Sonderbehandlung neboli zvláštní zacházení

Unikátní autentické svědectví, v němž Čechoslovák Filip Müller odhalil světu, co na vlastní oči viděl a zažil jakožto člen židovského sonderkommanda v osvětimské továrně na smrt. Jeho kniha zůstává jedním z nejdůležitějších zdrojů poznání o masovém vyvražďování v táboře Osvětim-Březinka.

Filip Müller, narozený roku 1922 v Seredi nad Váhom, byl 13. 4. 1942 deportován do Osvětimi, kde byl již v květnu téhož roku přidělen ke skupině židovských vězňů, kteří se, izolováni od zbytku tábora, museli podílet na přísně tajné akci „Sonderbehandlung“, tedy na masovém vyhlazování Židů v krematoriích a plynových komorách. Filip Müller, jeden z mála přeživších očitých svědků osvětimského inferna, detailně popisuje, co dennodenně zažíval: otřesné zážitky na dvorech krematorií a ve svlékárnách, z nichž byli většinou nic netušící lidé lstí vlákáni do plynových komor, hororové scény, které se tam odehrávaly, jakož i hrůzné výjevy ze spaloven a spalovacích jam, jejichž fungování esesmani nepřestávali zdokonalovat a za jejichž provoz byli členové sonderkommanda zodpovědni.

Unikátní svědectví muže, který mnohokrát jen o vlásek unikl smrti, líčí ovšem nejen masové zabíjení tisíců řeckých a statisíců maďarských Židů, tragický osud terezínského rodinného tábora, pravidelné selekce v sonderkommandu a nezdařenou vzpouru, které jako zázrakem přežil, či pokusy o útěk, ale popisuje také všední život v táboře, vzájemné vztahy mezi vězni, jejich každodenní boj o přežití, jakož i chování táborových kápů a velitelů. Někteří z nich byli za svou brutalitu po druhé světové válce postaveni před soud a k jejich odsouzení významnou měrou přispělo právě Müllerovo svědectví…

V Müllerově vyprávění nenajdeme žádné výčitky, žádnou nenávist. Sonderbehandlung neboli zvláštní zacházení je jen děsivý dokument doby, svědectví jednoho z mála přeživších „nositelů tajemství“, který „zóny smrti“ Osvětimi a Březinky poznal z bezprostřední blízkosti. Je to dokument, který nepřestává být aktuální, neboť ukazuje, jak nestvůrně se dokáže člověk chovat.
Filip Müller se po válce vrátil na Slovensko, odkud po krátké době přesídlil do Prahy, kde se svěřil do péče židovských lékařů. Až do roku 1953 nemohl kvůli zdravotním problémům pracovat a většinu času trávil v sanatoriích. V roce 1969 emigroval do Spolkové republiky Německo, kde o deset let později vydal svou knihu v němčině. Navzdory nedobrému zdravotnímu stavu vystoupil v několika soudních procesech proti osvětimským zločincům jako svědek. Veřejnosti je znám též z Lanzmannova devítihodinového filmového dokumentu Šoa (1985). Filip Müller zemřel v roce 2013 ve věku téměř 92 let.

České vydání knihy je doplněno doslovem německého historika Andrease Kiliana, jednoho z největších současných znalců historie holocaustu. Právě on, jakož i Müllerův syn Michael, se zasloužili o to, že kniha konečně vychází i v českém překladu.