného města s osmi věžemi, devítimetrovými hradbami a artefakty pocházejícími z doby před čtyřmi tisíci lety. Našli Ubár.